Vlasta Křenková

* 1922  

  • „Jednou do třídy, to jsme byli na gymnáziu, přišel pan ředitel Bartošek, takový malý pán to byl, obtloustlý a celkem sympaťák. A přišli s ním dva chlapi a my okamžitě poznali, že jsou to Němci, protože chodili v takových kožených kabátech a měli ty klobouky. A pan ředitel Bartošek třesoucím se hlasem přečetl seznam spolužaček, které okamžitě musely opustit třídu. A ty pánové je odvedli. Jedna jediná se vrátila z toho koncentráku. Všechny zahynuly, jedna jediná, ta Milena Tomská, ta se vrátila. S tou jsem se po válce sešla.“

  • „Já jsem byla šíleně netrpělivá, a než to dodělala (maminka americkou vlajku), tak jsem vzala dvě československé a vydala se s nimi, tu americkou jsem nechala plavat. Už aby to tam bylo a šla jsem na tu Bělehradskou a chtěla sejít dolů a po Bělehradské už jezdily auta k rozhlasu. Rozhlas už hlásil, že volá o pomoc. Tak jsem tašku hodila přes rameno, sedla jsem si na první náklaďák a jeli jsme k rozhlasu. U rozhlasu, samozřejmě, co s námi. My jsme sice musely mít povinně kurzy zdravotnic. To k tomu nějak patřilo, všechny mladé holky to musely dělat. Tak jsme měly tu první pomoc, jenže tam byl zrovna hrozný zmatek, u rozhlasu. Oni se ti Němci pořád nějak dobývali do toho rozhlasu a pořád to naši neměli celé obsazené. Oni se tam zamkli v nějakých těch kabinách a bylo tam spousta raněných.“

  • „Přišla jsem tam a tam seděli v kanceláři dva v civilu. Já jsem říkala, že tady mám dekret a jdu se zeptat, proč já, rozená Pražačka, musím jít ze svého rodného města. Oni na sebe koukli a ten jeden říká: ,Jdi, ty jsi říkal, že jdeš vařit kafe.‘ Vyslal ho ven. Seděl za stolem, mě nechali stát, ne že by řekli, abych se posadila. Vztyčil se za tím stolem a teď to řeknu tak, jak to bylo: ,Ty svině, ty kurvo, ty bestie, ty mrcho, ty zpropadená reakcionářko, ty jsi tak drzá, že se dovolíš ptát, proč tě stěhujeme z Prahy? Koukej zmizet, než tě dám zavřít!‘ Tak jsem zmizela, co mi zbývalo?“

  • Full recordings
  • 1

    U pamětníka, Praha, Jižní město, 24.01.2010

    (audio)
    duration: 01:58:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Každý má nějaký osud, ale dost záleží na povaze člověka

Vlasta s rodiči
Vlasta s rodiči
photo: pamětnice

Vlasta Křenková, rozená Holá, se narodila 30. dubna 1922 v Praze. Byla vychována ve vlasteneckém duchu první republiky. Značný vliv na ni měl otec, který byl italským legionářem. Rodina bydlela v centru Prahy, kde také Vlasta navštěvovala obecnou školu a později gymnázium v Dušní ulici. Časem se ve společnosti více vyhrocovala averze vůči Němcům, až rapidně vzrostla po událostech v roce 1938 a 1939. Vlasta se na začátku války do odboje nezapojila. Aktivní byl její tatínek, ona sama se na odboji podílela poté, co ji o to požádal otec jejího kamaráda. Roznášela po celé Praze balíčky s časopisem V boj. Po roce a půl zatkli Němci jádro vydavatelů, to znamenalo konec roznáškové činnosti. Na konci války pracovala v laboratořích na zkoušení semen, toto místo jí sehnala matka, aby ji uchránila před hrozícím odvodem na práci do říše. Ve dnech Pražského povstání pomáhala jako zdravotní sestra, dokázala hrdinně do improvizované ošetřovny odvléct postřeleného povstalce. Po válce začala studovat dějiny umění, ale po dvou semestrech se vdala a i kvůli špatnému kádrovému posudku museli manželé změnit bydliště. Žili v Levíně na Litoměřicku, zanedlouho však znovu odešli do Prahy, hlavně kvůli kontrolám SNB, které na ně posílal ziskuchtivý nájemce. S manželem se rozvedla a šťastnou náhodou dostala pracovní místo v památkové péči. Poté se znovu vdala a odstěhovala se do Frenštátu pod Radhoštěm. Vystudovala pedagogiku a začala učit na místní průmyslovce český jazyk a dějepis. Po smrti manžela se znovu vrátila do Prahy.