Miroslav Král

„Já jsem měl tu službu a vidím, že šli dva důstojníci. Měli takové ty pytle. Tak jsem je pozdravil a pak jsem si uvědomil, že mají ty důstojnické čepice a tu kokardu mají, ale anglickou, ne naši. Pak jsem koukal, že šli podél toho... a tam jim někdo musel zahřát dvě mosquita. Ten motor musí mít optimální teplotu. A pak odstartovali. A za chvíli tam přijelo OBZ. Vyčítali mi, že jsem nic neudělal a proč jsem se nezeptal. Já jsem jim říkal, že tam jsem pověřený na to, abych byl v hangáru, a ne abych někoho hlídal. Řekl jsem, že odletěli za štěstím. Prý: ‚Jak jste to řekl, soudruhu rotný?‘ Já zopakoval, že odletěli za štěstím. A tím okamžikem jsem u letectva skončil. Už jsem nesměl do hangáru a brzy jsem dostal příkaz, abych se dostavil na vojenské velitelství do Dejvic, kde jsem byl propuštěn, a šel jsem do civilu.“

„Byli národní socialisté, ti měli taky máslo na hlavě, a proti nim byli komunisté. To bylo dáno tím, že tady působili Rusové. Byli jsme pod jejich kuratelou od první chvíle. To ale lidi netušili. Mávali jim. Oni sem přijeli, a to vidíte na těch záběrech z Václaváku, jak tam běží ta ženská a hází jim ty kytky. To lidi ještě nevěděli, co to je. To se všechno tajilo. I po té revoluci, po tom 48. roce, se to tajilo. Jakmile řekl někdo pravdu o Stalinovi a co byla zač ta celá škála jeho přisluhovačů, co to vlastně bylo za lidi, za sběř. Kupříkladu ti, co bojovali na východě, to pak prozradili, že například při útoku šli za vojáky ti s těmi fialovými brigadýrkami, a když se někdo z vojáků otočil a chtěl couvnout, tak tihle z NKVD ho zastřelili. Udržovali disciplínu tímto způsobem, což v žádné jiné armádě nebylo, aby stříleli vlastní lidi, kteří viděli, že přesila je tak strašná, že jít proti kulometu je šílenství. Když se chtěli skrýt, tak tihle jim v tom takhle bránili.“

„Sedmdesát pět let po válce se konečně začalo mluvit o tom, že Rusové Prahu neosvobodili, protože neměli co osvobozovat. Přijeli až devátého a přitom Němci, kteří mohli, už předtím práskli do bot a utíkali přes Ruzyň a do toho západního sektoru. Ti fanatici, co tady zůstali, těch bylo pár. Sice nadělali škody, ale aby tady byla nějaká bojová činnost těch Rusů, tak ta tady nebyla. Oni přijeli a už neměli co osvobozovat, už jsme byli osvobození.“ – „A vzpomenete si na vlasovce?“ – „Ti šli od Smíchova. Ti vůbec v této části nebyli, co já si pamatuji. Byli na druhé straně břehu – na Smíchově. Tam byli. Pak se stáhli zpět k ruzyňskému letišti a pak v naivitě šli do zajetí, protože viděli, že u Rusů jim pšenka nepokvete, protože ti mají na tohle jiné normy.“

„My jsme šli s kluky na nádraží do Vysočan. Byl tam celý vlak, transport tzv. národních hostů. Doprovod jim dělalo asi čtyři až pět esesmanů. Ten strojvedoucí s topičem dojeli na vysočanské nádraží a utekli. Takže ta lokomotiva tam zůstala pod párou. Ti národní hosté, to byli lidé, kteří utíkali před bolševiky, před Rusy. Byli to většinou staří lidé nebo ženy s dětmi, muži, kteří byli perspektivní, tak ti byli na frontě. Byla to euforie proti nim. Naši lidé bohužel… Já jsem se toho nikdy nezúčastnil. Šel jsem s kluky do toho vlaku a otevřel jsem vagon, a jak byly ty věšáky, tak na jedné straně visel děda a na druhé straně... Báli se, co jim asi udělají. My jsme na to specialisté – tolerance u nás je minimální a většinou, co si pamatuji, tak takoví ti ‚hurá hrdinové‘, ti za války koukali, aby měli co nejvíce, a po válce, po revoluci, zase koukali, aby někde dostali flintu a tak podobně.“