Vlasta Krautová

* 1956

  • „Že jsme už mohli chodit do obchodu, tak jsme šli do obchodu, jsem šla do obchodu, myslím chleba, máslo, takové nějaké základní potraviny. A jak jsem přicházela zpátky, tak bylo vidět, že tam stál tank, asi od našeho domu na tom mostě do Kunčiček stál tank, asi tam, jak je teď zahradnictví. Prostě kolik je to metrů dvacet, možná třicet, stál tank, mířil tou hlavní jako na tu vesnici. A já jsem, jak jsem šla z toho obchodu, tak ten tank se rozjel a zastavil u mě. A to byl hroznej pocit samozřejmě, že. Zastavil u mě a my jsme se museli po osvobození povinně učit rusky, od čtvrté třídy byla povinná ruština, takže já umím rusky, takže rozumím rusky, ale nevím, já to řeknu asi česky. Nebo vám to řeknu, jak oni na mě: ‚Děvoška, kuda na Frýdlant?‘ se mě zeptali. Jako: ‚Děvče, kam se jede na Frýdlant?‘ A teď vidíte to dělo, teď ty lidi, tam za nima další tanky a obrněné transportéry. To byla pro mě strašná chvíle v tom, že já jsem věděla, že nesmím lhát, že jsme byli vychováváni k tomu, že čestnost a pravda, jak to bylo na praporu, pravda vítězí, že nesmím lhát. Ale zase z druhé strany jsem si říkala, já přece nemohu lidem, kteří nám tady ubližují, který nás okupují, jim přece nemohu říct, jak se jede na Frýdlant, kudy se jede na Frýdlant, to jako to nejde. A tak jsem, tak se to ve mně bilo, ale potom zvítězilo takové to, to je blbé tak říkat jako u děcka vlastenectví, ale potom hrozně jsem se zamyslela, jsem si řekla, tak jsem jim ukázala a řekla jsem jako: ‚Tuda‘ a ukázala jsem jim zpátky směrem na Staré Město. To znamená ne na Frýdlant, ale zpátky. Oni projeli přes trať a jeli doleva zase do Starého Města a na Frýdek, celá kolona. No a já jsem tam tak stála a já jsem utekla tam do Olšiny k řece a tam jsem si sedla a prostě brečela, prostě jsem měla strach. Teď jestli zjistí, že jsem jim lhala, tak že nám přijdou vypálit dům. To člověk nevěděl, nevěděli jsme, jak se ty okupanti budou chovat. Nebo že nás zastřelí. A teď, když se vrátím domů, tak zas budu bita. Nebo bitá, nás nikdy nebili, jako i slovně, že jsem lhala, to byla hrozná situace pro mě. Ale, jelikož ta olšina byla kousek, ta hráz řeky kousek od našeho domu a naši mě začali volat, tak jsem po příkopu šla domů prostě úplně ve strachu, co bude, co se s naší rodinou stane. Já jsem měla strach, že nás, že nám třeba vypálí dům. Člověk nevěděl, co bude. A oni, soused totiž slyšel ten můj rozhovor a viděl, co jsem jim řekla, tak to našim přišel říct a řekl jim, že jsem v pořádku. Tak mě zavolali a oni mě vítali s otevřenou náručí. To bylo takové až dojemné, až teď mi to připadá, že jsem se tak zachovala, že vlastně to, že jsem lhala, bylo upozaděno tomu, že vlastně jako vlastenka, je to blbé tak říkat, že jsem se zachovala jako takto. A takže to byl takový můj silný zážitek.“

  • „Ale my jsme bydleli tenkrát ještě u té babičky a v ty tři hodiny ráno bylo slyšet takový, my jsme jako děti spaly samozřejmě, takový hukot a těsně přesně kolem našeho domu. Naši se vzbudili, že, tak se dívali, co se děje. A když člověk, který zažil druhou světovou válku, babička s dědečkem i první, tak co tě napadne, válka. Protože když vidím tanky, obrněné transportéry, a to dunělo po té cestě, tak to byla hrůza. Tak nás vzbudili a vzpomínám si, že my jsme v těch pyžamkách sedly do kuchyně a plakaly jsme, mamka, babička, plakaly všichni, my taky. Protože jako v rodině všechno jsme řešili společně, všechny krásné věci i smutné, takže jsme byli vtaženi do toho. Já jsem byla, to byly prázdniny mezi mojí šestou a sedmou třídou, to znamená, měla jsem dvanáct let.“

  • Full recordings
  • 1

    Frýdlant nad Ostravicí, 18.01.2023

    (audio)
    duration: 01:12:52
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Nikdo nevěděl, jak se budou okupanti chovat

Vlasta Krautová
Vlasta Krautová
photo: archiv pamětnice

Vlasta Krautová se narodila 1. června 1956 ve Frýdku-Místku. Její rodiče byli sokolové a v tomto duchu také pamětnici i její sestru vychovávali. Srpnovou okupaci Československa prožívala Vlasta Krautová se svou rodinou velmi intenzivně. Když ji na cestě z obchodu zastavil tank a voják se jí ptal na cestu, poslala kolonu špatným směrem, i přestože měla velký strach, jaké z toho bude mít následky. V 70. letech studovala pedagogiku. I když to nejdříve vypadalo, že na školu nebude přijata, nakonec ji zachránila přímluva sousedky, členky komunistické strany. V roce 1979 nastoupila do školy ve Frýdlantu nad Ostravicí, ale po sporech s ředitelem šla raději učit do malotřídní školy. V roce 2023 žila v Bašce u Frýdku-Místku.