JUDr. Tomáš Kraus

* 1954

  • „Ale oni to otočili. Oni potom na mě nastoupili a řekli: ,Víte co, vy nám toho sice moc neříkáte, ale my říkáme různé věci vám.’ A je pravda, že oni mně říkali takové ty drby, které se dozvěděli z jiných zdrojů, především co se týkalo obce, zamíchali do toho i Izrael, byly to věci, o kterých jsem neměl tušení. Byl to takový jejich monolog. Potom přišel tenhleten Vondráček s tím, že řekl: ,Víte co, to jsou všechno věci v režimu utajení. Kdyby se provalily na veřejnosti, i když ne od vás, vy byste byl první podezřelý, že jste to pustil. Tak by bylo fajn, kdybyste nám tady podepsal mlčenlivost.’ Já jsem říkal: ,Nevím, můžeme něco takového udělat. Ale nevím, proč bychom to měli podepisovat na [oficiálním] papíře. Tak to tady sepíšeme.’ Napsal jsem na kousek papíru jednu větu. A tím to skončilo. A potom přišel příště – to bylo vždy asi za čtvrt roku – a dal mi to a říkal: ,Dal jsem to svým nadřízeným, a ono to nestačí. Přece jenom to musí být na tomhle formuláři. Je to stejné, skoro stejné znění. Tak to jenom tady…’ A já jsem udělal tu kravinu, že jsem řekl, tak jo. A on to byl ten svazek.“ – „Vázací akt?“ – „Ano, oni mě tímhle v podstatě podvedli.“

  • „Jsou dva typy lidí, kteří přežili. První typ mlčí. Neřekne nic. Dodneška nevím, co se s mámou dělo. Vím to od jejích kamarádek. Ona mi v životě nic neřekla. To je psychologický, ti lidi se snaží nějak to vymazat, jako by to neexistovalo. Nemají to ani ve svojí hlavě. Je to pryč. A pak je druhý přístup, to je můj táta, který o tom mluvil všude, dělal přednášky. Už tehdy, v 60. letech, jezdil po školách a přednášel. Dokud to ještě šlo, vydával knížky. Pak mu to komunisté zatrhli, ale dokud to ještě šlo, tak to dělal.“

  • „Oni [rodiče] se vzali už předtím. Takže, všude opakuju, že jsem vzácný případ, že moji rodiče se vzali ne sice před válkou, ale před deportací. Kdežto většina lidí z mojí generace z židovské komunity se narodila z manželství lidí, kteří už někoho ztratili, a vzali se teprve po válce, jako jediní, kdo přežil. Takže oni se vzali před deportacemi. Táta se dostal do Terezína. Muselo to pro ně být docela krutý. Původně vůbec nevěděli, kam jedou. To je také v jeho [otce Františka R. Krause] práci popisovaný. Mysleli si, že jedou někam na práci, tak jak byli zvyklí, že je v Praze používali na těžké práce. Tak je potom odvezli do Terezína. Jeli ještě normální linkou, nebyly to ty nechvalně známé dobytčáky. To byl normální, standardní vlak, který jel do Bohušovic. Odtamtud museli jít tři kilometry pěšky. Akorát tam byli čeští četníci, pár esesáků, ale jinak se nic moc nedělo. Zaklaply za nimi brány těch takzvaných mysliveckých kasáren. Teprve tehdy jim došlo, o co jde. Tohle Aufbaukommando mělo za úkol přetvořit Terezín, do té doby vojenské garnizonní město, na ghetto.“

  • „Co se týče odškodnění, dostali jsme se do poměrně zajímavé situace, protože Československo byl jediný stát v Evropě, kde nedostali přeživší holocaustu žádné odškodnění od Německa. Ve všech ostatních státech to proběhlo. Neříkám jak. Například v Polsku to bylo poměrně úsporné. V 70. letech došlo k nějakým dohodám mezi Polskem a západním Německem. Je třeba zdůraznit jednu věc, která je z právního a politického hlediska velice zajímavá. V Německu existovalo něco, co se jmenovalo Hallsteinova doktrína. Hallstein byl ministr zahraničí, potom se dokonce stal předsedou Rady Evropy. On prosazoval myšlenku, že SRN je jediným právním následníkem po Německu jako takovém. A takzvaná Německá demokratická republika nikoliv. Jedině SRN pokračuje v té kontinuitě. Z toho ovšem byly určité právní konsekvence. Například, že když se bavíme o tom odškodnění, které v Německu probíhalo už od 50. let, takzvané BEG, Bundesentschädigungsgesetz, byly zákony na odškodnění. Nevztahovaly se na lidi, kteří žili v takzvané východní Evropě. On říkal, no tak ať si je odškodní NDR. Což byl totální nesmysl, NDR se k tomu nikdy nehlásila. NDR, to byla vize Ulbrichtova, že všichni enderáci byli vlastně partyzáni a žádní nacisti ve východním Německu nebyli. To byl samozřejmě velký nesmysl. Efekt toho byl, že to vyplácelo pouze západní Německo, a pouze na Západ.“

  • „Jedna z těch terezínských epizod je poměrně zásadní. Můj táta o tom napsal několik povídek, natočil svědectví, nedávno se o tom natáčel film. On byl součástí terezínského komanda, které poslali do Lidic. V Lidicích pohřbíval ty mrtvé. Dokonce tam objevil svého kolegu novináře, který se mezi zastřelenými muži objevil omylem. Později o tom psal, máme svědectví, které točil Pavel Háša pro Armádní film. Jak on sám říkal, pro něj – přestože prožil to, co prožil, a přežil – ty Lidice byly naprosto šílený zážitek.“

  • „Akce Pavouk byl seznam všech Židů ve veřejném životě, ale nejenom. Dokonce existovala jakási databáze, která ani nemusela být pravdivá. Shrnuli všechno dohromady, ocital se tam i Václav Havel a kdoví kdo, úplně neopodstatněně.“ – „Čili to byl estébácký seznam Židů.“ – „Ano. S tím oni pracovali. Já jsem to konzultoval s kamarády z ÚSTR i z ÚDV. Dodneška není jasné, proč to vypracovali. Jestli to bylo na příkaz Moskvy, nebo to byla jejich vlastní iniciativa. Dokonce se spekulovalo, že tam hrála roli nějaká arabská záležitost, že jim to chtěli prodat. Dodneška není jasné, proč se to dělalo. Tam [na seznamu akce Pavouk] jsme se ocitli všichni, kdo jsme na [židovskou] obec chodili, už od dětství. Začalo to v podstatě nevinně. Zavolali si mě na výslech, kde mě drželi dvě hodiny. Moje máma z toho byla dost špatná. Když ten výslech skončil, jeden z těch, kteří tam byli, řekl: ,Víte co, vidíme, že je vám to nepříjemné, co kdybychom se příště sešli v kavárně?’ Já jsem říkal: ,Nevím, asi na to nebudu mít čas.’ A nakonec jsem řekl, tak dobře. Myslel jsem, že z toho nic nebude. Ale ono nakonec bylo. Skončilo to tak, že jsme se sešli asi… nebylo to zase tolikrát. Ale bylo to.“

  • „Fungovala. A fungovala úžasně. Pro ty lidi včetně nás to byla náhradní rodina. Ti lidi se ocitli prakticky samotní. Neměli příbuzenstvo ani kamarády, s kterými byli před válkou. Tohle byla úplně nová komunita. Jednak se našli lidi, kteří se znali před válkou, kterých bylo hrozně málo. Přežilo jich strašně málo, asi pět procent pražských Židů. A do toho přišli lidé z Podkarpatské Rusi, kteří se usadili v Praze. Dokonce to bylo docela problematický na začátku, protože přišli s úplně jiným náboženským ritem, s úplně jiným pohledem na svět. V Praze to bylo hodně sekularizovaný, dá se říct tradiční, ale drželo se to, nějakým způsobem to žilo. A oni do toho vnesli takové prvky z dnešního pohledu téměř ultraortodoxní. I když to nebylo, byla to pouze ortodoxie, ale pro ty Pražáky to bylo téměř nepředstavitelný. Oni něco takovýho nikdy nezažili. A nejen to. Začali se dohadovat, jak se vlastně budou modlit. Můj táta byl před válkou naprosto sekulární, ne ateistický, ale do synagogy chodili ty lidi jednou za rok. Tak on najednou to zřejmě cítil jako potřebu držet tu tradici a začal chodit do synagogy i v pátek a v sobotu.“

  • „Ta ideologie všechno kontrolovala. Ze začátku oni [komunisté] netušili, co se tam zpívá. Posléze zjistili, že některé anglické texty jsou v podstatě podvratné. Začali si je nechávat překládat. Zakousli některé tituly, které kritizovaly komunistický režim. Bílé dvojalbum Beatles u nás nemohlo vyjít, protože na začátku je písnička Back in the U.S.S.R. Tak už jenom proto to neprošlo. Ale byl i druhý aspekt – peníze. Supraphon měl limitovaný rozpočet na licence. Také se dělaly noty, to se také vyváželo. Bylo to nejen hudební vydavatelství, ale i nakladatelství. Partitury byly také vývozní artikl. Ale musím říct, že Supraphon vydělával poměrně velké peníze. Jenže komunistický systém plánovaného hospodářství byl takový, že co se vydělalo, se odevzdalo. A pak se milostivě dostal příděl, se kterým se muselo vyjít. Takže byl boj o to, jestli se udělá cover verze té které písničky. Vím, že když z hudebního festivalu v Cannes pan Vinařický přijel s balíkem smluv a velice šetrně se uvažovalo, co se nakonec uzavře, a co ne. Nebo když byly písničkové festivaly po světě, Eurovize, která se u nás po určitou dobu vysílala, druhý den u nás zvonily telefony a volala Helenka Vondráčková a já nevím, kdo všechno, že chtějí tu a tu písničku, abychom koupili licenci.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 12.10.2021

    (audio)
    duration: 01:21:38
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.11.2021

    (audio)
    duration: 01:20:12
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 22.11.2021

    (audio)
    duration: 01:26:29
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 24.01.2022

    (audio)
    duration: 01:52:56
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 07.03.2022

    (audio)
    duration: 01:58:38
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Židovská identita je mou součástí

Tomáš Kraus s rodiči na Jarmilině skále
Tomáš Kraus s rodiči na Jarmilině skále
photo: archiv pamětníka

Tomáš Kraus pochází z židovské rodiny, jeho rodiče jsou přeživší holocaustu. Otec František R. Kraus byl publicista a spisovatel. Matka Alice Krausová, rozená Flusserová, pocházela z německy hovořící rodiny z Teplic a během holocaustu ztratila všechny příbuzné. Syn Tomáš se jim narodil 19. března 1954 v Praze. Vyrůstal na pražském Žižkově, vystudoval gymnázium na Sladkovského náměstí. S rodiči se již od dětství zapojoval do života pražské židovské komunity, zejména během neformálních setkání a společných dovolených. Po neúspěšném pokusu o přijetí na FAMU nastoupil roku 1975 ke studiu na Právnické fakultě UK. Během studia na právech spolupracoval s Jazzovou sekcí. Po absolutoriu nastoupil jako referent do zahraničního oddělení podniku Supraphon, kde se zabýval zejména vývozem české vážné hudby do zahraničí. Od roku 1976 jej sledovala Státní bezpečnost (StB) v rámci takzvané akce Pavouk, zaměřené na sledování Židů. Na podzim 1977 ho StB poprvé kontaktovala. S příslušníky StB se scházel každých několik měsíců až do roku 1988. Nejprve byl veden jako důvěrník, v roce 1984 ho Státní bezpečnost přiměla podepsat závazek tajné spolupráce. Tomáš Kraus uvádí, že tak učinil nevědomky, domníval se, že podepisuje pouze slib mlčenlivosti. V roce 1988 StB spolupráci ukončila, protože nepřinášel žádné relevantní informace. Od roku 1985 pamětník pracoval ve společnosti Artcentrum, v roce 1991 se pak stal tajemníkem Federace židovských obcí. Ve své funkci se věnoval zejména úsilí o odškodnění českých obětí holocaustu ze strany Německa a restitucím židovského majetku. Ve Federaci židovských obcí dnes již působí pouze jako poradce, je ředitelem Institutu Terezínské iniciativy.