The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emília Kreuzerová (* 1947)

• narozena 1. dubna 1947 v obci Dvorníky na západním Slovensku

• v 15 letech odešla do Čech

• pracovala v textilním závodě v Železném Brodě a poté jako nástrojářka ve Škodě Plzeň

• v automobilovém závodu prožila invazi v roce 1968

• v roce 2024 žila v Předslavi

Z Trnavského kraje až do západních Čech. Taková byla životní cesta pamětnice Emílie Kreuzerové, která se ze západoslovenské vesničky Dvorníky přestěhovala až ke Klatovům. Když v 15 letech odešla do Čech kvůli práci, potkala tu manžela a už tady zůstala. 

Za účast na Prvním máji jsme dostávali nanuka

Emília Kreuzerová se narodila 1. dubna 1947 a vyrůstala ve velké rodině. Figurovi měli čtyři děti a ve velkém domě s nimi žili ještě babička s dědečkem. Malá Emília tak byla od dětství zvyklá na plný a veselý dům. Starší sourozenci se běžně starali o ty mladší, protože maminka měla plné ruce práce s hospodářstvím. “Měli jsme kravičku, husy, slepice, prasátka, všechno tam bylo. Kolem toho bylo hodně práce a kolem nás taky,” vzpomíná na své dětství. Školní docházku až do páté třídy obstarávala vesnická malotřídka. Od první do třetí třídy pamětnice navštěvovala školu ve vedlejší vsi, čtvrtou a pátou třídu si odchodila v Dvorníkách. “Byli jsme strašně ukáznění, jednak jsme tak byli z domova vychovaní a druhak jsme museli ve škole sedět s rukama za zády, žádné hraní s tužkou nebo perem. A byli jsme zticha. Vůbec neexistovalo, abychom přišli a měli nějaké hlášky na pana učitele,” popisuje, jak to ve škole fungovalo. Stejně vzorně museli fungovat i doma. Každý ze sourozenců měl určenou práci, o kterou se musel postarat. “Když jsme mohli vyběhnout ven, tak jsme byli strašně rádi. Vůbec by nás nenapadlo sedět doma někde zalezlí,” přiznává pamětnice. 

To, že vyrůstala v nejtvrdších 50. letech, si malá Emília prakticky neuvědomovala. “Rodiče se doma báli vykládat nějaké věci, takže jsme si neuvědomovali, že bychom žili v něčem divném. Na Prvního máje jsme museli jít do průvodu povinně. Dostávali jsme za to lístek na nanuka,” vybavuje si přesvědčovací metodu ve škole. V paměti jí utkvěla také obrovská zima. “V květnu tenkrát ještě byla zima jako pes. A my jsme museli být jen v pionýrské košilce a sukýnce a šátku na krku. Ale bylo to hezké, protože tam dělali různé alegorické vozy,” vzpomíná. Stinná stránka života v totalitním režimu se ale nevyhnula ani jí. Dodnes si pamatuje na to, jak některé sousedy strana různými metodami přesvědčovala, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Dva mladíci ze sousedství tak kvůli hospodářství svého otce museli místo vysoké školy jít pracovat do dolů.

Když přišel čas vybrat si učení, dospívající Emília věděla, že nikde v okolí školu, do které by mohla nastoupit, nenajde. Našla si proto v novinách inzerát na práci až v dalekých Semilech. Textilní závod Kolora nabízel zájemcům vyučení spolu s měsíčním kapesným. Emília Kreuzerová proto na inzerát sama odpověděla, když jí ale přišla kladná odpověď, rodičům se její záměr moc nelíbil. “Taťka mi milý dopis roztrhal, když si ho přečetl. A bylo po všem,” shrnuje stručně. Její starší sestru to ale také táhlo do české části tehdejšího Československa. Proto spolu v roce 1962 odešly, nejprve do Liberce, kde by sice práci našly, ale problém byl s ubytováním. Sestry zkusily štěstí ještě v Litomyšli, ale když ani tam nebyly spokojené, mladší Emília si vzpomněla na závod v Semilech. Tam jim dali na výběr z několika závodů a obě dvě si nakonec zvolily Železný Brod. “Dělala jsem na dopřádacích strojích, vyráběla jsem slabá vlákna. Z toho se dělaly pleny, bavlněná prostěradla a tak,” vysvětluje pamětnice své pracovní zaměření. V továrně na spřádání bavlny sestry pracovaly tři roky. Věděly, že podobná továrna se má brzy stavět u slovenských Levic, většina slovenských pracovnic tak počítala s tím, že se v Železném Brodě zaučí a pak se vrátí domů na Slovensko. I pamětnice to tak měla v plánu, v západních Čechách se jí sice líbilo, po rodině se jí ale hodně stýskalo. Když se starší sestrou odešla z domu, bylo jí teprve 15 let. Na Slovensko se ale nakonec nastálo nikdy nevrátila, protože už v roce 1964 potkala svého budoucího muže. “Já jsem si v té době dělala večerní školu práce, abych měla doklad, že jsem vyučená. A když tam přišli vojáci, tak jedna paní říkala, že půlku holek určitě odvedou. A ptala se mě, jestli se nechám odvést. A já říkala, že v žádném případě určitě ne. Ale člověk míní, Pán Bůh mění,” vypráví pamětnice po letech se smíchem. 

Tchyně se bála, že mi manžela odvedou kvůli mobilizaci

Jaroslava Kreuzera si vzala 28. října 1966. Mladý manželský pár se přestěhoval do Dobřan k manželovým rodičům. Pamětnice si vybavuje hlavně věčné šetření a fronty na všechno. Jaroslav Kreuzer pracoval jako elektrikář a opravář v závodu Škodovky, jeho žena tam nastoupila do nářaďovny. Právě ve Škodovce oba manželé zažili invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Den před okupací se mladí manželé s manželovými rodiči vraceli z dovolené na Slovensku a už cesta se jim zdála podivná. “Celou cestu jsme slyšeli hrozný hukot, nevěděli jsme, co se děje,” vybavuje si předvečer invaze. Druhý den ráno pak pamětnice vstávala do práce a ke snídani si pustila rádio. “Hlasatelka pohřebním hlasem říkala, že nás přepadli, že jsou tady vojska Varšavské smlouvy. A já jsem si říkala, že jsou blázni, že po ránu dávají nějakou hru,” vybavuje si zpětně, že první rozhlasová varování vůbec nebrala vážně. Když po chvíli hlášení opakovali, pochopila, že nejde o fiktivní vysílání. “Šla jsem vzbudit manželovu maminku a řekla jí, že hlásí, že nás přepadli. Rovnou vylítla a první, co začala říkat, protože zažila válku, tak ať se rozloučím s Jarouškem, že bude mobilizace. A že až přijdu z práce, tak už nebude doma,” vzpomíná na vypjaté chvíle. Emília Kreuzerová ale válku nezažila, neuvědomovala si proto zprvu závažnost celé situace. Věřila, že jí manžela nikdo neodvede, a odešla do práce.

Ten den toho ale v nářaďovně Škodovky moc neudělala. “Byly tam samé hloučky, protože už to každý věděl, ale nikdo prakticky nevěděl, co se děje. Tak se tak postávalo, povídalo a jediný, kdo nás rozháněl, byl starší pan mistr. Pořád nám říkal, ať se neshlukujeme, nepovídáme a rozejdeme se. Okolo jedenácté nás poslal domů, protože stejně nikdo nic nedělal,” vypráví pamětnice, jak celý závod okupaci prožíval. S kolegy se proto vydali na nádraží, kde zjistili, že žádné vlaky nejezdí. “Nezbylo nám nic jiného než se sebrat a jít po kolejích. Strach jsme neměli, protože nás žádný vlak nemohl potkat,” popisuje, jak se 21. srpna 1968 dostávala z práce domů. Další dny už byly pracovní směny normálně dlouhé. Pamětnice se bála proti vojákům protestovat víc, ale spolu s ostatními kolegy ze závodu ještě dobu po invazi nosili na klopách československé trikolóry. Brzy si ale na smutnou realitu normalizace všichni zvykli. “Husák začal vládnout tvrdou rukou. Pro nás obyčejné smrtelníky se ale nic extra nedělo, chodili jsme dál do práce, normálně jsme žili jako předtím. Možná v Praze se lidé víc bouřili, ale tady byl celkem klid,” přiznává. V roce 1969 se navíc manželům narodila dvojčata Jaroslav a Miloslav, pamětnice tak měla na několik let plné ruce práce. 

Na sametovou revoluci žádné velké vzpomínky nemá. Co si ale vybavuje naprosto přesně, je rozdělení Československa v roce 1993. Jako rozená Slovenka z rozchodu bratrských národů nebyla vůbec nadšená. “Nejvíc mi vadilo, když se to potom rozdělilo, že jsem se vracela domů jako cizinka. Musela jsem mít pas, protože jsem šla domů na Slovensko. To mě strašně rozčilovalo, říkala jsem si, kdo takovou blbost vůbec vymyslel,” míní. Ani na jeden národ ale nezanevřela. “Myslím si, že zůstanou navždy spolu. I když budou takhle rozdělení, protože si pořád rozumíme,” končí své vyprávění nostalgicky. V roce 2024 žila v Předslavi.