Emília Kreuzerová

„My jsme v tom žili, tak jsme byli zvyklí, nám to nějak nepřišlo. Mě osobně nikdy nikdo neomezoval, protože na té vesnici… No omezovalo nás třeba to, že když si naši vypěstovali prasátko, tak jsme museli odevzdat sedm kilo vyškvařeného sádla. Takže to byl takový režim nastolený, že se snažili, aby byli soběstační, aby zase ti lidi v tom městě… To nešlo někam do Tramtárie, zůstalo to v té republice, ale zase to bylo pro ty městské lidi, kteří si to nemohli vypěstovat, aby měli taky to domácí, a tak se to takhle odevzdávalo. Pak to zase scházelo nám, pochopitelně, protože když to prasátko sedm kilo, nebylo to pro nic za nic. Ani nevím, jestli za to maminka dostala nějaké penízky, ale asi ani ne.“

„Vůbec jsem se nebála, protože když něco takového nezažiješ a jak jsi mladý, tak si to tak nějak nepřipouštíš. Říkám si: 'Proč by mi ho asi odváděli?' Ani nevím, kam by mi ho odvedli, když tady všichni byli a my jsme byli Varšavská smlouva. Tak zdravý rozum ti říká: 'Kam ti ho můžou odvést, copak bychom se takové přesile mohli nějak bránit? Absolutně nemáš šanci.' Nebála jsem se, opravdu ne. Věřila jsem, že všechno dobře dopadne, a to je nejlepší. Myslet na to lepší než na to horší.“