Ivan Kožíšek

photo: ÚSTR
Download image

Ivan Kožíšek se narodil 22. září 1948 v České Kamenici. Mládí prožil v bývalých Sudetech na Šluknovsku. Zažil zde jako dítě postupnou devastaci místních statků po odsunutých sudetských Němcích a kulacích. Ivan Kožíšek po základní škole nejprve chodil na průmyslové učiliště a před vojnou absolvoval tzv. učiliště JZD. Otec byl „kovaný“ komunista a Kožíšek s ním od chvíle, kdy se začal zajímat o politiku, vedl spory. Na vojnu narukoval v roce 1968. Sloužil jako technik u tankistů. Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil z první ruky. Na jeho posádce v Holíšově se prvních čtrnáct dní po okupaci zdálo, že možná dojde na ozbrojený odpor. Když ale vše vyšumělo do ztracena, Kožíšek se rozhodl, že když nemůže splnit vojenskou přísahu a bránit vlast se zbraní v ruce, odmítne dál sloužit jako voják. Na měsíc byl odeslán do ústavu pro choromyslné a pak byl propuštěn domů. Srpnová okupace pro něj znamenala zásadní obrat. Na čas se přestěhoval do Prahy, chvíli se pohyboval po Jizerských horách i jinde. Vystřídal nespočet zaměstnání, pracoval na stavbách, po lesích, dělal střešní izolace. Bral jakékoliv místo, kde mu k práci poskytli i střechu nad hlavou. Když na delší dobu, asi na tři roky, znovu zakotvil v Praze, pracoval na stavbě strahovských kolejí. Ještě před vznikem Charty 77 se v pražských hospodách seznámil s představiteli rodícího se undergroundu. Nakonec se v polovině 70. let přestěhoval do Rumburku. V zimě roku 1977 za ním do Rumburku přijel Vladimír Muzička a přivezl mu text Charty. Kožíšek i se svou budoucí ženou Martinou ihned dospěli k závěru, že obsah textu přirozeně odpovídá jejich způsobu života a prohlášení Charty 77 podepsali. Kožíšek o své zaměstnání nepřišel, protože pracoval u národního podniku TOS na vykládce vagonů. Manželka přišla o zaměstnání v knihovně až s několikaletým zpožděním, protože její podpis delší dobu nebyl zveřejněn. Manžele doma rozmnožovali Infoch, knížky, vydávali rumburský samizdat a pomáhali ostatním disidentům. Kromě předvolávání na výslechy a vyhrožování prováděla Státní bezpečnost u Kožíšků doma noční prohlídky. Nikdy naštěstí nepřišli ve chvíli, kdy měli po domě rozložené kopie knih, které opisovali a kompletovali. I díky šikovnému ukrytu na písemnosti ve starém kanapi na půdě StB nikdy nic zásadního nenašla. Když byl chartista a disident Rudolf Battěk odsouzen k více než sedmiletému trestu, Kožíšek v roce 1981 napsal otevřený dopis prezidentu republiky Gustávu Husákovi za jeho propuštění a v místní hospodě pod dopis sbíral podpisy. V důsledku toho byl 31. srpna 1981 zatčen za schvalování trestného činu. Vyšetřovací vazbu strávil v Litoměřicích. Nakonec byl obviněn z útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154 odst. 2 trestního zákona a v prosinci 1981 odsouzen na 7 měsíců nepodmíněně v I. NVS. Trest si odpykal ve věznici Nové Sedlo, kde pracoval na železničních stavbách. Po návratu z vězení příslušníci Státní bezpečnosti Kožíškovým vyhrožovali, že se může něco stát jejich dvěma malým dětem, takže je asi dva roky Ivan Kožíšek ze strachu prakticky nespustil z očí. Našel si práci jako řezač šrotu, zaskakoval za zedníky nebo pecaře. V roce 1989 se Kožíšek podruhé dostal před soud za položení květin na výročí 21. srpna u sochy „Nepokořeného“ v Rumburku. Soudní jednání se však protáhlo až do revoluce, takže po 17. listopadu 1989 byla obžaloba stažena. Ivan Kožíšek prožil 17. listopad na brigádě v lese. Po návratu do Rumburku svolal na místní náměstí velkou demonstraci. Lidé náměstí zaplnili a komunisté i v Rumburku definitivně ztratili půdu pod nohama. Po revoluci se na čas angažoval v místním zastupitelstvu, ale brzy byl hořce zklamán z vývoje poměrů a z veřejného života se stáhl. V roce 2007 se začal amatérsky věnovat fotografii. Ivan Kožíšek zemřel 20. září 2014. Roku 2012 získal ocenění účastníka protikomunistického odboje a v roce 2018 Cenu ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva in memoriam.