The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Křenková (* 1922  )

Každý má nějaký osud, ale dost záleží na povaze člověka

  • narozena 30. 4. 1922 v Praze
  • zapojila se do odboje – roznášela časopis V boj
  • účastnice Pražského povstání jako zdravotnice
  • po válce dva semestry historie umění, vystudovala pedagogiku (dějepis a český jazyk)
  • pracovala v památkové péči
  • učila na frenštátské průmyslovce
  • nyní žije opět v Praze

Paní Vlasta Křenková, za svobodna Holá, se narodila 30. dubna 1922 v Praze. Vyrůstala v rodině italského legionáře, vyučeného typografa, matka byla v domácnosti. Vlasta neměla bratry ani sestry. Kromě otce byli v rodině ještě dva další legionáři. Od nich se na mladší generaci přenesla určitá averze vůči Němcům. Například když šla Vlasta se svou kamarádkou do školy, německé škole se vždy vyhýbaly obloukem. Rodina bydlela v samém centru české metropole, v ulici Na Perštýně, do školy chodila Vlasta na Úhelný trh. Na prázdniny jezdila za známými na Slovensko k Ružomberku. Tam se jednou osobně setkala i s Andrejem Hlinkou. Zastavil jí, když se potřebovala dostat ke známým. Jakmile ale zjistil, že je Češka, a dokonce z Prahy, tak okamžitě auto zastavil a ona si musela vystoupit. Naštěstí to neměla do Ružomberku daleko.

Po obsazení země Němci se musela celá rodina přestěhovat do náhradního bytu na Vinohradech. Když vychodila obecnou školu, studovala Vlasta na gymnáziu v Dušní ulici. Právě v době, kdy se blížila maturitní zkouška, v roce 1942, začaly nejintenzivnější odvody do říše k totální nasazení. Proto rodiče Vlastu poslali na rok do školy „správkyň“. Šlo hlavně o to uchránit ji před totálním nasazením. Učila se tam, jak správcovat různá zařízení lázeňského typu.

Po vzniku protektorátu mladá dívka zpočátku příliš změn nezaznamenala. Rozruch v souvislosti s německou okupací pocítila, teprve když si přímo do školní třídy přišli Němci pro židovské děti. „Vím, že jednou do třídy, to jsme byli na gymnáziu, přišel pan ředitel Bartošek, takový malý pán to byl, obtloustlý a celkem sympaťák. A přišli s ním dva chlapi a my okamžitě poznali, že jsou to Němci, protože chodili v takových kožených kabátech a měli ty klobouky. A pan ředitel Bartošek třesoucím se hlasem přečetl seznam spolužaček, které okamžitě musely opustit třídu. A ti pánové je odvedli. Jedna jediná se vrátila z toho koncentráku. Všechny zahynuly, jedna jediná, ta Milena Tomská, ta se vrátila. S tou jsem se po válce sešla.“

Otec Vlasty Křenkové byl zapojen do odboje. Spolu s dalšími legionáři za nacistického i komunistického režimu jezdívali 7. března k zavřenému hřbitovu v Lánech, který byl za obou režimů v tento den striktně zamykán, a házeli za jeho zdi kytice. Někteří na to doplatili a byli perzekuováni.

Pro paní Křenkovou byl život v protektorátu značné svazující. Nikdo nikam moc nesměl, ale díky tomu, že ona byla členkou SK Slavia, mohla s oddílem vyjet na Šumavu, kde se s kamarádkou dostaly hluboko na území třetí říše. Na lyžích bloudily po šumavských hvozdech, až dorazily do bavorské hospody, kde naštěstí obsluhoval Čech. Zpět do protektorátu se svezly na nákladním autě s českými lesníky.

Paní Křenková se také sama zapojila do odboje. Vše probíhalo přes otce jejího kamaráda. Ten jí požádal, jestli by mohla pomoct s doručováním balíků. Tato práce vyžadovala maximální opatrnost a obezřetnost. Vše muselo být dáno na správné místo, aniž by někdo mohl pojmout podezření, že jde o ilegální tiskoviny. Balíčky se nechávaly na různých místech – za dveřmi, za mřížemi nebo roletami oken. Obsahem balíčků byl časopis V boj. Z těchto poslíčků se vytvořila celá síť. Scházeli se nad verši Seifertovými i jiných básníků. Celé roznášení časopisů skončilo zatčením jádra vydavatelů. Bohužel někteří z nich zahynuli v koncentračních táborech.

Po rozpadu skupiny se do další odbojové činnosti již nezapojila, ale aby mohla zůstat i po druhé maturitě na škole „správkyň“ někde stranou od hrozby nucených prací v říši, tak začala pracovat ve zkušebně semen na Florenci. Laboratoře byly umístěny v horních patrech, což bylo ideální místo na vyvěšení vlajek za Pražského povstání. „Já jsem byla šíleně netrpělivá, a než to dodělala (maminka americkou vlajku), tak jsem vzala dvě československé a vydala se s nimi, tu americkou jsem nechala plavat. Už aby to tam bylo a šla jsem na tu Bělehradskou a chtěla sejít dolů a po Bělehradské už jezdily auta k rozhlasu. Rozhlas už hlásil, že volá o pomoc. Tak jsem tašku hodila přes rameno, sedla jsem si na první náklaďák a jeli jsme k rozhlasu. U rozhlasu, samozřejmě, co s námi. My dívky jsme sice musely mít povinně kurzy zdravotnic. To k tomu nějak patřilo, všechny mladé holky to musely dělat. Tak jsme měly tu první pomoc, jenže tam byl zrovna hrozný zmatek u rozhlasu. Oni se tam ti Němci pořád nějak dobývali do toho rozhlasu a pořád to naši neměli celé obsazené. Oni se tam zamkli v nějakých těch kabinách a bylo tam spousta raněných.“ Všichni se snažili dostat k raněným a poskytnout jim pomoc, včetně paní Křenkové. Také pomáhala nosit raněné na Pankráci nebo se jí podařilo zachránit postřeleného povstalce, kterého zasáhla kulka z pušky některého z ostřelovačů. Dokázala ho dotáhnout až do ruského gymnázia, kde byla hlavní ošetřovna.

Po válce studovala Vlasta Křenková po dobu dvou semestrů historii umění, ale pak se vdala a studia přerušila, ale zpět už ji na vysokou školu kvůli kádrovému posudku nevzali. Po komunistickém převratu v únoru 1948 absolvovala anabázi s četným stěhováním. Z rodného města se jí samozřejmě nechtělo, proto si šla stěžovat přímo na úřad. Šlo o to, aby mohla zůstat v Praze, ne o konkrétní byt. „Přišla jsem tam a tam seděli v kanceláři dva v civilu. Já jsem říkala, že tady mám dekret a jdu se zeptat, proč já, rozená Pražačka, musím jít ze svého rodného města. Oni na sebe koukli a ten jeden říká: ,Jdi, ty jsi říkal, že jdeš vařit kafe.‘ Vyslal ho ven. Seděl za stolem, mě nechali stát, ne že by řekli, abych se posadila. Vztyčil se za tím stolem a teď to řeknu tak, jak to bylo. ,Ty svině, ty kurvo, ty bestie, ty mrcho, ty zpropadená reakcionářko, ty jsi tak drzá, že se dovolíš ptát, proč tě stěhujeme z Prahy? Koukej zmizet, než tě dám zavřít!‘ Tak jsem zmizela, co mi zbývalo?“ 

Z Prahy byla nejdříve poslána do Vižňova u Broumova, ale chalupa byla uznána neobyvatelnou. Proto stěhování pokračovalo. Musela si vybrat bydlení v nějakém ze severočeských okresů. Nakonec zakotvila v Levíně nedaleko Úštěka. Chalupa, ve které s manželem bydlela, vypadala sice pěkně, ale člověk, který jim ji pronajímal, měl velmi přísné podmínky ohledně nájmu. Chtěl ho na rok dopředu a pak toho často zneužíval a lidi po několika měsících vyhodil, aniž jim vrátil zbytek nájmu. Pravidelně se konaly i kontroly SNB, zejména v noci. To už paní Křenková psychicky nevydržela. Musela být hospitalizována v Ústí nad Labem, a pak se i s tchyní raději vrátila do Prahy. Bydlela společně s rodiči a svou tchyní, pečovala o ni, přestože už byla rozvedená, Tchyně brzy zemřela. Paní Křenková na ni ráda vzpomíná.

Po příjezdu do Prahy těžko sháněla práci, protože tam nebyla hlášená. Situace byla taková, že by brala i práci uklízečky. Nakonec se díky náhodě dostala k práci v památkové péči. Kvůli starému zranění páteře jezdila pravidelně do Mariánských Lázní, kde se seznámila se strýcem generála Fialy a známými generála Brauna. Po nějaké době se za strýce generála Fialy provdala a přestěhovala se do Frenštátu pod Radhoštěm. Také dostudovala v Olomouci a v Ostravě vysokou školu. Věnovala se pedagogice se zaměřením na český jazyk a dějepis. Učila na frenštátské průmyslovce. Zpět do Prahy se dostala v době, kdy její muž onemocněl. Paní Křenková totiž měla v rodině několik doktorů. Ale i přes veškerou péči její muž podlehl rakovině. Nedlouho poté se nešťastnou náhodou otrávili její rodiče plynem. Otec přežil a o něj se také paní Křenková starala. Dnes bydlí Vlasta Křenková v bytě na pražském Jižním Městě, kam se nastěhovala díky kamarádovi.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století