RNDr., CSc. Jan Králík

* 1947

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Já jsem byl Dubčekem, Svobodou samozřejmě nadšen. Ale tatínek říkal: ‚No, Svoboda je z té východní fronty. Já nevím, já jim prostě nevěřím.‘ A my jsme hltali noviny, pochopitelně, plné naděje. Tak to bylo v mém jedenadvacetiletém případě. Myslím tedy, že pro tatínka to nebyl šok, protože předpokládal, že to nějak špatně skončí. Asi nepředpokládal tanky, ale tak jako s těmi lázněmi se s tím dokázal smířit. Myslím, že to byl racionální nadhled nad okamžiky, kdy leckoho ostatního pohltí jenom emoce. Tím vysvětluji také, jakým způsobem jsem byl vychováván. Racionální nadhled nad tím, co by mě jinak rozbrečelo nebo prostě vedlo k zoufalství. Tehdy, v tom srpnu, jsem byl na studentském výměnném pobytu, který jsem organizoval v Dánsku. Dánské studenty jsme napřed hostili v Praze, takovou skupinku asi čtrnácti nebo patnácti lidí, a pak jsme tam jeli z matfyzu. Takže tam jsme viděli pořádné výpočetní středisko a takovéto věci, nejenom Elsinor a nejenom malou mořskou vílu. A odjížděli jsme z Kodaně. Měl jsem pak domluveno, že ještě pojedu do Británie, kam jsem velmi inklinoval. Odjížděli jsme vlakem, asi čtyři nebo pět nás bylo, do Hamburku. A v noci z 20. na 21. srpna jeden kolega, Hynek Biedermann, poslouchal tranzistorové rádio. To asi už nevíte, co to je tranzistorové rádio? Vy to ještě víte. Prostě poslouchal malé rádio, ne do ucha, ale prostě tak. A pak obklepal všechna kupé, kde jsme pospávali, a řekl: ‚Tak, hoši, je to v…‘ Nebudu citovat to slovo, všichni si domyslíte – studentská mluva, pochopitelně. A my jsme z toho byli zděšení, co se tedy stalo, že tanky a že letiště... Dojeli jsme do Hamburku, vystupovali jsme tam s jedním kolegou, s Kamilem Kellnerem. Došli jsme pěšky, ne snad zoufale, ale bloudili jsme. Došli jsme do československé části hamburského přístavu, tam jsme uviděli vlajku na půl žerdi a rozbrečeli jsme se.“

  • „Z deváté třídy jsem vůbec nevěděl, kam dál. Pouze jsem věděl, že zcela určitě z důvodů kádrových nemohu pomyslet na tatínkův obor – na medicínu – protože na medicínu mohly chodit jenom dělnické kádry. A tatínek sice, když byly za druhé světové války zavřené vysoké školy, protože vedl lázně či zdravotnické zařízení, v podstatě zálohovou nemocnici, tak si udělal dva výuční listy číšníka, aby mohl mít eventuálně na sebe licenci restaurace, a topiče vysokotlakých kotlů. Takže měl ještě dvě takové profese, když by na to přišlo. No ale protože byl lékař, samozřejmě, a byl na fakultě, na univerzitě, tak [studium medicíny] nepřicházelo v úvahu. A tehdy jedna tetinka radila nějakou průmyslovku, že tam by mě vzali. No tak se o tom nějak uvažovalo. Já nevěděl, skutečně jsem nevěděl. A jednou si nás tehdejší zástupce ředitele, to byl profesor Ambrož, tak si nás volal jednoho po druhém v nestřeženém okamžiku, kdy jsem samozřejmě ještě nevěděl, neměl jsem rozhodnuto. A on řekl: ‚Tak co, Honzíku? Já pro tebe vidím SVVŠ.‘ Střední všeobecně vzdělávací školu. Ale upřímně řečeno, to bylo jenom z toho důvodu, že za mlada tento Zdeněk Ambrož s mojí maminkou hrával tenis v Houšťce. Čili že se dobře znali a samozřejmě znal [můj] ne malý, ne nulový, ale záporný kádrový profil. Ale protože byl zástupcem ředitele, tak si to mohl troufnout, neboť věděl už tehdy, že bude jmenován ředitelem gymnázia. Čili že se na nic nebude v tomto případě ptát. Takže jsem mohl nastoupit na střední všeobecně vzdělávací školu tímto úhybným způsobem. A možná, že je to také dobrá ilustrace toho, že i pod tím rudým sevřením byli stále lidé, kteří neškrtili.“

  • „Myslím, že to moji rodiče vyřešili velmi moudře, ačkoliv tehdy to vypadalo dětinsky. Když mně bylo půl roku, někdy na podzim 1947, v době, kdy zemřela tatínkova maminka, moje babička – takže si na ni samozřejmě vůbec pamatovat nemohu, ale existuje nějaká fotografie – tak v této době nechali přepsat, protože už tušili, že by mohlo přijít nějaké znárodnění, dům, ve kterém jsme bydleli, a zahradu a ještě jednu část snad budoucího Lázeňského parku na půlroční nemluvně. A to bylo samozřejmě dobře, ačkoliv, jak jsem řekl, trochu možná směšné v té době, protože když pak přišel 25. únor, tak ještě se zpožděním, až někdy v květnu, byl vydán ‚Lex Králík‘, jak to nazvat jinak, který říkal, že se znárodňuje veškerý majetek doktora Vojmíra Králíka, tehdejšího majitele lázní, mého tatínka, lázní v Toušeni, a do toho majetku nepatřil dům a nepatřila zahrada a nepatřil kousíček parku. Takže se znárodněním naše rodina nepřišla o střechu nad hlavou. To bylo veliké štěstí a já jsem s tím měl pochopitelně potom veliké problémy, protože když jsem musel psát do kádrových posudků majetkové pozadí, tak jsem tam vždycky musel přiznat, že já jako studentík, mladší človíček, mám dům a zahradu, a byly samozřejmě otázky: ‚Jak jsi k tomu přišel?‘ a tak. Takže, jako vždy všechno v životě, černé a bílé.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.10.2024

    (audio)
    duration: 02:17:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.01.2025

    (audio)
    duration: 01:21:58
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Pocítil jsem obrovský vzdor a pomyslel si, ať mě třeba zastřelí

Jan Králík, cca 1956
Jan Králík, cca 1956
photo: archiv pamětníka

RNDr. Jan Králík, CSc., se narodil 21. března 1947 v Toušeni do rodiny spjaté s místními lázněmi. Jeho otec Vojmír Králík byl lékař a přední český balneolog, matka Alena absolvovala obchodní akademii v Karlíně a v lázních měla na starosti administrativu a finance. Rodinný podnik, který založil pradědeček Jan Králík v roce 1868, byl v roce 1949 znárodněn komunistickým režimem. Jan Králík nemohl nastoupit kvůli svému kádrovému profilu na medicínu. Vystudoval proto Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde se specializoval na teorii pravděpodobnosti a matematickou statistiku. V době okupace, v srpnu 1968, byl na výměnném pobytu ve Velké Británii, kde měl možnost zůstat, avšak vrátil se domů. Po absolvování Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v roce 1970 zvítězil v konkurzu do Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd, kde se věnoval automatickému zpracování češtiny. Spolupracoval na vývoji prvního českého jazykového korpusu a stál u zrodu metody uchování diakritiky v počítačových systémech. Lingvistiku vystudoval postgraduálně na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1972–1974. Celý život se věnoval také hudbě. Absolvoval postgraduální studium hudební kritiky, učil se zpěvu a spolupracoval s organizací Hudební mládež. Přispíval do hudebních časopisů, uváděl rozhlasové pořady a podílel se na vydávání operních nahrávek. Po roce 1989 se mohl konečně věnovat akademické činnosti naplno – přednášel na univerzitách v Trevíru a Štýrském Hradci, publikoval vědecké studie a věnoval se hudební publicistice, zejména české opeře. Za souborný komplet The Complete Destinn získal v roce 1995 cenu německé gramofonové kritiky. V roce 2024 žil v Lázních Toušeni.