Věra Krincvajová

* 1969

  • „Zkrátka jsme se vydaly hledat, kde ten Adamec bydlí. Našly jsme si dům, bylo otevřeno, šly jsme do patra. Tak jsme šly dveře od dveří, až jsme našly jméno Adamec. Tam jsme zazvonily. Za chvíli se ozval ženský hlas, tak jsme se představily. Pak jsme slyšely, jak někde do telefonu – který pak jsme viděly, že byl položený na lince – někomu říká: ‚Ano, jsou dvě. Říkají, že jsou studentky a že chtějí mluvit s manželem. Dobře, nechávám vyvěšený telefon a pouštím je dál.’ Asi pět nějakých zámků se tam otevíralo. Otevřela dveře, my jsme tam tedy vlezly. Ona říkala, že manžel je na Hradě, že o nás ví, že už přijede. V sobotu před polednem – byl na Hradě. Dala nám zatím nějaké občerstvení, nějakou zelňačku. Pak tam tedy dorazil Adamec s tehdejším ministrem zdravotnictví Prokopcem. Jak jsme byly v ráži, tak já vím, že ho nejvíc dostalo, že já jsem mu neříkala ‚soudruhu’, ale říkala jsem mu ‚pane premiére’. To vím, že byl takový ten minimální vzdor. Vysvětlily jsme mu, že ho jdeme informovat. Že nám je jasné, že on dostává akorát ty estébácké svodky, a že my nejsme žádní ‚živlové’, že jsme normální studenti. A že jsme volali po dialogu – a tohle byla odpověď. Že to bylo strašný. Ukázaly jsme mu modřiny, popsaly jsme mu tu atmosféru tam. On nejdříve měl takové pokusy nás zastavit přísně: ‚Šly jste ale na nepovolenou demonstraci, ta už v téhle fázi povolená nebyla. Co jste tam dělaly?’ Tak jsme mu vysvětlily, že jsme poslední skanzen Evropy vedle perestrojkových okolních zemí a že my takhle žít nechceme. Pamatuju si, že když jsme líčily ten průvod, tak ten Prokopec mlčel, měl hlavu v dlaních, takhle seděl úplně zhroucenej. A bylo vidět, že to je pro ně docela otřesný svědectví. A ten Adamec taky, hrozně to s ním zamávalo.”

  • „Já si myslím, že... abyste to nepochopil třeba špatně... ale myslím si, že jediná možnost je trošku se pozvednout vnitřně, někdo tomu může říkat ‚spirituálně’, ‚duchovně’. Prostě vnímat se jako součást nějakého většího celku, širších dějin, něčeho delšího, co přesahuje jednotlivce. Takže dělat na maximum to, co umím sama za sebe, abych, až odsud půjdu a podívám se na ten život z druhé strany, tak aby z toho nebylo, pokud možno, to peklo – kdyžtak očistec. Aby to bylo, jako že sama se sebou žiju v míru. A věřím, že vesmír a vědomí tady bylo před planetou Zemí a bude pokračovat dál. Tak z tohohle hlediska věřím, že nějakým způsobem všechno dává smysl. A všechno směřuje k nějakému učení se. Všechno je školou.”

  • „Na tom Koncertě pro všechny slušné lidi v Lucerně, kde se potkávaly jak polozakázané, tak zakázané i oficiální kapely dohromady – takový ten bizár – tak mě tam v tom sále plném lidí někdo seznámil s člověkem, který vypadal jako taková postarší mánička. Představili mi ho jako Kocoura. Šlo o pana Kocoura Havelku, který byl v podstatě donucen v rámci Asanace k opuštění republiky s celou rodinou a teď se mohl vrátit. A on když se dozvěděl, že to jsem já, jedna z těch dvou, co byly u toho Adamce, tak mě tam objímal, skákal radostí a říkal: ‚Ty si neumíš představit, ty vůbec nevíš, jak je to skvělý, že tady můžeme být.’ Prostě ti lidé si asi potřebovali nějak personifikovat ten pocit, tak prostě za všechny děkoval mně na tom koncertě. A říkal: ‚No ale v takhle skvělé době, proč ty jsi pořád tak smutná?’ A já jsem mu říkala: ‚Protože my potřebujem teď psát, teď je ta doba, kdy je potřeba ty informace prostě napravit. A my máme připravenou redakci, a nemáme na to peníze.’ On říkal: ‚Kolik potřebuješ?’ Já nevím, to bylo nějakých třeba šedesát tisíc na to první číslo – pro nás astronomická suma. Tak jsem mu to řekla. A ten Kocour, reemigrant – já bych to do něj vůbec netušila – mezi těma máničkama, odrbané džíny, dlouhé vlasy, vousy – a on říká: ‚Jo, tak to pro mě vůbec nic neznamená. A jestli je to parta studentů jako ty a jde jim o stejné věci, tak to já ti je dám.’ A propojila jsem ho s Pažoutem, odněkud jsem mu telefonovala. Druhý den tam ten Kocour nastoupil s kufříkem a ty peníze mu tam opravdu dal. Takhle my jsme vydali Studentské listy.”

  • „Potom v té Mikulandské, tam mě to nějak natlačilo na stěnu. A ještě přede mnou byla jedna vrstva lidí, nějaké holky zhruba stejně vysoké, stejně staré jako já, které brečely a řvaly bolestí, jak je drtil ten dav, natlačené na tu stěnu. Ta jedna holka měla úplně nepřirozeně vykloubenou ruku, podle mě prostě tam muselo dojít k nějakému fyzickému problému jenom tím, jak ji to drtilo o tu stěnu. Já jsem si říkala: ‚Tak buď mě ušlapou ti lidi, dopadnu takhle, anebo mě zmasakrujou ti policajti, kteří tam vytvořili tu krvavou uličku.‘ Oni vlastně pouštěli lidi, tam to maličko proudilo tím, že oni opravdu každýho zřezali. A já jsem jenom slyšela svistot, svist – správně česky – zvuk toho obušku. To byly nějaké teleskopické obušky, které získaly tím švihem ještě rychlost, a to byl opravdu docela strašnej zvuk. A slyšíte, jak praskaj těm lidem kosti pod tím, jak řvou – to je něco úplně nepřirozenýho. Já jsem si připadala jako taková ta šelma v cirkuse, která ví, že se bojí ohně a nechce skákat do ohně, ale prostě skočí, protože je tam horší zlo. Tak jsem si řekla, jdu do ohně. Než aby mě rozmačkali, tak se prostě nechám radši asi zmlátit, asi je to větší šance, že třeba s otřesem mozku přežiju. Tak jsem se snažila dostat do toho proudu, kterej teda jde tou krvavou uličkou. No a najednou se stala úplně neuvěřitelná věc. Objevili se tam dva kluci, velcí, v péřových bundách, ten jeden tam čapnul nějakou holku cizí vlevo, ten druhej čapnul mě a říkal: ‚Já už jsem provedl několik holek, provedu tě, neboj se. Oblíkni se pode mě.‘ Takže takhle tou bundou mě obalil, já jsem šla pod ním. Já nevím, jestli třeba jste chodil s rodičema lyžovat, tak někdy tatínkové brali děti takhle na lyže – tak nějaký takový model. A provedl mě vlastně tou uličkou. To já mám zamlžený. Já jsem to měla v takovém úplně odděleném nějakém pocitu, že vím, že tam něco lítalo, že mě tady bolelo strašně, tady jsem něco chytla, něco někam, ale vlastně vůbec nevím – a najednou jsme se ocitli venku. A ten kluk – jenom vím, že říkal, že je z ekonomky, měl modrou péřovou bundu, to je jediné, co si pamatuju. Ptal se, jestli jsem v pořádku. A říkal, já jdu dál. On je někdo pouštěl bytem...“ – „To jsem se chtěl právě zeptat, jak se tam dostali zpátky.“ – „On je někdo pouštěl vlastně nějakým bytem.“ – „Jako oknem třeba?“ – „Jo, jo. A oni se tam takhle vraceli pro ty holky.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.02.2020

    (audio)
    duration: 01:39:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 08.06.2020

    (audio)
    duration: 01:32:58
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 10.11.2020

    (audio)
    duration: 01:12:27
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Na Národní jsem si prožila, že je konec. Že nás všechny normálně povraždí

Věra Krincvajová mezi Václavem Havlem a Martinem Mejstříkem
Věra Krincvajová mezi Václavem Havlem a Martinem Mejstříkem
photo: Archiv pamětnice

Novinářka, dramaturgyně a producentka Věra Krincvajová se narodila 31. března 1969 v Brně. Část dětství prožila s rodinou v Libyi a už odtamtud posílala do dětského časopisu své první reportáže. Po maturitě na pardubickém gymnáziu nastoupila v roce 1987 na fakultu žurnalistiky v Praze. V té době zažila formující se nezávislé studentské hnutí. Se spolužáky si půjčovali zakázanou literaturu, chodili na protirežimní demonstrace a podepisovali petice. Začali překračovat propast mezi šedou zónou a disentem. V létě roku 1989 je na chmelové brigádě kvůli „filozofování v hospodě” vyslýchala Státní bezpečnost. V říjnu 1989 Věra Krincvajová s kamarádkou Klárou Pospíšilovou propašovaly dopis Václavu Havlovi do Nemocnice Na Františku, kde se skrýval před zatčením, a domluvily s ním rozhovor do plánovaných Studentských listů. Dne 17. listopadu 1989 Věra Krincvajová zažila policejní masakr pokojné studentské demonstrace v Praze na Národní třídě. Působivě líčí dramatické chvíle, kdy se obávala o svůj život, i to, jak ji „krvavou uličkou”, tedy kordonem příslušníků v průchodu do Mikulandské, protáhl neznámý zachránce. Šokované brutalitou zásahu se s Klárou hned druhý den vydaly za tehdejším komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem, aby mu ukázaly, že nejsou „živlové”, ale obyčejné studentky. Daly mu pocítit naštvanost studentů, čímž zřejmě přispěly k tomu, že se Adamec následně rozhodl vyjednávat s opozicí. Věra Krincvajová se pak stala redaktorkou nově vzniklých Studentských listů. První zásadní reportáž napsala opět spolu s Klárou z Litvy, bojující o nezávislost na Sovětském svazu. Společně také absolvovaly půlroční žurnalistickou stáž na University of Georgia v USA. V roce 1991 Věra Krincvajová odjela jako válečná reportérka do bývalé Jugoslávie a téměř rok psala reportáže z balkánských front. Byla tiskovou mluvčí protidrogové komise a jako dramaturgyně působila na Nově i v České televizi.