Mgr. Ivana Koutská

* 1947

  • „Já jsem tam šla nejdřív s takovým nadšením, protože Prečan, to bylo tenkrát jméno! No a čím víc jsem ho poznávala, tím víc mé nadšení odcházelo, takže pak jsem nakonec odtamtaď odešla, už to nešlo. A jim jsem taky vadila, poněvadž oni…, vlastně tam to bylo vedený těma osmašedesátníkama, anebo, dá se říct, levicově orientovanýma lidma a tam já jsem jaksi nepatřila, že jo. Takže oni se mě snažili eliminovat. Já jsem chtěla dělat slovník. Šla jsem tam s tím, že udělám slovník československýho exilu, od osmačtyřicátýho roku. Dokonce jsem byla ve Svobodce, kde mě pustili do archivu Svobodky. Já jsem si tam mohla xeroxovat, co jsem chtěla. Tam měli kartotéku, myslím, větší než na vnitru. No, a tak to jsem začala dělat, že to teda udělám, no a on mě tam Prečan vzal a tohle se mu samozřejmě nehodilo, že jo. Takže vymysleli, že budu dělat teda studii takovou personální souhrnnou o personální struktuře ministerstva zahraničí. Já jsem si myslela, že začnu pětačtyřicet-osmačtyřicet…, kdepak! Já jsem musela začít v hezkým roce osmnáct-devatenáct. Ale stejně jsem je převezla, já jsem to zvládla a pak jsem se dostala tam, kam jsem chtěla, a když jsem to začala dělat, když jsem se dostala k osmačtyřicátýmu roku, tak najednou bylo po grantu a po všem.“

  • „Tam byl problém v tom, že vlastně, když jsme nebyli manželé, tak já bych správně neměla mít přístup jako k němu vůbec a shánět advokáty a nic… Nicméně to jako nechali. No, ale říkali jsme, že to teda musíme udělat, kdy už teda to takhle dopadlo. Protože já jsem, jsme se snažili, abych já mohla ještě nějak fungovat, takže jsme se ani nebrali, byť jsme měli dítě. No a teď jsme říkali, že už to nemá cenu, že teda to to. No, a on byl zavřenej, takže teda uděláme show, že uděláme svatbu v zastoupení. A měla jsem nabídku od tří ženichů - jeden byl Vaculík, jeden byl Pavel Kohout a jeden byl Václav Havel. A oni Grušu pustili!“

  • „Najednou ráno v pět hodin někdo zvoní, přišli estébáci – domovní prohlídka, že jo a Jirku odvezli. Jsem si říkala: ,No co se děje…?‘ Pak za mnou přišla Otka nebo někdo a říkali: ,Hele, klid, to je čtyřiadvacítka, maximálně osmačtyřicítka.‘ No, ale pak přišel Karol Sidon a říkal: ,Víš, já jsem tam byl vedle v cele, tak jsem to všecko pak slyšel a s Jirkou jsem mluvil – mám Tě moc pozdravovat – oni ho nechali ve vazbě! A v tu chvíli, kdy se tohleto to, tak najednou se ke mně strašná spousta lidí začala hlásit, vlastně ten disent byl ghetto. Takže na jednu stranu to bylo krásný. Na druhou stranu z toho šla hrůza, že jo, protože tu první noc, kdy ho zavřeli, tak – my bydleli v posledním patře, já tam byla sama s dítětem malým, ještě jsem měla dva psy tedy, ale pekingský palácový – a oni se mi usídlili na střeše. To byl panelák, přímo nade mnou, a celou noc mi bušili do stropu. A ještě jsem slyšela: ,Soudruhu, jsou tam všechny a spěj.‘ Já jsem přitáhla ledničku ke dveřím, to bylo v době, kdy oni vozili lidi za Prahu a tam je mlátili, takže jako… Pak jsem chodila s klukem na koupaliště a za mnou dva estébáci. Tak jsem se bavila, protože oni měli sako, tak jsem tam schválně na tom největším sluníčku je tam pražila. Takže bylo to na jednu stranu hezký, tohle bylo krásný. Prostě ta solidarita, to, jak Bendovi…, no prostě všichni, úžasný, Otka vedle… S Otkou jsme měli, když dám červenej hadr na to, takže má přijít, prostě nádhera, no. To bylo hezký, na druhou stranu ti estébáci, to už bylo horší.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.07.2025

    (audio)
    duration: 01:25:18
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 09.09.2025

    (audio)
    duration: 46:16
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Pochopila jsem, že pokud chci něco dokázat, musím sama

Ivana Koutská
Ivana Koutská
photo: Archív pamětnice

Ivana Koutská se narodila 4. srpna 1947 v Praze do rodiny lékařů Jana a Vilmy Koutských. Její dětství i dospívání ovlivnily následky komunistického převratu roku 1948, přesto však rodičům zůstala možnost pokračovat v povolání. Od mládí byla spjata se sportem, který pro ni představoval nejen radost, ale i zázemí – mezi přáteli z lyžařského prostředí nacházela podporu v nelehkých životních chvílích. Po studiích historie na Filozofické fakultě UK, které ukončila v roce 1969, nastoupila do Encyklopedického ústavu AV. Právě tam se postupně dostala do kontaktu s disidentským prostředím. V roce 1978 se provdala za spisovatele Jiřího Grušu. Aktivně se zapojovala do samizdatové činnosti – spolupracovala s Edicí Petlice, účastnila se bytových čtení u Ivana Klímy a udržovala styky se zaměstnanci zastupitelských úřadů USA, NSR a Švédska, jejichž prostřednictvím zasílala podklady pro exilové publikace. Situace se dramaticky vyhrotila v roce 1981, kdy byl Jiří Gruša během jejich pobytu v zahraničí zbaven československého občanství. Tento krok nejen vedl k rozpadu jejich manželství, ale zároveň přinesl i zvýšený tlak StB na Ivanu Koutskou samotnou. V listopadových dnech roku 1989 působila jako průvodkyně reportérů německého časopisu Stern, kteří mapovali průběh sametové revoluce. Po pádu režimu se zaměřila na badatelskou práci v oblasti soudobých dějin – působila v Ústavu pro soudobé dějiny, v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a nakonec v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde setrvala až do roku 2013. V roce 2025 žila střídavě v Praze a na své milované šumavské chalupě.