The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kotík (* 1945)

Přestože táta vstoupil do JZD, komunisti nás stejně vystěhovali

  • narozen 20. prosince 1945 v Bohdalci na Českomoravské vrchovině

  • vlastnili hospodářskou usedlost a 30 hektarů zemědělské půdy

  • otec vstoupil v roce 1951 do JZD

  • rok nato byl z družstva vyloučen

  • rodina byla nuceně vystěhována do Poříčí u Přibyslavi

  • po čase Kotíkovi přesídlili do Žďáru nad Sázavou

  • Josef nemohl studovat střední školu

  • pracoval v podniku ŽĎAS ve Žďáru nad Sázavou

  • otcova žádost o rehabilitaci byla v letech počínající normalizace zamítnuta

Rudolf Kotík, zemědělec z Bohdalce na Českomoravské vrchovině, byl jediným synem statkáře Františka Kotíka, který obhospodařoval kolem 30 hektarů půdy. Výhledově bylo zřejmé, že právě Rudolf, který studoval hospodářskou školu, jednou rodinný statek převezme, což se naplnilo roku 1942. Hospodářství se nacházelo ve zbědovaném stavu, střechy byly natolik rozbité, že teklo až do světnice. Aby upadající hospodářství zachránil, zadlužil se částkou 100 tisíc korun a oženil se s Ludmilou Špačkovou, která věnem přispěla k vylepšení situace. Manželům Kotíkovým se postupně narodili tři synové. Jako první přišel na svět v roce 1943 Miloslav, poté Josef a jako poslední Bohuslav.

Sedláci tu drželi při sobě

Rudolfův druhorozený syn Josef Kotík, který příběh rodiny Kotíkových vypráví, se narodil 20. prosince 1945 v usedlosti svého otce v Bohdalci, v domě č.p. 31. Zde vyrůstal a prožíval všelijaké vesnické obyčeje i klukoviny. Často ho otec vozil na koni, chodíval se koupat do místních rybníků, ale k dětství chlapce z rodinného gruntu patřily i povinnosti. Nebylo tak dne, aby Josef se svými bratry nepřebírali pařák brambor pro prasata. Otec také zaměstnával několik místních občanů.

Rudolf jako jeden z prvních ve vsi vlastnil mlátičku, elektromotor a několik dalších strojů, které čas od času zapůjčil i ostatním statkářům. To byla taková zvláštnost, že si jeden druhému vypomáhali a o práci se dělili. Jeden se věnoval chovu drůbeže, druhý skotu a prasatům a třetí obdělával pole. Dokonce prý měli složit své úspory, aby společně pořídili traktor.

Vstoupil do družstva, protože na práci už nestačil

„Takový jsem byl vesnický boháč, že i na pohřeb svého otce jsem si musel vypůjčit peníze,“ napsal o smrti svého otce Františka Rudolf Kotík. Odchod otce roku 1948 znamenal hlubokou ztrátu, ale taktéž předznamenal tragický osud rodiny. Politické moci se v Československu mezitím zhostila komunistická strana a na řadu přišla kolektivizace. Na statkáře režim vyvíjel neúnosný nátlak, aby vstupovali do nově zakládaných jednotných zemědělských družstev. V Bohdalci bylo založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD) v roce 1951, kam vstoupil i Rudolf Kotík. „Bylo zakázáno, aby k nám docházela námezdní síla. Rodiče na práci zbyli sami, nehledě na to, že máma v roce 1951 čekala narození mého mladšího bratra Bohuslava. Takže táta vstoupil do JZD, protože na práci svým způsobem nestačil,“ vysvětluje syn Josef.

I přestože Rudolf Kotík odevzdal svůj majetek JZD, roku 1952 začala proti němu štvavá kampaň vedená jeho sousedem a místním funkcionářem Janem Sklenářem, který si pro sebe snažil uzurpovat část zahrady Rudolfa Kotíka. „K tomu se jeho zásluhou připojili i další občané a členové JZD, které proti nám štval a kteří s námi jednali ne jako s lidmi, ale jako se zvěří. Nedali nám možnost, abychom s manželkou a s dětmi mohli žít jako lidé. Nedostávali jsme lístky na cukr, nepovolili nám porážku, ačkoliv jsme byli členy JZD,“ napsal později ve své žádosti o rehabilitaci Rudolf Kotík (viz Dodatečné materiály).

Vystěhuj se, nebo tě necháme zavřít

„Rozhodlo se, že kulaci nemohou v družstvu zůstat, a tak jim to začali vracet. Jenže nevraceli jim jejich pozemky, ale vzdálená a neúrodná pole. Takže by se stejně museli vystěhovat, protože by nesplnili dodávky,“ líčí syn Josef Kotík. Vydírání a šikana Rudolfa Kotíka pokračovala. V prosinci roku 1952 byl Josef Kotík z JZD v Bohdalci vyloučen, veškerý živý i neživý inventář převzalo do užívání družstvo a odhadní řízení ocenilo odevzdaný majetek na více jak 36 tisíc korun. Než došlo k proplacení částky, do dění vstoupila v červnu 1953 měnová reforma, čímž došlo k znehodnocení peněz a rodině z desítek tisíc zbylo sotva pár stovek korun.

Vystěhování rodiny přišlo zjara roku 1953. Na korbu nákladního vozu naložili několik svých věcí za dohledu místních komunistických funkcionářů. Do kabiny “čumákové” škodovky usedly děti s Ludmilou a za sajtnou se vezl Rudolf. Náklaďák je odvezl z usedlosti v Bohdalci za hranice okresu. Vůz se zastavil až u malého domku poblíž železniční tratě v Poříčí u Přibyslavi. „Nebyla tam zavedená elektřina, pro vodu jsme každý den jezdili s vozíkem do statku a v zimě jsme museli se saněmi. V zimě to byl problém. Zamrzla pumpa a chodilo se po zledovatělých schodech do studny, která byla tři metry hluboko. Dodnes si pamatuji ty v ledu zamrzlé myši. To byla hrůza a děs,“ vzpomíná Josef Kotík.

Právě tam Josef poprvé zaslechl označení „kulak“, byť význam slova pocítil na vlastní kůži až o několik roků později. Následující tři roky byli Rudolf a Ludmila Kotíkovi zaměstnáni jako dělníci u státních statků, ale poté, co Ludmila onemocněla a z lékařského rozhodnutí nemohla práci vykonávat, musela se rodina Kotíkových vystěhovat. Na dalších pár let se přestěhovali k Rudolfově sestře Marii do Žďáru nad Sázavou.

Sestra s manželem nebyli zvyklí na přítomnost dětí a kvůli nezkrotné povaze Josefa a jeho bratrů učinila sestra neobvyklé rozhodnutí. Svého bratra s rodinou nechala vystěhovat na základě soudního příkazu a Kotíkovi se tak stěhovali potřetí. Žďár nad Sázavou ale neopustili, vyjma několika dalších přesunů už ve městě zůstali žít po zbytek života.

Děcka tahala ukradené hračky

Krom sedlácké práce byl Rudolf Kotík mimo jiné i zapálený ochotník, lidovec a vedl i zdejší obecní knihovnu. Vyřazenou literaturu schraňoval u sebe doma, ale pak, když nadešel čas vystěhování rodiny ze statku, ponechal ji spolu s ostatními věcmi na vejminku. „Byla nějaká fáma, že se za půl roku vrátíme, což se nikdy neuskutečnilo. Proto se věci daly do vejminku s tím, že si je po návratu vezmeme nazpět. Samozřejmě to nebyla pravda. Když jsem později jezdil k příbuzným do Bohdalce na prázdniny, tak jsem se strašně divil, proč mé hračky, které se daly na vejminek, tahají bohdalecká děcka. Já ty hračky poznal! Dodnes mě mrzí, že tam byla i jakási rodová knihovna, z které se nedochovalo vůbec nic. Všechno zmizelo,“ vzpomíná Josef Kotík.

Ve Žďáru nad Sázavou nastoupil pamětník do šesté třídy a povinnou školní docházku zakončil v roce 1959. Co znamená být synem kulaka, Josef pochopil právě tehdy, v posledním ročníku, kdy se nemohl hlásit ke studiu na střední škole. „Proti rozhodnutí se mohli rodiče zkusit alespoň odvolat, napsat papír, ale oni se nepoklonili. Stejné to bylo i u dalších bratrů.“

Josef tak nastoupil do učení v místním strojírenském podniku ŽĎAS, ve kterém strávil i s vyučením celkem 48 roků. Během zaměstnání si doplnil středoškolské vzdělání a v podniku zažil také události roku 1968 a 1989. Při nástupu k povinné vojenské službě mu byl připomenut jeho sociální původ, když se ve vojenské knížce objevilo „syn zemědělce 20 ha“.

Táta se do Bohdalce už nikdy nepodíval

Jeho otec Rudolf Kotík po příchodu do Žďáru nad Sázavou pracoval na výstavbě vodní nádrže a poté stejně jako jeho syn ve ŽĎASu. Na konci šedesátých let žádal o rehabilitaci a prošetření svého vystěhování, ale proces byl nastupující normalizací zamítnut. „Táta na Bohdalec dočista zanevřel. Kdykoliv někdo z vesnice přišel, poslal ho pryč. Do Bohdalce se už v životě nepodíval.“

Zejména křivdy spáchané komunistickým režimem a tragická smrt jeho nejstaršího syna Miloslava se podepsaly na duševním zdraví Rudolfa Kotíka. Zemřel v požehnaném věku 86 let. Bohužel pádu zločinecké diktatury ani restitucí a své rehabilitace se nedožil.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Rostislav Šíma)