The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Krautová (* 1956)

• narozena 1. června 1956 ve Frýdku-Místku

• její rodiče byli sokolové a tak ji také vychovávali

• s rodinou intenzivně prožívala srpnovou okupaci Československa

• stala se učitelkou, po sporech s ředitelem, členem komunistické strany, ze školy odešla

• v roce 2023 žila v Bašce u Frýdku-Místku

Žili jsme v nádherném souladu

Vlasta Krautová se narodila 1. června 1956 ve Frýdku-Místku. Její maminka se narodila v roce 1922 a byla učitelkou, tatínek byl ročník 1923 a pracoval jako soustružník a mistr v Přívoze u Ostravy. Pamětnice vyrůstala společně se svou o tři roky starší sestrou a oba rodiče je vychovávali v sokolském duchu, tedy k hodnotám jako je čestnost a spravedlnost. „Žili jsme v nádherném souladu všichni čtyři, moc ráda na to vzpomínám.“

S rodinou se několikrát stěhovala podle toho, kde jim bylo přiděleno volné místo. „Tenkrát po válce byl výnos, že když má některý člověk velkou chalupu a volné místnosti, tak že by mohli někoho vzít na byt. Tak jsme bydleli u jedné rodiny, tam se narodila sestra, pak jsme bydleli u další rodiny, tam do mých šesti let.“ Vždy ale často bývala u svých prarodičů, u kterých zažívala černé hodinky. Ty patří k jejím nejhezčím vzpomínkám na dětství.

Přece okupantům neřeknu, jak se jede na Frýdlant

Od roku 1962 si rodina svépomocí stavěla domek a zároveň bydlela u babičky, kam se přestěhovala po dědečkově smrti. Společně tak prožívali i srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. „V ty tři hodiny ráno bylo slyšet, my jsme jako děti spaly samozřejmě, takový hukot a těsně kolem našeho domu. Naši se vzbudili a dívali se, co se děje. […]Tak nás vzbudili a vzpomínám si, že my jsme v těch pyžamkách sedly do kuchyně a plakaly jsme, mamka, babička, plakali všichni, my taky. Protože v rodině jsme všechno řešili společně, všechny krásné věci i smutné, takže jsme do toho byli vtaženi.“

Když pak šla Vlasta Krautová sama do obchodu nakoupit základní potraviny, zastavil se u ní tank. „Ten tank se rozjel a zastavil u mě. A to byl hroznej pocit. […] Oni na mě: ‚Děvoška, kuda na Frýdlant?‘ Jako: ‚Děvče, kam se jede na Frýdlant?‘ A teď vidíte to dělo, teď ty lidi, tam za nima další tanky a obrněné transportéry. To byla pro mě strašná chvíle v tom, že já jsem věděla, že nesmím lhát, že jsme byli vychováváni k tomu, že čestnost a pravda, jak to bylo na praporu, pravda vítězí, že nesmím lhát,” vysvětluje a dodává: ,,Ale zase z druhé strany jsem si říkala, já přece nemohu lidem, kteří nám tady ubližují, který nás okupují, tak jim přece nemohu říct, jak se jede na Frýdlant, kudy se jede na Frýdlant, to nejde. A tak se to ve mně bilo, ale potom zvítězilo takové to, to je blbé tak říkat u děcka, ale vlastenectví, […] tak jsem jim ukázala a řekla jsem: ‚Tuda‘ a ukázala jsem jim zpátky směrem na Staré Město. To znamená ne na Frýdlant, ale zpátky.“  Kolona tanků se tak otočila a jela druhým směrem, než zamýšlela.

Malá Vlasta ale hned dostala velký strach a utekla k řece, kde přemýšlela o tom, co udělala a jaké to pro ni a její rodinu bude mít následky. „Teď jestli zjistí, že jsem jim lhala, tak že nám přijdou vypálit dům. To člověk nevěděl, jak se ty okupanti budou chovat. Nebo že nás zastřelí.“ Zároveň se bála jít domů, protože byla vychovávána v tom, že se nikdy nesmí lhát. Naštěstí ale celou situaci viděl soused a rodičům vše popsal. Takže když se pak Vlasta Krautová vydala domů, rodiče ji vítali s otevřenou náručí. „To bylo takové až dojemné. [To, že jsem lhala], bylo upozaděno tomu, že jsem se zachovala takto [jako vlastenka].“

Kdo jiný by měl učit děti než slušný člověk

Následná nastupující normalizace měla vliv na celou rodinu. Maminka už nemohla učit dějepis: „Ze svého přesvědčení učila pravdu, nemohla říkat to, co bylo napsáno v učebnici. Tak přímo z městského národního výboru jí přišlo, že nesmí učit ten její milovaný dějepis.“ Tatínek, také pro své názory, už dále nemohl vést učně. A ačkoliv měla pamětnice ve škole výborné výsledky, vypadalo to, že se nedostane ke studiu učitelství. Důvodem bylo to, že tatínek je Masarykovec, že chodí do hospody, staví dům a další nesmyslné argumenty. Na školu se ale nakonec dostala a až po letech se dozvěděla, že se za ni přimluvila jejich sousedka, členka komunistické strany. „Stoupla si, že s tím nesouhlasí, že jsme sousedé, že nám vidí do kuchyně, že jsme slušná rodina a kdo jiný by měl učit děti než slušný člověk,“ říká.

V roce 1979 nastoupila Vlasta Krautová jako učitelka do školy ve Frýdlantu nad Ostravicí, ale pro časté spory s ředitelem, kovaným komunistou, přešla do malotřídní školy do vedlejšího Pstruží. „Tam byl ráj, byli jsme venku, na zahradě, v lese. To bylo nádherné období. Tam jsem dětem říkala, že Plzeň osvobodila americká armáda a nikdo mě neudal. Byly tam dobré vztahy,“ vzpomíná. V té době také poslouchala zahraniční hudbu na tzv. Laxíku, trampovala s kamarády a cvičila.

Sametovou revoluci pak prožívala velmi radostně. „To byl takový nádherný pocit […], nedokážu povědět, jak to bylo krásný.“ Její štěstí bylo umocněné ještě tím, že měla malé miminko, syna Honzíka.

Bývalí žáci Vlasty Krautové ji i dnes zvou na třídní srazy, z čehož má velkou radost. A stále se řídí příslovím: „Když se chce, tak to jde.“