The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Jan Králík (* 1947)

• narodil se 21. března 1947 v Toušeni

• otec byl významný lékař a balneolog, jeho předci založili lázně v Toušeni

• v roce 1949 jejich rodinné lázně znárodnili komunisté

• pamětník vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• specializoval se na teorii pravděpodobnosti

• v době okupace, v srpnu 1968, byl na výměnném pobytu ve Velké Británii

• od roku 1970 působil v Československé akademii věd

• postgraduálně vystudoval lingvistiku a hudební kritiku

• spolupracoval s organizací Hudební mládež

• publikoval vědecké studie a věnoval se hudební publicistice

• v roce 2024 žil v Lázních Toušeni

Jan Králík je všestranný intelektuál, který se celý život vzdělával a spojil zájem o matematiku, jazyky, lingvistiku, zpěv a hudební teorii v jedinečnou profesní dráhu. Narodil se do rodiny zakladatelů lázní v Toušeni, o něž rodina přišla při znárodňování majetku po nástupu komunistů k moci v roce 1948. „Kapitalistický“ původ mu znemožnil studium medicíny, přesto vystudoval několik oborů a stal se odborníkem na teorii pravděpodobnosti, podílel se na digitalizaci českého jazyka, překládal odborné texty a zasloužil se o popularizaci opery. Srpnová okupace ho zastihla na cestě do Velké Británie, ale rozhodl se pro návrat. Po roce 1989 se naplno věnoval vědecké i kulturní práci.

Lázně nám znárodnili, ale rodiče se na to připravili

Jan Králík se narodil 21. března 1947 v Toušeni. Jeho otec Vojmír Králík byl lékař, matka Alena Králíková absolvovala obchodní akademii v Karlíně a měl o tři roky starší sestru. Rod Králíkových byl úzce spjat s lázněmi v Toušeni, které založil pradědeček Jan Nepomuk Králík s prababičkou Marií v roce 1868, poté co si uvědomili, že místní železitý pramen lidé využívají nejen k pití, ale i ke koupání. Podnik postupně rozšiřovali o další budovy. V roce 1888 zasáhla rodinu tragédie, když pradědeček zemřel na zápal plic. Aby se podnik zachoval, řízení lázní se musel ujmout jeho tehdy čtyřiadvacetiletý syn, který kvůli tomu opustil učitelskou dráhu. Byl jím pamětníkův dědeček Jan Králík. Po jeho smrti v roce 1946 se stal majitelem jeho syn Vojmír, pamětníkův otec, lékař a přední český balneolog (doc., MUDr., CSc.).

Znárodnění rodinného podniku v roce 1949 nebyl jednoduchý proces, ale rodiče Jana Králíka se smířili s jeho nevyhnutelností a připravili se na něj. Rodina lázně před znárodněním nezachránila, ale část majetku přece jen ano. „Narodil jsem se ještě před únorovým převratem, což mělo své výhody i nevýhody. Moji rodiče tehdy jednali prozíravě – na podzim roku 1947, kdy zemřela babička, bylo mi půl roku a oni přepsali rodinný dům, zahradu a část lázeňského parku na mě. Udělali to pragmaticky, jako opatření proti hrozícímu znárodnění, které očekávali,“ vysvětluje Jan Králík.

Díky tomu rodina nepřišla o střechu nad hlavou. „Jediným ‚problémem‘ bylo, že otec neměl žádné dluhy – naopak, díky předplaceným daním byl na účtu přebytek 3 600 korun. Proti otci tedy nemohlo být vzneseno žádné obvinění, což rozzuřilo nového správce lázní. Ten podal žalobu, že rodina i nadále obývá dům, který měl být také znárodněn. Matka tehdy na policejní výzvu objasnila, že dům není napsán na rodinu, ale na malé dítě, a proto nemůže propadnout státu,“ vysvětluje Jan Králík. Přestože rodina přišla o mnoho, nikdy si nikdo z ní nestěžoval ani nelamentoval. „Jediným povzdechnutím nad ztrátou bylo, že když se při běžných nehodách rozbil talíř či sklenice, otec pak s nadhledem poznamenal: ‚No, přišli jsme o víc.‘“

Z lázní se stala na čas ozdravovna

Po znárodnění lázní otec Vojmír Králík jako lékař nastoupil do nemocnice v Brandýse nad Labem. „Soukromá praxe za komunistů nepřicházela v úvahu, musel být tedy zaměstnancem. Já jsem si ale z dětství pamatoval, že i ve dvě nebo ve tři hodiny v noci někdo zvonil kvůli akutnímu zdravotnímu problému a otec se vždy postaral. Byl lékařem všech místních fotbalistů a hokejistů, kteří potřebovali lékařskou prohlídku a potvrzení, staral se o zdraví ochotníků, kteří se někdy dostali do situací, kdy bylo obtížné vůbec vyjít na scénu, a bylo nutné je ‚postavit na nohy‘ pomocí kalcia. Byl takovým ‚rodinným lékařem‘ pro Toušeň, a proto bylo pro mnoho lidí obtížné označit ho za třídního nepřítele,“ vypráví Jan Králík.

Janova matka Alena Králíková v lázních zůstala ještě tři roky po znárodnění. Znala totiž provoz lázní do detailu – vedla je ekonomicky a administrativně, a když v roce 1949 přišli převzít podnik představitelé Ústřední správy lázní a zřídel, neměli za ni okamžitou náhradu. „Odmítla vstup do komunistické strany a prohlásila, že předá vedení, jakmile najdou jiného správce. Trvalo jim tři roky, než ho našli. Rodiče se znárodnění nebránili, aby pomohli udržet podnik v chodu.“ Investovat však nebylo možné – poslední větší úpravy proběhly v roce 1935, od té doby se prováděly jen nezbytné opravy.

Po matčině nuceném odchodu převzal lázně nový vedoucí Oldřich Heřmanský, politicky vlivná postava, které se báli i místní komunisté. Jan si z té doby pamatuje především atmosféru strachu. „Večer jsme doma stahovali rolety, aby nikdo neviděl, zda se svítí.“ Kariéra Oldřicha Heřmanského nakonec skončila jeho zatčením a většina místních si oddechla. Lázně pak přešly pod správu Revolučního odborového hnutí a staly se ozdravovnou. I nadále nabízely minerální a slatinné koupele, rehabilitaci a elektroléčbu, ale chybělo jim moderní vybavení jako rentgen či EKG. Rodiče s nimi pak dlouhá léta nechtěli mít nic společného.

Více než kamarádi mě zajímal svět dospělých

Rodiče se snažili své děti minulostí nezatěžovat. Neprobírali s nimi, o jaký majetek rodina přišla ani jaké křivdy zažila. Jan Králík se tak až mnohem později dozvěděl, že jeho dědeček z matčiny strany byl v roce 1952 uvězněn za to, že odmítl vstoupit do zemědělského družstva. O těchto věcech se doma nemluvilo, aby děti nevědomky neřekly ve škole něco nevhodného. Přesto se pamětník s důsledky doby setkával ve škole i mezi spolužáky.

Neměl ve škole pevná klukovská přátelství. Ostatní spolužáci ho nevylučovali, ale vnímal, jak se někteří chovali, a proto společnost dětí nevyhledával. Navíc byl prostořeký, což učitelé ani spolužáci příliš neoceňovali. Navštěvoval hudební školu, kde se učil hrát na klavír a zpívat. Spíše než knihy ho zajímala společnost dospělých, od kterých se dozvídal o světě mnoho zajímavého.

Významnou roli v jeho dětství sehráli přátelé rodičů, manželé Krakešovi, vzdělaní lidé s bohatou životní zkušeností. Paní Krakešová byla vysokoškolská profesorka sociologie a psychologie, její manžel právník. Ona studovala ve Spojených státech amerických, oba mluvili anglicky, francouzsky a německy a téměř výhradně poslouchali zahraniční rozhlas. Po politické perzekuci byli nuceni opustit svou vilu v Praze a přestěhovat se do menšího domu v Toušeni. „Zatopilo se v krbu a všichni jsme seděli kolem ohně a povídali si o nejrůznějších tématech. Pan doktor Krakeš obvykle předestřel nějaké téma – například antické Řecko – a začal o něm vyprávět. Když se dostal k Trojské válce, připravil si na další setkání podrobnosti o Heinrichu Schliemannovi, objeviteli Tróje, a tak podobně,“ vzpomíná Jan Králík.

Byl jsem zvídavý a všechno jsem chtěl vědět

Jako dítě ho inspirovalo, že Heinrich Schliemann se dokázal naučit cizí jazyk za tři měsíce. Jan Králík si ve škole informace pamatoval snadno, a když byl ve čtvrté třídě, toužil se naučit cizí jazyk. Rodiče mu proto domluvili výuku němčiny s učitelem z Brandýsa nad Labem, ale drilování gramatiky ho nebavilo. Nakonec jezdil od čtvrté třídy sám vlakem z Toušeně až do Prahy k profesorovi Zdeňku Tůmovi, jehož praktická výuka mu konečně pomohla rozmluvit se a osvojit si jazyk přirozeně.

V době, kdy začala vysílat Československá televize, tedy v roce 1953, bylo vlastnictví televizoru vzácností. Králíkovi patřili mezi první, kteří televizor měli, a to díky známostem s inženýrem Vladimírem Vítem, specialistou na televizní techniku. Později, když už byly televizory rozšířenější, si školní ředitel všímal, že někteří žáci bývají roztěkaní. „Ředitel Karel Hellinger byl sportovně založený muž, který měl ve zvyku po zlobivých žácích házet houbou, a občas dokonce i klíči. Jednou si nás ve třídě pozorně prohlédl a poznamenal: ‚Můžu přesně říct, kdo má doma televizor. Ti jsou nepozorní.‘ Já jsem se s drzostí přihlásil a přiznal, že i my ho doma máme.“

Televize otevřela Janu Králíkovi nový svět. Fascinovala ho soutěž Desetkrát odpověz, kterou ČST vysílala od roku 1962. „Uváděl ji doktor Jan Pixa, právník s kultivovaným jazykem a pohotovým projevem. Přirovnal bych ho k dnešním bavičům, ale s tím rozdílem, že doktor Pixa byl nejen zábavný, ale také vzdělaný a duchapřítomný. Díky této soutěži jsem poznával mnoho nových věcí.“

Na medicínu by mě kvůli „buržoaznímu“ původu nevzali

V roce 1962 chtěl pamětník nastoupit na gymnázium v Brandýse nad Labem, které pro něj bylo jasnou volbou, protože chtěl získat co nejvíce vzdělání. Kvůli svému „kapitalistickému“ původu ale věděl, že jeho možnosti budou omezené. Profesor Zdeněk Ambrož, který měl být jmenován ředitelem na střední všeobecně vzdělávací škole (dnes gymnázium), ale situaci rodiny Králíkových dobře znal a přestup mu usnadnil navzdory pořádkům, které komunistický režim prosazoval. „Nakonec hodně záleželo na samotných lidech, kteří mohli, anebo nemuseli pomoci,“ říká Jan Králík. Odmaturoval v roce 1965 s vyznamenáním.

Za normálních okolností by se vydal ve stopách svého otce a přihlásil by se na medicínu, ale o tom ani neuvažoval kvůli svému kádrovému profilu. I když jeho otec už v té době pracoval v Balneologickém ústavu Univerzity Karlovy na Albertově ve výzkumu revmatologie, synovi byla medicína zapovězena, protože nebyl „dělnického původu“, který komunistický režim preferoval. Zvažoval proto různé možnosti, včetně hudební vědy nebo pěvecké dráhy, ale ty pro něj byly také nedostupné. Ředitel gymnázia mu doporučil matematicko-fyzikální fakultu, která mu mohla zajistit vzdělání a zároveň nebyla politicky problematická. Bral to jako přijatelnou volbu.

Ovlivnilo mě osobní setkání s významným matematikem

Léto 1966 trávil u rodinných přátel v Budapešti, kde se seznámil s významným matematikem Alfrédem Rényim, odborníkem na teorii pravděpodobnosti. Setkání na fakultě trvalo dvě a půl hodiny a bylo pro pamětníka nesmírně inspirativní. „Rényi vnímal matematiku jako dobrodružství a tehdy ji popularizoval prostřednictvím článků Dialogy o matematice s fiktivními rozhovory s významnými historickými osobnostmi. Ty vyšly v roce 1965,“ vzpomíná Jan Králík.

Na rozloučenou mu Alfréd Rényi věnoval výtisk s poznámkou, že by bylo skvělé, kdyby texty vyšly i v češtině, a tak se Jan Králík po návratu do Československa pustil do překladu z angličtiny a němčiny. Později se setkali znovu, když mu Alfréd Rényi předal další dva dialogy vydané v ruštině. Přestože byly texty přeloženy i do maďarštiny, v Maďarsku se je nikdy nepodařilo vydat vcelku. O české vydání projevilo o mnoho let později zájem nakladatelství Mladá fronta, avšak vyžadovalo úvod od sovětského vědce. „Navrhl jsem profesora Borise V. Gněděnka z Lomonosovy univerzity, který napsal výborný úvodní text.“ Kniha Dialogy o matematice s překladem Jana Králíka a ilustracemi Vladimíra Renčína vyšla v roce 1980. Tehdy už pamětník pracoval v Akademii věd a jeho překlad získal ocenění. „Moje šéfka mi tehdy ironicky oznámila, že si na slavnostní předání ceny můžu dojít, ale budu si to muset napracovat,“ vzpomíná Jan Králík na tehdejší poměry.

Rok 1968 mě navždy vyléčil

Vedle studia matematiky a rozvíjení hudebních vloh se nepřestával věnovat jazykům. V roce 1967 už politická situace částečně povolila, a tak po maturitě a nástupu na fakultu dostal povolení k dvoutýdennímu pobytu ve Velké Británii. Byla to jeho první cesta na Západ. Kurz probíhal v Hassocksu, kde se setkala skupina českých a slovenských studentů spolu s Francouzi a Němci a každý měl svého anglického hostitele. „Začátek byl obtížný – třetí den jsem měl pocit, že nejsem schopen říct jediné slovo, ke konci pobytu jsem si ale uvědomil, že některé věty mě napadají dříve anglicky než česky, a tak jsem se s jazykem definitivně sžil.“ K francouzštině se už ale nevrátil. „Měl jsem ji nahranou na magnetofonových páskách, ale v roce 1968 je rodiče přemazali záznamem sovětské invaze, protože pro ně bylo důležitější uchovat historické události.“

Rok 1968 pamětník vnímal jako období naděje, zatímco jeho otec zůstával skeptický a očekával špatný konec. Když srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy jeho obavy potvrdila, nebyl překvapen a nepodléhal zoufalství. Byl zrovna na výměnném pobytu v Dánsku a pokračoval do Velké Británie, když jeho cestu přerušila zpráva o okupaci. „Vlakem jsme směřovali do Hamburku, kde jsme se v noci z 20. na 21. srpna dozvěděli z tranzistorového rádia, co se stalo. Při příjezdu do Hamburku jsme uviděli československou vlajku na půl žerdi a vehnalo nám to slzy do očí.“

Jan Králík se bál o rodiče a zvažoval návrat, ale do Velké Británie nakonec dojel. „Bydlel jsem u spřátelené rodiny v městečku Rye u reverenda Johna Russella Williamse, který mi nabídl, že můžu zůstat, jak dlouho budu potřebovat.“ Možnost zůstat v zahraničí si ale pamětník připouštěl jen jako krajní řešení. Uvědomil si, že jeho místo je doma, a rozhodl se pro návrat. „Celou dobu jsem nosil připnutou československou vlaječku, kterou jsem nesundal ani cestou zpět. Když mě na nádraží vyzvedl otec, varoval mě, abych zbytečně nepoutal pozornost. Tehdy jsem pocítil obrovský vzdor a pomyslel jsem si: ‚Ať mě třeba zastřelí.‘“ Tento moment si zapsal i do svého deníku, stejně jako když v noci 21. srpna slyšel o invazi a poznamenal si: „Navždy vyléčeni.“ Bylo to trpké probuzení...

Čeština dostala háčky a čárky

Do Československé akademie věd nastoupil v roce 1970, po absolvování matematicko-fyzikální fakulty, kde se specializoval na teorii pravděpodobnosti, matematickou statistiku a matematickou ekonomii. U přijímací komise na ČSAV ho zaujal významný lingvista Dr. Miloš Dokulil, tehdejší vedoucí Ústavu pro jazyk český. „Řekl: ‚Víte, my se tady domníváme, že ani český jazyk dobře neovládáme.‘ To mě okamžitě zaujalo, a tak začala moje cesta k lingvistice,“ vzpomíná Jan Králík. Obecnou lingvistiku vystudoval postgraduálně v letech 1972–1974 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.  

Jan Králík se zabýval matematickou – zejména kvantitativní – lingvistikou a automatickým zpracováním přirozeného jazyka, především češtiny. V rámci Ústavu pro jazyk český Akademie věd se podílel na tvorbě prvního českého jazykového korpusu, který se stal klíčovým zdrojem pro automatizování studia jazykové struktury a následný vývoj automatických překladů. V sedmdesátých letech pracoval s tehdejší výpočetní technikou – děrnými štítky a sálovými počítači IBM 370 a Tesla 200 – a vyvíjel metody pro analýzu velkých jazykových dat.

Klíčovým úkolem bylo určit minimální rozsah textového vzorku potřebného pro reprezentativní analýzu jazyka. Jedním z jeho průlomových přínosů bylo zakódování diakritiky v počítačových systémech. Tehdejší technologie totiž neumožňovala běžný zápis českých znaků, což vedlo k riziku, že by se čeština musela zapisovat bez háčků a čárek. To by způsobilo významové posuny a nejasnosti. Navrhl proto a vytvořil program, který umožnil uchování diakritiky a dvouřádkový tisk, což se později stalo zásadním krokem pro další vývoj počítačového zpracování českých textů.

K umělé inteligenci jsem kritický

Od roku 1989 se ukázalo, že některé české sbírky textů, jako například Český národní korpus a Pražský závislostní strombank, na jejichž vzniku se Jan Králík podílel, získaly mezinárodní uznání a jsou hojně využívány vědci z celého světa. Tyto sbírky obsahují obrovské množství textů, u kterých jsou pečlivě zaznamenány informace o gramatice, závislostech a dalších jazykových vlastnostech. Díky tomu se z nich staly klíčové zdroje dat pro vývoj moderních technologií, jako jsou automatické překladače, systémy rozpoznávání řeči či nástroje na kontrolu pravopisu. 

Vývoj těchto jazykových korpusů probíhal ve spolupráci s předními lingvistickými centry v Praze, která zavedla přesná pravidla a matematické metody pro studium jazyka. V praxi to znamená, že data z těchto sbírek pomáhají lépe pochopit, jak čeština funguje, a zároveň umožňují vytváření sofistikovaných modelů pro zpracování přirozeného jazyka. To má konkrétní dopad na zlepšení komunikace a usnadnění každodenní práce s jazykem – například při překládání textů, ověřování gramatiky či interakci s hlasovými asistenty.

Ačkoliv moderní systémy dnes pracují s obrovskými databázemi a simulují jazykové vzorce, Jan Králík zůstává kritický k tzv. umělé inteligenci. Věří, že stroj dokáže zpracovávat informace, ale nikdy nepochopí lidskou intuici, emoce a kreativitu. Vidí obrovský pokrok v technologii, ale zdůrazňuje, že skutečná inteligence je hlubší a nenahraditelná.

Hudba byla mou celoživotní láskou

Hudba hrála významnou roli v průběhu celého jeho života a v sedmdesátých letech absolvoval postgraduální studium v oboru hudební kritika. Hudbě se věnoval ale i prakticky. Několik let se učil zpěv pod vedením významných učitelů, jako byli Josef Otakar Masák či Naďa Kejřová.

Po otcově smrti v roce 1973 se jeho angažovanost v hudebních aktivitách prohloubila. Zapojil se do organizace Hudební mládež, která podporovala zájem o vážnou hudbu mezi mladými. Zapojil se i do rozhlasových projektů, uváděl cyklus pořadů o opeře. Hudební mládež, oficiálně založená v roce 1971 s podporou Ministerstva kultury a Českého hudebního fondu, se postupně rozrostla do celostátní sítě klubů, letních táborů a koncertních programů. Tyto aktivity umožnily mladým lidem rozvíjet hudební dovednosti, setkávat se s odborníky a získávat inspiraci – a to i jako forma nenápadného kulturního odporu v době politických omezení. Jan Králík se stal lektorem a nakonec byl zvolen předsedou celostátního výboru Hudební mládeže. I po roce 1989 se dědictví této tradice projevuje v řadě vzdělávacích koncertů a kulturních iniciativ, které nadále ovlivňují českou hudební scénu.

Že nastávají lepší časy, jsme se odvážili říct 20. listopadu

Na podzim v roce 1989 pamětník pobýval v Anglii, kde studoval materiály o Emě Destinnové v archivu Covent Garden. Když 9. listopadu padla berlínská zeď, nevěřil, že podobné změny mohou nastat i v Československu. Po návratu do vlasti sledoval události, jejichž rozsah si zpočátku nikdo neuvědomoval.

Dne 20. listopadu 1989 se v Toušeni konal literární pořad na téma „Karel Čapek“. Předem se domluvili s herečkou toušeňského souboru, která pořad uváděla, co je možné říct a co už by bylo riskantní. Nakonec ale vystoupila a pronesla doslova „několik vět“, jež ukončila slovy: „Karel Čapek a lepší časy nastávají.“ Šlo o Čapkova slova z roku 1933 o tom, že se „v lidských srdcích blíží lepší časy“. V době, kdy se hroutil komunistický režim a nebylo jisté, jak to dopadne, to bylo na malém městě odvážné.

Během následujícího týdne Jana Králíka oslovil jeden z příbuzných s žádostí, aby moderoval setkání politického hnutí Občanské fórum, jehož hlavním cílem bylo sjednotit opozici proti komunistickému režimu a vést dialog s tehdejší mocí o demokratických změnách v Československu. „Zpočátku jsem váhal – nebylo jasné, kdo přijde, situace byla stále nejistá, otázky kolem generála Vacka, armády a jednání s Adamcem nebyly dořešené. Přesto se fórum podařilo zorganizovat a snažil jsem se je vést co nejkorektněji a pak jsem v tom ještě nějakou dobu pokračoval. Všichni věděli, že pocházím z rodiny, která s předchozím režimem neměla nic společného.“

Hudební publicistika byla mou druhou profesí

Po roce 1989 se Jan Králík mohl konečně akademicky realizovat. Do té doby nemohl přednášet na vysokých školách ani volně publikovat a cestovat mohl jen do zemí východního bloku. Po sametové revoluci získal příležitosti, o kterých snil dvacet let – působil na univerzitách v Trevíru a Štýrském Hradci a odborné stati začal publikovat také v zahraničí (v Německu, USA, Velké Británii, Finsku, Maďarsku a Rakousku).

V hudební publicistice se zaměřil především na českou operu a hudební historii regionu svého bydliště. Jeho scénáře, průvodní slovo a režie dvanácti videopohlednic z brandýského Polabí byly odměněny zvláštní cenou na festivalu Tourfilm v Karlových Varech (2003) a za dlouholetou práci pro Hudební mládež byl vyznamenán výroční cenou České hudební rady (2019).

Významnou část jeho literární tvorby tvoří studie o pěvkyních Emě Destinnové a Jarmile Novotné, stejně jako redakční zpracování pamětí Soni Červené. Od roku 1971 publikoval v řadě českých periodik a dlouhodobě přispíval do časopisu Hudební rozhledy. Napsal také libreta ke čtyřem dětským operám a kantátě. Spolupracoval i s Československým rozhlasem a Československou televizí. V osmdesátých letech se podílel na přípravě řady LP desek klasické hudby pro Supraphon a v následujících desetiletích pokračoval v dramaturgické práci pro různé hudební vydavatele. Za sestavení souborného kompletu The Complete Destinn získal v roce 1995 cenu německé gramofonové kritiky. Jeho texty se objevovaly také u desítek CD a v programových brožurách prestižních festivalů vážné hudby.

Lázně nebylo možné získat zpět

Po sametové revoluci se více angažoval v Toušeni. Rodina měla určité možnosti získat zpět některé nemovitosti, lázně však mezi ně nepatřily. Pamětník vnímal, že majetek s sebou nenese jen výhody, ale také zodpovědnost a starosti. Už během pobytu ve Velké Británii si uvědomoval, že kapitalismus – tehdy v Československu téměř zakázané slovo – znamená především tvrdou práci. Zatímco v předchozím režimu bylo přežití jednodušší, věděl, že budování něčeho nového bude vyžadovat obrovské úsilí. „Každý den je dar, což si člověk nejintenzivněji uvědomuje na jeho konci. Každý okamžik, i ten dnešní, může být poslední příležitostí něco změnit. A právě to bychom si měli připomínat,“ uzavírá své vyprávění Jan Králík.