Petr Kozánek

* 1949

  • „Když děti odešly do školy, tak oni řekli, že chtějí mluvit s tetou. Tetu vytáhli, že s nimi musí jít na kyjovskou StB, že je nějaké udání, nebo na Veřejnou bezpečnost. Tam řekli, že to nestačí, tak ji ještě vyvezli do Hodonína a v jednu nebo ve dvě hodiny řekli: ‚Děti už se vám vrátí ze školy, tak vás zavezeme zpátky.‘ To proházeli celý barák, všude byli. To děti nám potom hned hlásily. Dokonce jsme našli nějaké speciální pinzety, nebo speciální nářadí, které nebylo u nás, které tam zapomněli. Jim se podařilo tehdy, to bylo velice sofistikované… Právě od toho souseda, to byla poměrně veliká skříň, myslím, že to má dodneška na půdě v té zdi, která sousedila. Tam bylo nějaké jejich technické zařízení, z tama byl kabel a oni zvedli podlahu v dětském pokoji. Dětský pokoj sousedil s tím sousedem, zvedli podlahu, palubky, a tam instalovali ten kabel a navrtali se přes stěnu do druhého pokoje. To udělali tak, že nepoškodili ani omítku. To udělali tak, že to byli mistři světa. Ten mikrofon byl ve stěně, ale do té místnosti, kde to bylo nainstalované, nebyla poškozená omítka. Jsme to tam nenašli. Věděli jsme, že tam ten odposlech je, ale nebyli jsme schopni ho najít.“

  • „Jsme chtěli jít dál a tam byl hlouček milicionářů. Jeden tam přišel a řekl: ‚Ne, nikam nepůjdou.‘ Jsme hleděli. Ten můj kolega, Jaroslav Kvíd se jmenoval, nebylo to přímo na drzo, říká asi v tom smyslu: ‚Asi to tak strašný nebude,‘ nebo něco takového. Ale slušně, ne něco vysloveně urážlivého. Ten chlápek, jak měl samopal, tak ho vzal přes krk a přes hlavu, srazil ho k zemi. ‚K zemi! Roztáhnout ruky,‘ nás prohledali. Hnali nás do autobusu a tam nás mlátili jak idioti. Potom nás vezli kamsi do Košířů a do prvního patra. Tam už byli nasáčkovaní kluci, různě zvraceli, prostě hrozné divadlo to bylo. Po cestě furt mlácení, ale nemělo to žádný smysl, nikdo tam nic nedělal. Nás mlátili a řvali, prostě idiotské divadlo. Měl jsem dvacet roků, tak jsem z toho samozřejmě byl zděšený, co se jako děje. Do rána jsme tam byli a potom nás postupně vozili na Pankrác. Na Pankráci, myslím, že jenom dole nějaké mlácení, taková ulička. Nacpali nás, to si pamatuji, patnáct na celu pro dva lidi. Bez dek, bez všeho jsme museli spát na zemi. Bez toaletního papíru, jako nic. Tam nebylo ani umyvadlo. Mohl jste se umýt tak, že jste musel zabouchat a požádat dozorce, aby vám spláchl záchod, splachování bylo z druhé strany. Takže jste šel na záchod, a když jste se chtěl umýt, tak jste musel i pít vodu z toho záchodu. Nedostali jsme vůbec žádnou vodu. Tak jsme tam byli přes měsíc.“

  • „Potom, když jsem jel s Veronikou, tak oni dostali výborný nápad. Jednak mi vždycky dávali kazety VHS, tak nám darovali přehrávač a dali nám počítač. To byl první počítač, jak když Marťani přiletí. Dostali jsme komputer, obrovský, abychom si mohli přehrávat a já nevím co všechno. To bylo v originálním balení, obalené polystyrenem, a byla to obrovská bedna. My jsme měli vzadu otevřený kufr, protože to byla veliká bedna, a tam to bylo všechno nacpané. Přijeli jsme na hranice a oni z toho byli perplex. Tady nás odstavili. Říkám: ‚Veroniko, musíme se dobře pomodlit.‘ Ale ona vůbec nezačala vyšilovat, nebo že by měla s tím nějaký problém. Tak jsme se hezky modlili, oni nás tam nechali asi hodinu a potom to začali rozebírat. Čekali, že v těch krabicích něco bude. Vytáhli krabice, to bylo originální balení. Vytáhli počítač, ten byl deklarovaný, my jsme samozřejmě všechno přihlásili. To bylo přes hodinu, přesně si to nepamatuji. Pointa byla v tom, že oni se unavili, já si to myslím, a dál už nešli. Vyhrabali toto všechno, zjistili, že tam nic není. Tak řekli: ‚Tak si to sbalte.‘ Ale neřekli: ‚Dobrý, jdeme dál.‘ Tak jsme to sbalili, jeli jsme. A provezli jsme tehdy tu literaturu.“

  • Full recordings
  • 1

    Kyjov, 10.05.2019

    (audio)
    duration: 02:34:38
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Kyjov, 27.05.2019

    (audio)
    duration: 02:11:12
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Komunismus je přímé působení ďábla na zemi

Petr Kozánek na dobové fotografii
Petr Kozánek na dobové fotografii
photo: archiv pamětníka

Petr Kozánek se narodil 8. května 1949 v Kyjově. Otec Jaroslav jako notář musel v 50. letech odejít do předčasného důchodu a rodina se ocitla v existenčních problémech. Rodiče vedli Petra ke katolické víře, která ho provázela po celý život. Studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Při protestech rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, ho zatkli a zbili příslušníci Lidových milic. Po měsíci věznění a vyslýchání na Pankráci ho propustili, vyvázl s důtkou a mohl dokončit vysokou školu. Během studií se oženil s Jindřiškou Kavačovou a v roce 1973 absolvoval jako inženýr ekonomie. Musel nastoupit dvouletou základní vojenskou službu, i když už měl dvě děti. Petr vyvíjel mnoho občanských aktivit na podporu ekologie, nespravedlivě pronásledovaných lidí a náboženské svobody. V roce 1981 také podepsal Chartu 77. Jezdil do Rakouska, odkud vozil v Československu nedostupnou náboženskou literaturu. V roce 1984 ho na hranicích zatkli a měsíc drželi ve vazbě. Od soudu dostal podmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců. Pracoval v Kovo Bzenec jako ekonom, ale po problémech odešel a našel jen práci topiče v kotelně. Petr se podílel na rozmnožování různých samizdatových periodik. Sledovala ho Státní bezpečnost jako nepřátelskou osobu I. kategorie nebezpečnosti, soustavně ho šikanovala a do domu mu nainstalovala odposlech. V listopadu 1989 zakládal v Kyjově Občanské fórum a angažoval se v komunální politice. Byl zvolený poslancem České národní rady, kde působil jako předseda rozpočtového výboru. Odešel z politiky a od roku 1993 jako člen představenstva privatizoval podnik Koryna Koryčany.