The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Kotland (* 1934)

• narozen 3. května 1934 v Plačicích

• otec František Kotland bojoval v první světové válce a působil jako starosta Sokola

• rodinu živilo hospodářství

• pamětník se jako sokolský dorostenec zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• otci hrozilo za jeho protirežimní názory čtyřapůlleté vězení, pod nátlakem vstoupil do KSČ

• pamětník odmaturoval v roce 1952 na Tylově gymnáziu v Hradci Králové

• v roce 1953 vstoupila rodina se svým statkem do JZD

• v roce 1957 pamětník promoval na Fakultě elektrotechnické ČVUT

• pracovně cestoval do zahraničí

• osobně doručil dopis sepsaný členy OF Tesly Pardubice na Letenskou pláň v listopadu 1989

• v roce 2025 žil v Přelouči

Na své usedlosti hospodařili Kotlandovi dlouhá desetiletí, než si ji přivlastnil komunistický režim: „Ty dodávky byly tak nesmyslné, že otec nakonec vstoupil do JZD. (…) Kdybychom neměli slepice a králíky se zahradou, která nám zůstala, tak bychom měli hlad. Bylo to špatné,“ říká Vladimír Kotland.

Rodinný majetek režimu nestačil, škodil dál. I přes jeho veškeré nástrahy a snahy zůstal Vladimír Kotland věrný svým zásadám, proto se k vládě jedné strany nikdy aktivně nepřipojil. 

Maminka stála u okna a plakala

Vladimír Kotland se narodil 3. května 1934 v Plačicích v domě čp. 54. Jeho rodiče František Kotland (*1893) a Marie (*1898), rozená Dašková, hospodařili na statku, který zdědili po dědečkovi Florianu Daškovi. Ten ho zakoupil v roce 1900 z iniciativy pamětníkovy prababičky Františky Daškové, rozené Ludvíkové. Pamětník měl ještě tři starší sestry: Zdenku, Marii a Jarmilu. Otec byl starostou Sokola v Plačicích, členem agrární strany, zastupitelem Plačic a za první republiky působil jako soudní znalec v oboru agrozemědělství. Vladimír Kotland při vyprávění zmiňuje i jeho vojenskou minulost: „Můj otec byl čtyři roky v první světové válce a dva roky [po ní] byl československým vojákem. Narukoval k dělostřelectvu, kde se setkal se svým kamarádem – fotografem. (…) Takže mám ještě fotografie z první světové války.“ 

Jeho první dětská vzpomínka pochází z 15. března roku 1939: „Bylo mi pět let. Pamatuji si, že navečer stála maminka u okna a plakala. Šel jsem se k ní podívat a [uviděl jsem] německé vojáky – ‚wehrmachťáky‘, kteří jeli po silnici vedoucí z Liberce na Pardubice,“ líčí první okamžiky ze dne německého obsazování Československé republiky Vladimír Kotland. V roce 1940 nastoupil do obecné školy v Plačicích, ve které se učil němčinu. Vybavuje si, že později, v období heydrichiády, chodíval okolo vývěsní tabule, na které každý den visela jména těch, kteří schvalovali atentát na Reinharda Heydricha. „A i když mi tenkrát bylo asi sedm roků, udělalo to na mě tvrdý dojem,“ říká.

Válka přinášela spoustu nových problémů, kterým musela nejen rodina Kotlandových čelit. Velmi obtížné pro otce, coby živitele, bylo zajištění rodiny. Proto chodil načerno mlít do mlýna Temešváru. Velmi výhodné, ale také nebezpečné byly pro rodinu zabijačky. Jednou do roka se mohla uskutečnit tzv. na povolení, ale další v pořadí se již odbývala načerno: „Muselo se dávat pozor, aby nechodily kontroly,“ vysvětluje pamětník.

Vladimír Kotland se učil dobře, proto se po ukončení čtvrté třídy přihlásil na zkoušky na měšťanku, které úspěšně složil. V září roku 1944 pak nastoupil na Tylovo gymnázium v Hradci Králové, na němž odmaturoval v roce 1952.

Všesokolský slet jako poslední záchvěv svobody

První, kdo tehdy jedenáctiletému Vladimírovi řekl, že se válka schyluje ke konci, byl jeho gymnaziální profesor tělocviku: „Jako jediný nám tykal. Zavolal si nás a řekl: ‚Kluci, já jsem teď poslouchal rádio. V Praze je revoluce. Seberte se a mažte domů.‘ Tak jsem šel domů. Cestou mě předjeli chlapi na náklaďáku. Jeden z nich mi hodil československý prapor. Zapíchl jsem si ho za řídítka na svém kole a jel jsem s ním, což bylo velice nebezpečné, protože na mostě hlídali němečtí vojáci,“ vzpomíná Vladimír Kotland na události z období květnového povstání.

Následující dny se nesly ve znamení strachu, obav a nejistot. „Vím, že asi den po povstání otec jako bývalý voják přišel s vojenskou puškou na rameni a s taškou s náboji. Kde k ní přišel, to nevím. (…) V noci hlídal, protože bylo úplné bezvládí,“ líčí Vladimír Kotland. Jednou se však tatínek nevrátil domů sám: „Zadržel Poláka, který neměl žádné doklady, a tak [otec] pojal podezření, jestli není banderovcem. Zjistil, že je hladový, nevyspalý. Jezdil v noci, protože neměl papíry, tak u nás zůstal tři dny. (…) Otec s ním hovořil, a když zjistil, že to je rolník, který ze strachu utekl, dal mu papír s razítkem, ve kterém stálo, že jede domů,“ vysvětluje pamětník. 

Přišla vytoužená svoboda. V rádiu znovu hráli sokolské pochody, jejichž texty si pamětník pamatuje dodnes (2025). Jenže jeden totalitní režim měl brzy vystřídat druhý, tentokrát komunistický. Vladimír Kotland, dlouholetý člen Sokola, zmiňuje XI. všesokolský slet, konaný po únorovém převratu v červnu roku 1948: „Pamatuji si hlavně průvod Prahou, ve které nás lidé opravdu hrozně vítali. Řekl bych, že to byl takový poslední záchvěv svobody.“

Vstup do KSČ tatínka zachránil před vězením

Režim proti sobě dokázal poštvat dříve velice blízké přátele. Na vlastní kůži to zažil i František Kotland. „Táta chodil jednou za týden s partou na tzv. šestákový mariáš, při kterém jim říkal zprávy. Rád poslouchal hlavně Jana Masaryka. (…) Jednou tam řekl: ‚Když komunisté všem zabavili továrny, ztratí se konkurence a ekonomika půjde do háje. Nebudeme moci se světem už pořádně obchodovat.‘ Jeden blbec, který ani nebyl komunista, to [nahlásil] na okresní výbor komunistické strany,“ říká Vladimír Kotland. 

Kvůli jeho udání otci hrozilo až čtyři a půl roku ve vězení, které by znamenalo i zabavení majetku, vystěhování rodiny, ztrátu zaměstnání u všech rodinných příslušníků a Vladimíra by jistojistě vyloučili ze školy. Komunisté Františku Kotlandovi nabídli: Když nám podepíšete přihlášku do strany, tak to smažeme. „Otec to nakonec podepsal,“ dodává pamětník. Rodina posléze kvůli nadměrným dodávkám, které nebyli schopni splnit, vstoupila se svým hospodářstvím v roce 1953 do jednotného zemědělského družstva (JZD). 

Po maturitě se Vladimír Kotland rozhodl pro Fakultu elektrotechnickou Českého vysokého učení technického (ČVUT). Až později zjistil, že mu přijetí zajistil zcela nečekaný člověk i situace: „Když mi bylo asi 14 let, což bylo po únoru 1948, byl do každé vesnice poslán komunistický tajemník, který měl na zastupitelstvo dohlížet. Jednou o prázdninách jsem seděl venku na patníku. Viděl jsem, že tenhle komunistický tajemník tlačí kolo. Přišel ke mně a říká: ‚Hele, umíš spravit kolo? Já jsem ho píchnul.‘ Což jsem uměl, protože jsem na něm jezdil do školy. Tak jsem řekl: ‚Samozřejmě že ano,‘ a kolo jsem spravil,“ líčí Vladimír Kotland, kterému onen komunistický tajemník Vyčítal napsal skvělý posudek k přijímacímu pohovoru na vysokou školu.

Věděl jsem, že nemohu odejít

Studovat na vysoké škole znamenalo v tehdejším komunistickém Československu mimo jiné i věnovat se marxismu a leninismu. „Bavilo mě to, protože jsem si říkal: ‚Poznej svého nepřítele.‘ Ne úplně nepřítele, protože jsem věděl, že nemohu natrvalo odejít do zahraničí, protože jsem měl staré rodiče. (…) Šlo mi o to, abych dokončil studium,“ líčí Vladimír Kotland. 

Vojenská příprava na vysoké škole byla dle něj bezproblémová: „Měli jsme docela dobré důstojníky,“ dodává. Po ukončení vysoké školy narukoval do Hůrky. Posléze vykonal ještě důstojnické zkoušky na Slovensku. 

Vladimír Kotland promoval v roce 1957 v oboru radiolokace. Jeho další kroky směřovaly do Ústavu pro výzkum radiotechniky Opočínek. Ve stejném roce se 2. března oženil s Miladou rozenou Benešovou, s níž vychoval syna Vladimíra a dceru Dagmar. Práce ho naplňovala, ale nedostal přislíbený byt, proto se rozhodl nastoupit na pobočku národního podniku Tesla v Přelouči, která mu jej ihned přidělila. „Přeškolil jsem se na magnetofony, ale výpočetní techniku jsem z hlavy nevypustil. Dojednal jsem si, že budu jezdit do Prahy na večerní studium kurzů výpočetní techniky,“ dodává.

Všichni se báli, tak jsem se do Prahy vypravil sám 

Po deseti letech, které strávil vývojem nového materiálu, přešel do Pardubic: „Tesla Pardubice koupila licenci na francouzský počítač,“ vzpomíná na přístroj u nás známý jako TESLA 200. Později se stal jedním z členů vývojové skupiny, která měla na starosti konstrukci počítače. Díky své práci cestoval Vladimír Kotland i do zahraničí. Podíval se do Rumunska, Sovětského svazu, ale například i do Francie. „Byl jsem jeden z mála, kdo uměl francouzsky,“ vysvětluje.

Politicky se nikdy neangažoval. Když se však komunistický režim chýlil ke svému konci a vypukla sametová revoluce, rozhodl se, že se do ní zapojí: „V Tesle Pardubice bylo založeno Občanské fórum. Napsal se o tom dopis, který měl být doručen Havlovi. Nikdo ho nechtěl, všichni se ho báli vézt. A já jsem řekl: ‚Chlapi, vy jste poserové. Dejte to sem.‘ A jel jsem do Prahy,“ líčí svou přítomnost na manifestaci na Letenské pláni v listopadu roku 1989, na které dopis předal do ruky členovi týmu Václava Havla.

Změnu politického režimu Vladimír Kotland uvítal s nadšením. Společně se svou manželkou hodně cestoval, především po Americe, v níž žila jejich dcera Dagmar. „Navštívili jsme deštný prales. Byl jsem velmi rád, protože jsem poznal ‚normální‘ Američany, kteří jsou přívětiví,“ říká. Ve svých 91 letech rozdával radost veřejným předčítáním svých povídek a pohádek. „Do 90 jsem byl jura, teď už to ale není ono... Proto bych byl rád, aby si lidé vzájemně pomáhali,“ uzavírá své vyprávění apelem pro budoucí generace Vladimír Kotland.