The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kozánek (* 1949  )

Komunismus je přímé působení ďábla na zemi

  • narozený 8. května 1949 v Kyjově

  • v srpnu roku 1969 zatčen a měsíc zadržován při protestech proti sovětské okupaci

  • v roce 1973 absolvoval na Vysoké škole ekonomické v Praze

  • roku 1981 podepsal Chartu 77

  • občansky se angažoval, psal stížnosti, šířil petice

  • přes hranice s Rakouskem vozil zakázanou literaturu

  • rozmnožoval samizdatová periodika

  • sledovaný Státní bezpečností jako nepřátelská osoba I. kategorie nebezpečnosti

  • v roce 1984 měsíc vězněný ve vazbě a odsouzený k podmíněnému trestu odnětí svobody

  • v listopadu 1989 zakládal Občanské fórum v Kyjově

  • poslancem České národní rady a předsedou rozpočtového výboru

  • zprivatizoval podnik Koryna Koryčany

Disidenti ve velkých městech měli v mnohém lepší pozici, než disidenti na maloměstech. Mohli se vzájemně povzbuzovat, mobilizovat síly k občanskému odporu a informovat o pronásledování. Petr Kozánek byl v Kyjově více osamocený. Když psal stížnosti představitelům moci, nebo sbíral podpisy pod petice, považovali ho na maloměstě za potížistu a oporu měl jen v jednotlivcích. Od jeho aktivit ho odrazovali i ti, kteří nesouhlasili s totalitním režimem, ale nechtěli vystupovat z řady. Navzdory pronásledování Státní bezpečností (StB), ve kterém neměl zastání, se podařilo Petrovi nejednou něčeho dosáhnout.

Bílá vrána

Dědeček Karel Kozánek se oženil s vídeňskou Češkou Annou Kovaříkovou. V nově vzniklém Československu přišel dědeček do Kyjova, aby v zastupitelstvu prosazoval češství v regionu. Otec Jaroslav se oženil s o osmnáct let mladší Alexandrou. Měli pět dětí a nejmladší Petr se narodil 8. května 1949 v Kyjově, když měl otec už padesát čtyři let. Otec se v politice neangažoval, ale komunistická vláda se mu příčila. Jako soukromý notář musel v 50. letech nuceně odejít do penze, dostal mizerný důchod a rodina tak zůstala téměř bez prostředků. Aby měli z čeho žít, matka ve svých čtyřiceti pěti letech vystudovala na zdravotní sestru a pracovala v logopedii. „Rodina žila v takové stísněné době. Na tatínka byl pořád vyvíjený tlak a pořád se zmenšoval okruh jeho působení a jeho prostředky,“ vzpomíná Petr. Aby toho nebylo málo, otec zdědil po příbuzných ve Vídni značné jmění, které nikdy nedostal, ale musel zaplatit milionářskou daň. Rodina také nemohla dále bydlet v domě po dědečkovi a musela se přestěhovat do malého bytu.

V Kyjově Petr nastoupil na základní školu a rodiče ho vedli ke katolické víře. „Tatínek tehdy musel přijít do školy, což bylo pro něho velice ponižující, aby mě přihlásil do náboženství. Ten učitel mu tak posměšně řekl, že naše rodina je bílá vrána,“ vypráví Petr. Nakonec se rodině podařilo přečkat těžké období až do poloviny šedesátých let, kdy se začaly politické a společenské poměry v Československu uvolňovat. Petr v roce 1967 odmaturoval a šel studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. Město ožívalo pražským jarem, ale Petr politice reformních komunistů nevěřil. „Všechno se odvíjelo od toho, že komunisté měli monopol moci. V ústavě byla vedoucí úloha strany, takže nemohly být svobodné volby, protože oni, zaštítění Národní frontou, tady určovali, co všechno bude. Pokud se tento bod nezměnil, tak se nemohlo změnit nic,“ vysvětluje Petr. Žil v přesvědčení, že snahy o reformy skončí vojenským zásahem Sovětského svazu, a tak se také stalo 21. srpna 1968, když vojka Varšavské smlouvy provedla invazi do Československa.

Patnáct chlapců na cele pro dva

O rok později, 21. srpna 1969, lidé protestovali proti invazi. Příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB), Lidových milic a Československé lidové armády proti nim tvrdě zakročili a v důsledku zásahů zemřelo pět lidí. Petr šel večer s kamarádem Jaroslavem Kvídem přes centrum Prahy a na náměstí I. P. Pavlova viděl demonstrující, zákrok milicionářů a postřeleného chlapce Bohumila Siřínka, který v nemocnici zemřel. Protesty na něj působily vyprovokovaným dojmem a nepřidal se k nim. Cestou z centra je ale zadrželi a začali surově bít příslušníci Lidových milic. Naložili je do autobusu a odvezli. „Po cestě furt mlácení, ale nemělo to žádný smysl, nikdo tam nic nedělal. Nás mlátili a řvali, prostě idiotské divadlo. Měl jsem dvacet roků, tak jsem z toho samozřejmě byl zděšený, co se jako děje,“ vypráví Petr. Měsíc ho drželi na Pankráci, kde se tísnil v cele pro dva lidi s dalšími čtrnácti kluky. Při výsleších se snažili prokázat, že se účastnil demonstrací, ale na žádné z důkazních fotografií nebyl. Nakonec ho propustili s pouhou důtkou ve škole.

Během studií se Petr oženil s Jindřiškou Kavačovou a v roce 1973 absolvoval jako inženýr ekonomie. Protože nechodil na vojenskou přípravu, musel nastoupit základní vojenskou službu na dva roky, i když v té době měl už dvě děti. Odmítal jakákoliv cvičení se zbraní a účastnit se vojenského výcviku. Proto ho několikrát přeložili k jinému útvaru a většinu času vykonával fyzickou práci. Když se měli zapojit do velkého vojenského cvičení na Šumavě, půjčil si v knihovně několik svazků vybraných spisů Marxe a Engelse a dal si je do skříňky. Velící důstojník před odjezdem kontroloval, že vojáci mají skříňky vyklizené. „Přišel k mé skříňce, otevřel a začal ječet: ‚Co to má znamenat?!‘ Já jsem se na něho podíval a říkám: ‚Já studuju marx-leninismus.‘ On šlahl s tou skříňkou a řekl: ‚Zůstává!‘“ popisuje Petr, jak se mu podařilo vyhnout cvičení. Manželka čekala třetí dítě a ocitla se v těžké situaci, když musela nastoupit do práce. Usilovala o Petrovo předčasné propuštění do civilu, ale její žádosti zamítal komunistický funkcionář v Kyjově. Když ale přivedla na posádku jejich dítě a chtěla ho tam manželovi nechat s tím, že na dvě děti sama nestačí, vyhověli její žádosti a Petr šel do civilu o čtyři měsíce dřív.

Občanská iniciativa byla legální a měla smysl

V Senetářově se podařilo v roce 1968 prosadit stavbu kostela svatého Josefa a úspěšně ji dokončit. Stal se tak ojedinělým církevním svatostánkem postaveným za doby vlády komunistů. Petr se dostal na první slavnostní mši v roce 1971, na kterou přišlo patnáct tisíc lidí, i když StB uzavřela příjezdové sinice a autobusové linky z okolí, a oni tak museli přijít pěšky přes les. Petr se zde seznámil s manželi Zdeňkem a Ivou Kotrlými, kteří působili v katolickém disentu. Napojil se přes ně i na další disidenty a začal s vlastními aktivitami. V roce 1980 byla na náměstí v Kyjově postavena socha V. I. Lenina a nedaleko stojící mariánský sloup musel být odstraněn. Petr proti tomu psal stížnosti, a i když se mu nepodařilo odstranění zabránit, prosadil restaurování a instalování sloupu na jiném místě. „Jsem si uvědomil, že spousta věcí se dala udělat, které lidi ignorovali a říkali, že to nemá smysl. Proč máte psát komunistům, když vám stejně neodpoví? To ale není pravda. Oni to neignorovali, měli na to svoje lidi, kteří to prošetřovali,“ vysvětluje Petr.

Petr i nadále pokračoval v psaní stížností, šířil petice a manifesty a sbíral pod ně podpisy. Rozhodl se podepsat i Chartu 77. „My jsme to brali jako občanskou iniciativu, něco, co je legální. Já jsem nikdy nepovažoval ani Chartu 77, ani když jsme rozmnožovali Velehrad nebo jakékoliv písemnosti, že to je ilegální. Neměli jsme možnost, ale máme právo se vyjádřit. Nikdo nám to nemůže zakázat. Samozřejmě, že jste nesměl mít rozmnožovací přístroj, nebyly papíry, nemohl jste si legálně koupit barvu a tak dále,“ popisuje Petr. Koncem 80. let sbíral také podpisy pod petice za náboženskou svobodu, které psal vězněný katolický aktivista Augustin Navrátil. Víra v Boha byla pro Petra vždy velice důležitá, a protože si zásadně odporovala s ideologií komunistů, automaticky se ocital v opozici, aniž by chtěl vyvíjet nějaké nepřátelské aktivity.

Samizdat rozmnožoval i v kotelně

V Rakousku po příbuzných zůstal Petrovi zbytek dědictví a československé úřady ho proto klasifikovaly jako devizového tuzemce. Dostával od nich výjezdní doložku, aby mohl jezdit do Vídně do banky pro vyúčtování. Těchto cest využíval k návštěvám Čechů v exilu, od kterých dostával v Československu nedostupnou a zakázanou náboženskou literaturu. Knihy skryl v autě a často se mu podařilo jen se štěstím projít celní prohlídkou. „Ta Cortina byla dvoudveřová, vzadu nebyly dveře. Oddělávali jsme boky a tam byla dutina, tak jsme to vyskládávali do těch dutin. Jak byl koberec, ten nebyl originální, tak jsme to vyskládávali na podlahu pod ty koberce a pod sedadlo,“ vzpomíná Petr. Při cestě do Rakouska v roce 1984 vezl básně zakázaných autorů Zdeňka Rotrekla a Ivy Kotrlé, které mu dal Zdeněk Kotrlý, aby mohly být v exilu vydány. Jenomže na hranicích básně u Petra našli a odvezli ho do vazební věznice v Brně-Bohunicích, kde ho měsíc drželi a vyslýchali. Nakonec ho odsoudili i se Zdeňkem Kotrlým k podmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců.

Petr vystřídal několik podniků, ve kterých pracoval jako ekonom. Ze zaměstnání v Kovo Bzenec odešel po problémech, které tam měl po zatčení na hranicích. Podařilo se mu najít jen nesnadnou práci topiče v kotelně v Kyjově. V té době se také začal podílet na rozmnožování samizdatových periodik. Materiál pro tisk mu vozil především Stanislav Devátý, ale další lidi do toho zapojené z bezpečnostních důvodů neznal. „Vždycky sem někdo dojel a vozil mi matrice na samizdat Velehrad. Já jsem to v kotelně tiskl a dal jsem jim to. Jsem tady sehnal nějaký papír a oni mi dodávali barvu. Primitivně na rámečku, potom jsem měl i nějaký cyklostyl. Takto jsem několik desítek čísel rozmnožil,“ vzpomíná Petr. Seznámil se také s ekologickým aktivistou Pavlem Křivkou a společně bojovali prostřednictvím petic a stížností proti vybudování vodního díla Gabčíkovo. Podobně se také snažili zjednat nápravu a vymoci informování veřejnosti o nebezpečném požáru skladu chemikálií v Kyjově, o kterém oficiální místa mlčela.

Lenin zdravil náměstí v Kyjově za doprovodu cimbálky

StB Petra sledovala a pro jeho četné aktivity ho klasifikovala jako nepřátelskou osobu I. kategorie nebezpečnosti, tedy nejvyšší. Na malém městě neměli mnoho objektů zájmu, a proto šikanovali Petra o to víc. „V roce 1988 jsme vyjeli do Rakouska. Oni u nás udělali domovní prohlídku a nainstalovali odposlech do společenské místnosti,“ vypráví Petr. Odposlouchávací zařízení se mu nepodařilo najít, ale po roce 1989 k němu přijeli specialisté z Ministerstva vnitra, odposlech demontovali a dali mu potvrzení.

Na tvrdé potlačení manifestací 17. listopadu 1989 v Praze reagoval i Petr v Kyjově. V následujícím týdnu založil Občanské fórum spolu se Svatoplukem Krajtlem a Markem Čmelíkem a na náměstí přečetli prohlášení pro pár desítek přihlížejících. V den generální stávky 27. listopadu už lidé zcela zaplnili náměstí v Kyjově. Petr k nim promluvil z balkonu ve špinavých montérkách, protože v tento obzvláště chladný den musel topit v kotelně. Velkou a symbolickou událostí se pro něj stalo odstranění sochy V. I. Lenina. Když jeřáb zvedl sochu z podstavce, roztočila se a nataženou pravicí kynula celému náměstí. A podobně, když sochu naložili na nákladní auto. „Ta záda nebyla vzepřená, takže Lenin zase na té korbě hýbal rukou. To bylo nádherné divadlo a do toho hrála cimbálka. To byl úžasný zážitek, to se nedá popsat,“ vzpomíná Petr. Netrvalo to dlouho a na náměstí opět stál mariánský sloup.

Po pádu totalitního režimu Petr působil v městském zastupitelstvu. Brzy byl zvolený poslancem České národní rady a jako předseda rozpočtového výboru prožil náročné období, kdy se vše musel učit za chodu. Po ukončení mandátu z politiky ale odešel a začal podnikat. Jako člen představenstva v roce 1993 privatizoval podnik Koryna Koryčany, kde působil až do roku 2006. Takto se dnes ohlíží Petr za minulým režimem: „Myslím, i ex post, když jsem o tom přemýšlel, že se občané nemuseli tolik ohýbat před komunisty. Mohli být víc svéprávní a svébytní a nepodlehnout jim až tak hluboko. Komunisté se těm lidem opravdu dostali pod kůži, že si je koupili.“ Sám se koupit nenechal a snažil se žít jako křesťan i v době, kdy to znamenalo pronásledování. „Člověk by měl být ukotvený a měl by se držet svých morálních zásad. Když je opustí, tak se rozplyne v nicotě, ztratí svoji důstojnost,“ vzkazuje Petr na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Kvapil)