Zdena Krejčíková

* 1932

  • „Nemohli jsme prosazovat skautské zákony, skautské sliby a podobně. Museli jsme… Vedli jsme je tak, jak bylo zvykem. Včetně bobříků, který se lovily, a tak dále, ale… Můžu vám říct, že na jedné výpravě jsme šli nějak kolem Vltavy a jedno z děvčat mi říkalo: ‚Zdeno, a my jsme vlastně jako skauti, viď?‘ Já jsem říkala: ‚Prosím tě, to si vysvětlíme všechno až v klubovně, jo?‘ Protože nebylo žádoucí, aby to někdo slyšel.“

  • „Povinně se šlo devátého května směrem ke hřbitovu a na hřbitov k památníku Rudé armády. Já ani nevím, jak vypadal. A prostě tam šel průvod, ale já jsem tam osobně nechodila. S mojí kamarádkou, se kterou jsem jezdila debl na kajaku, se Slávkou Brčákovou, mimo jiné reemigrantkou z Jugoslávie, jsme vždycky natrhaly květiny a šly jsme… (To už jsem vám možná říkala? Tak jsem to říkala jinde.) Šly jsme s tím průvodem, jenže průvod zahýbal na hřbitov, kde byl památník těch Rudoarmějců. A my jsme pokračovaly rovně, s kamarádkou a s těma květinama, šly jsme k americkému pomníku, protože tam byl pomník americké armádě, je tam dodneška. Protože tam skutečně přišli a bojovali ti Američani. A my jsme tam šly se Slávkou, ty kytky jsme tam položily, byl tam taky věnec amerického zastupitelství. A druhý den jsme tam se Slávkou jely na kole, protože to bylo několik kilometrů za Chebem. A naše kytky byly pryč. Prostě to někdo měl za úkol odklízet. Ten věnec, který tam dalo to americký vyslanectví, ten tam byl. Ale jakýkoliv květiny, který tam dal někdo jiný, byly pryč.“

  • „To si nás pozvali do Bartolomějský; já myslím, že jsme tam byli všichni (adresováno Jiřímu Lukšíčkovi – Rysovi a Jindřichu Valentovi – Vlkovi, pozn. zpracovatele).“ – „Mhm.“ (Jiří Lukšíček) – „Sakumprásk. No a tam nás zpovídali. Co, proč, jak, já už si to ani všechno nepamatuju, byla jsem tam snad půl dne. A oni mi pak říkali: ‚A ne abyste teď šla a vykládala lidem, že jste tady byla.‘ No co myslíte, že já jsem udělala. Obešla jsem všechny známý a říkala jsem: ‚Hele, byla…‘ A přišla jsem třeba ke Stopařovi a ten mi říká: ‚Užs tam byla?‘ Já říkám: ‚No, já jdu odsud.‘ Smích. A on měl doma nějakej papír, že má, že tam jako se má dostavit. Takže můžu vám říct, že to jako moc příjemný nebylo, a já jsem tam dělala takovýho blbce ze sebe, že jsem si říkala, že musej – já nevím, že mě musej pustit, protože to bylo zralý na Bohnice.“

  • „Můžu vám říct, že jsme jely z Františkových Lázní ve vlaku s touhle jednou kamarádkou a říkaly jsme si spolu, hele, co, támhle je ta hranice, dyť to není tak daleko, to by, co bysme, jak bysme. A to byly takový ty dřevěný kupé. Ve vedlejším kupátku zřejmě seděl prostě chlapík, najednou k nám přišel a říkal: ‚Myslíte to vážně?‘ No, my: ‚Jo, samozřejmě, myslíme to vážně.‘ A on nám řekl: ‚Jestli to myslíte vážně, tak v úterý,‘ já nevím, ‚v osmnáct hodin na dolním nádraží Karlovy Vary.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, klubovna střediska Ostříž, 03.04.2011

    (audio)
    duration: 43:34
    media recorded in project Skautské století
  • 2

    Praha, 19.12.2022

    (audio)
    duration: 01:51:48
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Zůstávejte lidmi. Držte se svého desatera

Zdena Krejčíková roku 1946
Zdena Krejčíková roku 1946
photo: archiv pamětnice

Zdena Krejčíková (roz. Kürbisová) se narodila 5. května 1932 v Praze v rodině majitele malé autodopravní společnosti. Za války založila s kamarádkami klub Stříbrná podkova, v němž četly Foglarovy romány a inspirovaly se jejich myšlenkami. V červnu 1945 vstoupila do 34. dívčího skautského oddílu v Praze-Pankráci na Zelené Lišce, který vedla Milena Michalcová. Později oddíl vedla Dagmar Zinková. Skautský slib Zdena složila 12. června 1946 v kryptě sv. Václava ve Staré Boleslavi. Po zrušení Junáka roku 1950 dál probíhaly tajné schůzky skautek, ale postupně činnost slábla. V roce 1951 Zdena dostudovala zdravotní školu, maturovala a dostala povinnou umístěnku do nemocnice v Chebu. Zde se zapojovala do sportovního a divadelního dění, provdala se a narodila se jí dcera. Roku 1968 se po rozvodu vrátila do Prahy a účastnila se obnovy Junáka na Praze 4. Členkami obnoveného 34. oddílu se staly převážně dcery jeho někdejších odchovankyň. V dubnu 1970 převzala vedení 34. střediska Ostříž. Po druhém zákazu Junáka pokračovala v činnosti s mládeží a vstoupila s oddílem do Sokola Lhotka, později ČSTV, kde při odboru turistiky budovala spolu s dalšími činovníky turistické oddíly mládeže (TOM). Asi čtyři roky byla vedoucí TOM Praha. Během tohoto období vedla na 26 táborů a měla další funkce v turistice. V Praze pracovala nejdříve v Thomayerově nemocnici a posléze na hygienické stanici. V lednu 1989 odešla do důchodu. Po převratu roku 1989 aktivně pomáhala při třetí obnově Junáka na Praze 4, střediska Ostříž a 34. oddílu skautek. Je také členkou Svojsíkova oddílu, Oddílu Velena Fanderlika a členkou družiny Strážců Svojsíkova hrobu.