The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kotrbatý (* 1950)

• narozen 21. října 1950 v Plzni

• matka Marie Kotrbatá měla tři děti se třemi partnery, ale ani s jedním z nich dlouhodobě nežila, s dětmi jí pomáhal její otec

• děda Jan Kotrbatý byl dělník v pivovaru, přivydělával si opravami bot

• s dřevěnými sudy se potkal daleko dřív, než se vyučil bednářem – děda dostával ty vyřazené od pivovaru a topil jimi, pamětník jako dítě řezal jejich dužiny (tedy jednotlivé díly, ze kterých je sud sestaven) napůl, aby se vešly do kamen

• v roce 1966 nastoupil do odborného učiliště Západočeských pivovarů, jeho budova byla v areálu Gambrinusu, vyučil se bednářem

• na praxi učni chodili do dvou úseků pivovaru, „mechanické bednárny“, kde se opravovaly menší transportní sudy, nebo k „velké partě“, která se starala o velké ležácké sudy

• po škole nastoupil k „velké partě“, která tehdy pečovala o zhruba osm tisíc velkých ležáckých sudů

• v roce 1974 se oženil a aby dostal rychleji byt, vstoupil do komunistické strany, hned po revoluci z ní zase vystoupil

• manželům se narodily dvě dcery, Petra a Pavlína, a pamětník si chodil přivydělávat - vykládal například z vagónů led, který se do pivovarské lednice vozil z Boleveckého rybníka

• když Gambrinus v roce 1993 vyměnil dřevěné ležácké sudy za CK tanky z nerezové oceli, přišel o práci bednáře, pracoval v jiných provozech pivovaru

• v roce 2010 šel do předčasného důchodu, mezi bednáře se pak ale na devět let vrátil jako brigádník

• s kolegy z pivovaru chodí hrát bowling, pak si posedí a „zavzpomínají na mládí a řemeslo“

Pivní sudy provázely Petra Kotrbatého celý život. Když byl dítě, rozebranými starými sudy doma topili. Jeho děda, který pracoval v pivovaru, je dostával zadarmo jako deputát. A on jako kluk řezal dužiny ze sudů napůl, aby se vešly do kamen. Vzpomíná, jak hezky voněly smolou. Pak se v učilišti Západočeských pivovarů v areálu Gambrinusu v Plzni vyučil bednářem a věnoval se údržbě velkých ležáckých sudů, ve kterých zrálo pivo (musely se pravidelně vytáhnout ze sklepa do bednárny, umýt, opravit, zbavit staré smoly a znovu vysmolit). Když v roce 1993 Gambrinus nahradil dřevěné sudy CK tanky z nerezové oceli, na čas se s bednařinou rozloučil, pracoval v jiných provozech. Pivovar měl tehdy ležáckých sudů kolem osmi tisíc, jejich objem byl až 40 hektolitrů a prázdné vážily až 800 kilogramů. Některé po vyřazení dostaly nový život tak, že se proměnily v chatky, vyřízlo se do nich okno, dveře a opatřily se plechovou stříškou. Nakonec se ke své profesi bednáře znovu vrátil, začal pečovat o malé dřevěné soudky (s obsahem 25 litrů), do kterých se dávalo pivo na vývoz.

Starými sudy jsme topili

Petr Kotrbatý se narodil 21. října 1950 v Plzni. „Bydleli jsme ve Veleslavínově ulici, na jejímž konci je Pivovarské muzeum,“ říká. Muzeum v centru Plzně bylo slavnostně otevřeno devět let po jeho narození v roce 1959 u příležitosti stého výročí ochranné známky „Plzeňské pivo“. 

Vyrostl bez otce, s o tři roky starším bratrem Janem a o pět let mladší sestrou Marií. Každé z dětí mělo jiného otce, ale pamětníkova matka Marie nežila ani s jedním z partnerů. Otcové Petra a Jana se o syny vůbec nezajímali, sestřin otec pracoval v pivovaru jako dělník a byl jediný, s nímž se rodina stýkala. „Chodili jsme s ním na procházky,“ říká pamětník. „Já jsem svého otce nikdy nepoznal.“

Matce pomáhal s dětmi její otec. „Když jsem se narodil, bydleli jsme všichni, já, starší bratr, matka a děda v jedné místnosti. Nebylo to ideální,“ říká Petr Kotrbatý. „Pak se v domě uvolnil byt, tak jsme se do něj přestěhovali.“ Děda Jan Kotrbatý pracoval také v pivovaru jako dělník. „Doma ještě spravoval lidem boty, přivydělával si tak.“ 

Pamětníkova matka pracovala v pekárně. „Když jsme byli starší a měli jsme větší nároky, chodila ještě uklízet,“ říká. „Chodili jsme tam s ní, někdy jsme jí pomáhali.“

S bednářskými výrobky se pamětník potkal daleko dřív, než se vyučil bednářem. „Děda dostával sudy, které nešly opravit,“ říká. „Používali jsme je jako palivo. Jako kluk jsem na dvoře řezal dužiny na polovinu, aby se vešly do kamen.“ Vzpomíná, jak hezky voněla smola, která sudy pokrývala zevnitř jako glazura, jinak by se pivo ve styku se dřevem začalo kazit. Později se dozvěděl, že smola se dělá z pryskyřice, do níž se přidává olej a parafín, aby byla vláčná. 

Dám ti svou medaili

Do učení nastoupil Petr Kotrbatý v roce 1966. „Bylo to odborné učiliště Západočeských pivovarů, školu jsme měli v Gambrinusu, v budově hned u brány,“ vzpomíná. „První ročník byl nejtěžší, protože jsem bohužel zažil šikanu. Dva kluci se mi posmívali. Ale překonal jsem to, ve druhém ročníku už to bylo lepší, jeden z nich s učením skončil a druhý pak dal pokoj.“ 

Vypráví, že „řemeslo, jak se vyrábí sudy a jiné bednářské výrobky, se učilo v nauce o materiálech“. Na praxi učni chodili do dvou úseků pivovaru, buď do „mechanické bednárny“, kde se opravovaly transportní sudy, hektolitrové (stolitrové) a půlky (padesátilitrové), nebo k „velké partě“, která se starala o ležácké sudy.

Během závěrečných praktických zkoušek měli studenti za úkol „opravit sud, transportní půlku“, konkrétně „vyndat špatnou dužinu a nahradit ji novou“. „Dělali jsme to dva dny,“ vypráví Petr Kotrbatý.

Po škole pak nastoupil k „velké partě“, která pečovala o zhruba osm tisíc velkých ležáckých sudů, ve kterých několik týdnů zrálo pivo (jejich objem byl až 40 hektolitrů a prázdné vážily až 800 kilogramů). „Když pivo uzrálo, sudy se musely ze sklepa vytáhnout, umýt, vystříkat od kvasnic,“ vypráví Petr Kotrbatý. „Pak šly ke smolení, nejdříve se stará smola vypálila, pak se sudy navalily na vystřikovačku, vystříkaly se novou smolou, naválely se na kotálky, aby se smola rovnoměrně rozlila. Teprve pak šly zpátky do sklepa.“ A protože pivo ve sklepích zrálo postupně, měli bednáři pořád co dělat. 

Když pamětník nastoupil v roce 1969 po učení do pivovaru, dělalo u „velké party“ asi sto bednářů a zhruba dvacítka pomocných sil. Obratný mladík se starším bednářům, kteří byli většinou při těle, hodil. „Připravoval jsem sudy ke smolení, staří bednáři je opravovali,“ vzpomíná Petr Kotrbatý. „Když se sud bednil, vracelo se zpět jeho dno, muselo se pak malými dvířky vylézt ze sudu. Staří bednáři dvířky neprolezli, chodili za mnou ke smolení, abych jim šel sud zabednit. Postavili ho, dostal jsem takový klínek a palici, dno muselo zapadnout do drážek. Pak jsem se těmi dvířky zas vysoukal ven.“

Byl rád, že může být užitečný. A rád také vzpomíná na atmosféru u „velké party“. Bednáři měli své výrazy, třeba hoblíku, který byl potřeba při opravách sudů, se říkalo „karhobl“. Pamětník vypráví, že jejich slangu ze začátku nerozuměl. „Bednáři se škádlili, měli přezdívky,“ usmívá se. „Jeden se jmenoval Klouček, ale říkali mu Zajíc. Když jsem za ním poprvé šel, oslovil jsem ho ‚pane Zajíci‘. Zlobil se: ‚Kdopak ti to řekl?‘“ Šéf party Václav Karamazín se zase stal hrdinou písničky, kterou o něm bednáři složili. Petr Kotrbatý si její slova už nepamatuje, ale vzpomíná: „Jezdil na kole, byl už starší a bylo to pro něj pohodlnější. Vynadal vám třeba, ale za půl hodiny na to zapomněl.“ 

Vypráví také, jak svému kolegovi od bednářů daroval medaili. „Každý rok vyhodnocovali v ‚rudém koutku‘ nejlepší pracovníky,“ vzpomíná. „Rudý koutek“ byl název pro reprezentační síň pivovaru, která dnes slouží jako společenské a konferenční centrum. „Jarda Kříž z naší party si stoupl až na konec řady, všichni dostali obálku s hotovostí, ale na posledního Jardu už nezbyla medaile. Byl z toho smutný. Taky jsem byl několikrát vyhodnocen jako nejlepší pracovník. Říkal jsem mu: ‚Hele, já ti jednu tu medaili dám.‘ Druhý den jsem mu ji přinesl.“

Jako většina zaměstnanců si také Petr Kotrbatý rád dal pivo. „Napít jsme se mohli, ale s mírou, aby se nestal úraz,“ říká. „Dole byli mistři slaďáci, hlídali nás.“ Bednáři měli fintu, lahev od vína „okovali“, opatřili ji plíškem a patentem, aby se dala zavřít: „Když dole nikdo nebyl, nosili jsme si v takových lahvích pivo ze sklepa.“

Lišila se chuť piva v jednotlivých sudech? „Sládci chodili po oddělení, navrtali sudy, okoštovali takovým koštýřem,“ popisuje. „Když jim hodně chutnalo, napsali na sud jedničku a dvakrát ji podtrhli. Když jim moc nechutnalo, napsali dvojku. Nejlepší pivo šlo na vývoz, dvojka do tuzemska. Ale běžný člověk to nepoznal, dvanáctka z každého sudu byla dobrá.“

Taková byla doba

Petr Kotrbatý patřil nejen k nejlepším pracovníkům, ale vstoupil také do komunistické strany. V roce 1974 se totiž oženil a chtěl byt. „Člověk do strany nemusel. Ale když do ní šel, dostal ten byt dřív,“ říká. „Taková byla tehdy doba.“

Po dvou letech se manželům narodila dcera Petra a o pět let později Pavlína. Pamětník se snažil si vedle práce bednáře přivydělat ještě prací pro pivovar navíc. Vykládal například z vagónů led, který se do pivovarské lednice vozil z Boleveckého rybníka. „Háky jsme ho stahovali do díry, která vedla do lednice,“ říká. „Někdy kusy ledu k vagónu přimrzly, museli jsme je takovými krumpáči vysekávat. Pak někdo vymyslel, že se led bude vozit nákladními auty. To bylo snazší, řidič zvedl korbu a led sám sklouzl do lednice.“ Jindy chodil o víkendu vykládat z vagónů vrácené sudy. „Musely se navalit na přípravnu a pustila se na ně sprcha, aby se zatáhly,“ říká. 

Po dvanácti letech se s manželkou rozvedl a později opustil i přidělený pivovarský byt na Lochotíně, protože pro něj byl moc velký a drahý.

Hned po sametové revoluci Petr Kotrbatý z komunistické strany vystoupil. „Už nemělo cenu tam být,“ říká. Dnes je mu nejsympatičtější hnutí ANO. „Myslím, že pro nás důchodce dělá ta strana hodně,“ říká. Nelíbilo se mu sice, jak „ostře“ vystupoval předseda ANO Andrej Babiš před prezidentskými volbami proti svému rivalovi, současnému prezidentu Petru Pavlovi. „Ale myšlenky má dobré,“ hodnotí Petr Kotrbatý politika. „Chce, abychom se my důchodci měli líp než naši dědové.“

Myslím, že řemeslo přežije

Revoluci v roce 1989 Petr Kotrbatý nijak zvlášť neprožíval. „Někteří šli tehdy demonstrovat na náměstí,“ říká. „My jsme ještě s jedním kolegou zavírali sudy, nikam jsme nešli.“

Daleko větší změnu pro něj přinesl rok 1993, kdy v Gambrinusu vyměnili dřevěné sudy za CK tanky z nerezové oceli. „Když se pivo už nedávalo do ležáckých sudů, nebyla pro nás práce,“ říká pamětník. „Na bednárně nechali osm lidí, my zbylí bednáři jsme šli opravovat palety.“ 

Tisíce sudů se ze sklepů postupně vytáhly ven, „špatné sudy se rozbouraly“, dřevo z nich „se dávalo na palivo“. Některé zdravé sudy se podle pamětníka proměnily v chatky: „Vyřízlo se do nich okénko, dveře, opatřily se plechovou stříškou.“ Bylo ale třeba „hodně utáhnout obruče“, protože se dalo čekat, že slunce bude dřevo vysušovat. 

„Potom skončily i palety,“ říká Petr Kotrbatý. „Starší šli do penze, ti, kdo dojížděli, si našli práci v místě bydliště. My Plzeňáci jsme šli na plechovky, dělali jsme na lince.“ Následně pracoval ještě v provozu, kde se myly láhve. Na chvíli se pak ještě vrátil mezi bednáře, kteří se tentokrát starali o malé (25- a 17litrové) soudky – jako předtím ty velké ležácké je myli, opravovali a smolili –, ve kterých šlo pivo na vývoz.

V roce 2010 odešel do předčasného důchodu. „Snižovaly se stavy, rozhodovalo se mezi mnou a jedním mladým,“ říká. „Měl rodinu, řekl jsem: ‚Tak půjdu já.‘“ Když ale hledali pro bednárnu brigádníky, znovu se vrátil a pracoval tam dalších devět let jako důchodce. „Občas se na mladé bednáře jdu podívat,“ popisuje. „Povedli se, jsou šikovní, o bednařinu mají zájem. Myslím, že to řemeslo přežije.“

„V penzi, když nám skončily brigády v pivovaru, jsme s kamarádem nevěděli, co dělat,“ vypráví. „Tak jsme začali chodit na bowling. Pak jsme přibrali ještě další kluky z pivovaru, dnes nás hraje osm. Každý týden se sejdeme, zahrajeme si, posedíme, zavzpomínáme na mládí a řemeslo. Měl jsem to štěstí, že jsem se v pivovaru vyučil a v pivovaru jsem i skončil.“