Josef Kraus

* 1941

  • „Když se vážete nějakým podpisem, tak není úniku. Mnoho lidí u nás se podepsalo, včetně našeho premiéra, a dnes to zatloukají. Ono to jde. Ale vždycky je to s vědomím, že ten podpis existuje. To už dělali fašisti. Lidem, kteří měli nějaké maléry v době komunismu, a to tak těžké, že jim vyhrožovali, že je zavřou a děti pošlou do dětských domovů, těm lidem nabídli, ať se jim podepíší, občas jim něco řeknou a jedou dál. V době diktatury je to svým způsobem dost pochopitelné, že to podepsali, aby zachovali rodinu. Já takový problém neměl, já jsem říkal, že tady nikoho moc neznám, takže zase přijdu, ale bál jsem se. Ale když jsem tam byl už asi popáté, tak jsem zjistil, že to jsou takové bláboly, které nikomu neublíží, a že jsou to blbci. A jak říkal pan prezident Havel, pak to vyhodnocovali ti nahoře. Přesvědčil jsem se, že to jsou pěšáci, kteří plní úkol tím, že se mnou udělají čtyřhodinový výslech, a že když si něco vymyslím, abych nikomu neublížil, že je jim to jedno. Později jsem si z toho dělal trošku srandu. Když se mě ptali, jestli jsem viděl v Braunschweigu pohyb cizích vojsk, když je tam okupují Američani, tak jsem jim řekl: ‚Když jsem šel na plovárnu, tak jsem viděl obrněný vůz a za ním džíp.‘ Vytáhli mapu tady na estébárně a já jim ukazoval, kde je v Braunschweigu plovárna, kudy jsem šel a kam jel ten džíp. To, že se mnou chodili američtí důstojníci z té posádky do školy, to jsem jim neřekl.“

  • „Rozhodující bylo to, že tehdy prezident Svoboda, z pohnutí mysli, nebo když komančové zjistili, že jim utíkají mozky, já jsem teda nebyl žádný mozek, tak vyšly dvě výzvy beztrestně se vrátit. Já jsem tohoto využil plus beztrestně jsem dostal dodatečně pas, který mi tady žena vyřídila. Kdyby toho nebylo a kdyby měla touhu jít tam za mnou s dcerou, tak bych se nikdy nevrátil. Ale tohle mne zlomilo a já se strašně těšil.“

  • „Já jsem si říkal, aby nebyl problém mezi Jugoslávií a Západem. Tak jsem docestoval do Bělehradu, to byl zlom, tam jsem šel na švýcarské a německé zastupitelství, že jsem utečenec. Oni říkali: ‚No jo, před bolševiky utíká,‘ a všude mi dali měsíční vízum. Takže jsem přešel do Švýcarska, prošel jsem si Alpy a skončil v Lucernu, kde jsem se přihlásil na úřadě a sešel se s dalšími asi padesáti emigranty. Ale ti byli mnohem slavnější než já, mistr sportu, baletka. A to bylo v každém švýcarském městě, krásně se k nám chovali. Většinou jsem jezdil stopem, dokonce mi nějaká paní dala nějaké prášky, kdyby mně bylo špatně, strašně nás ty lidi měli rádi v té době. A když jsem v tom Lucernu vystupoval z vlaku, strašně jsem se divil, že jsem nebyl sám, jak jsem říkal, bylo nás už několik, aniž bychom se znali. A tam byly červené koberce, československá vlajka a hymna se hrála a oni brečeli, my otrhaní, a starosta Lucernu brečel víc než my všichni.“

  • „První tatínek továrník, druhý tatínek kulak, to se na mně podepsalo tak, což se dnes dost špatně chápe, že jsem nemohl studovat. Pak jsem se náhodou dostal na zemědělskou školu, kde mě odvolali na vysvědčení ve druhém ročníku: ‚Odvolán z kádrových důvodů ze studií.‘ Kdo mě odvolal? Nějaký okresní výbor partaje, nebo kdo. Ale on to člověk v patnácti šestnácti letech tak nebere. Tak jsem si šel vylepšit kádrový posudek do Semtína, kde jsem dva roky pracoval na směny. Ale ten posudek jsem si nenapravil, naopak, měl jsem těžký úraz, spálenou nohu, spadl jsem do sudu s asfaltem. Dostal jsem se ze Semtína a začal jsem, naštěstí to už po těch letech povolili, studovat dálkově a večerně gymnázium. A současně hrát ochotnické divadlo. A něco zlé je i pro něco dobré. V tom Semtíně, kde jsem byl de facto totálně nasazen, jsem se seznámil s amatérskými kolegy komedianty. A hráli jsme tenkrát pod Semtínem, což asi bolševikům nevadilo, amatérsky, ochotnické divadlo.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 18.05.2021

    (audio)
    duration: 01:35:27
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Z demokracie do totality ho vrátil stesk po rodině, přátelích a divadlu

Herec Josef Kraus
Herec Josef Kraus
photo: archiv pamětníka

Josef Kraus se narodil 3. února 1941 v Pardubicích. Jeho otec Jiří Kraus pocházel z židovské rodiny a provozoval kartonážku na pardubickém zámku. Maminka byla dcerou pardubického řezníka Wursta. Otec neunesl tíhu protižidovských nařízení a v září 1942, tedy tři měsíce před transporty do Terezína, si ve věku 39 let vzal život. Maminka Josefa Krause se po válce podruhé vdala, vzala si sedláka z Vysočiny, kterého pro změnu v padesátých letech čekaly perzekuce kvůli neochotě vstoupit do JZD. Špatný kádrový profil přinesl Josefu Krausovi vyloučení z druhého ročníku Střední zemědělské školy v Hořicích. Nastoupil jako dělník do továrny Semtín, kde se poprvé dostal mezi herce tamního ochotnického divadla. Z jejich souboru se časem stal soubor profesionální, který ale úřady po problémech s nežádoucí satirou po třech letech rozpustily. Na několik sezon se Josef Kraus spolu se dvěma kolegy přestěhoval do Ostravy, kde hrál po boku Jana Kačera a Evžena Němce do doby, než soubor odešel do Činoherního klubu v Praze. Josef Kraus se vrátil do Pardubic, oženil se a narodila se jim první dcera Renata. V srpnu 1968 emigroval přes Rumunsko do Švýcarska a později do Německa. Po necelých třech letech se z emigrace vrátil do Československa ke své rodině, do které v roce 1972 přibyla druhá dcera Ester. Josef Kraus měl po návratu z emigrace problém najít dobré zaměstnání, nakonec se uplatnil v pardubickém zásilkovém obchodě Magnet. Rozvedl se a znovu se oženil, se druhou ženou Evou měl syna. V roce 1991 získal v restituci řeznictví dědečka Wursta a s rodinou se ho snažili obnovit. Zaběhnutou firmu prodali v roce 2011. Více než dvacet let je Josef Kraus klíčníkem židovského hřbitova v Pardubicích. V roce 2021 žil se svou manželkou Evou na pardubické Dukle.