Vasil Korol

* 1922  †︎ 2015

  • „Malej jsem byl, tak u nás na vsi chodil starší legionář a ten říkal: ‚Nejlepší smrt, když zamrzneš, chce se ti spát, usneš a už se nikdy neprobudíš.‘ Když tam potom ten den, co jsem šel na tu práci, nohy mi otekly, všechno omrzlý, sundat jsem nemohl nic, ani válenky, nic. Šel jsem tam a dělat jsem nemohl, poněvadž už jsem nemohl nic dělat. Představte si, vzpomněl jsem si... jak se mi chtělo strašně spát, tak jsem si vzpomněl na toho starýho legionáře, že to je smrt, usneš a už se neprobudíš. Tak jsem začal chodit, jelikož to bylo už 45 stupňů a my jsme museli dělat do 43 stupňů. Když bylo víc, tak potom už přišli a protokol napsali, že dělat nejde, nedalo se dělat...“

  • „Stojím u stromu, tak jsem si tam lehl. Vedle, asi tři metry, leží voják, říká: ‚Prosím tě, zastřel mě, já umírám, nenech mě trápit se.‘ Já mu povídám: ‚Počkej, vždyť nás zachrání, nám pomůžú.‘ Z levý strany křičí na mě, povídá: ‚Prosím tě, pujč mi pistoli.‘ ‚Já ji nemám, nemám pistoli, musíme počkat, kluci.‘ Vidím tam sanitára, chodí: ‚Prosím tě, co s náma bude, kdy už se dostaneme odsud?‘ On mi říká: ‚Podívej se, tady je louka,‘ to byla louka, jak my jsme šli, ‚to je louka ostřelovaná ze všech stran, tam se nemůžeš ani autem, když bysme jeli autem, tak to auto... hluk motorů uslyšej, naslepo střílej. My musíme čekat, až bude tma, tady byl koňskej potah a tím koňským potahem vás odvezeme.‘ To bylo hrozný, ty minuty... Představte si žízeň, krev jste... a teď ta žízeň, nemůžeš mluvit, nemůžeš nic, to byly minuty nekonečný, to bylo něco strašnýho, čekat, než se to setmělo. Když se to setmělo, tak těch dvoch těžce raněných dali naspod, pět nás posedalo, jak se dalo. Přivezli nás, tam byl stan, přímo na Dukle stan chirurgickej, velkej stan, tam bylo několik lavic, jenom z prken nadělaný, na tom byly prostěradla daný. Když jsme tam přišli, byla tam malenká předsíňka, tam svítilo světlo malinký a byla tam sláma, přišly k nám ty holky sanitárky a daly každýmu 50 hram (jednalo se pravděpodobně o gramů medikamentu - poz. ed.), každýmu. To bylo asi předoperační vyšetření, jako když dělaj tady předoperační vyšetření, vám všechno dělaj, jak to, co maj... tak nám dali 50 hram. Ona viděla, že mám ruku černou a říká: ‚Kdy jste byl raněn?‘ Já povídám: ‚Ještě sluníčko svítilo, já nevím kdy.‘ To byla noc.“

  • „Když jsem doběhl, jedna mina spadla přede mě, nic, druhá spadla za mě, taky nic, ale třetí spadla trošku vedle mě, měl jsem dalekohled a samopal. Odtrhlo mi to ruku. Samopal a dalekohled spadly dolů, já jsem neupadl a díval se na sanitáře z lesa. Ten ke mně přiskočil, zavázal mi ruku, abych nevykrvácel, a já jsem si říkal: ,Bože milý, prošel jsem celou frontu, Sibiř, a teď nedaleko československých hranic… Já už se ani domů nevrátím, nikde nepodívám.‘ Věděl jsem ale, že s jednou rukou ještě žít budu, tak jsem si klekl levou rukou k silnému stromu, aby mě chránil. A z druhé strany jsem ji chránil svým tělem. Hlavu jsem dával pod strom, aby šrapnel ukončil bolest, protože jsem měl žízeň, bolest… Potom přiskočil sanitář, odvedl mě trochu dále. Kousek ode mě ve křoví křičel jeden člověk a říkal mi: ,Kamaráde, zastřel mě, já jsem těžce raněn.‘ A já mu odpověděl: ,Já jsem taky těžce raněn, musíme čekat.‘ Z levé strany jsem viděl zvedat ruku a slyším: ,Půjč mi pistoli, nebo mě zastřel.‘ To mu taky tak říkám, tomu sanitářovi, co s námi bude. Ten nám pak oznámil, že tady je koňský povoz z naší chirurgie z Dukly, ale musíme čekat, až se setmí, protože louka byla ostřelovaná a jiný východ nebyl. To byla louka, kde byli ti mrtví. Žízeň, bolest a teď máte čekat do večera. Něco strašného. Teď jsme přijeli na chirurgii v Dukle. Klekl jsem si na levou ruku, abych si ji chránil, a z druhé strany šla sestra a dávala každému trochu vodky. Uviděla, že mám černou ruku, ptala se mě, kdy jsem byl raněn, a dala mi tam taky trochu vodky. A já jsem v momentě usnul. Sanitář mě zatlačil na chirurgii, a když mě tam vezli, řezali před ní dva chlapy pilou. Myslel jsem, že řežou prkna, ale oni odřezávali jednomu našemu vojákovi nohu nad kolenem.“

  • „Najednou mě vyzývají. Taková byla malinká místnost, stůl byl a byli tam tři litenanty ruský, mladý. Já jsem tam přišel a oni mně říkají: ‚Vy jste Čechoslovák?‘ Já povídám: ‚Ne, já jsem z Maďarska přišel.‘ Oni říkaj věngri, oni říkají Maďarům věngri. Já jsem říkal: ‚Já jsem přišel ze Zakarpatský Ukrajiny, z Maďarska.‘ A on mi říká: ‚A vy jste do devětatřicátýho byl Čechoslovák?‘ ‚Čechoslovák, da.‘ ‚A chtěl byste jít do armády?‘ Představte si... On mi řekl do armády, já jsem si vzpomněl, naši vojáci, když přicházeli, zelenou uniformu měli, řemen krásnej... Já jsem stál takovejhle... Já jsem nevěděl, jestli je to sen nebo co. Ještě dopoledne mi říkali šag doprava, šag doleva, budeš zastřelen, a tady mi říkaj, jestli půjdete do armády! Tak jsem se nemohl rozhodnout. ‚Ale já tu pušku nezvednu.‘ A on mi říká: ‚Vy,‘ povídá, ‚sejčas zděs je sorok gradusov zima a vas pošlut do sredni azii, tam je sorok gradusov tepla, tam vas polečat a potom pošlut.‘ Tak já povídám: ‚A jaká je to armáda?‘ Že prý za Uralem u Buzuluku se organizuje čechoslovácká armáda.“

  • „Byla tam prodejna, byl jsem vykořisťovatel. Dali mi prodejnu. (Trafiku, pozn. autora.) A tam chodil zákazník a říkal: ‚Komunisti mi zabrali barák!‘ Tak já říkal: ‚To je špatný, všechno špatný.‘ Druhej přišel a říká: ‚Já u něj pracoval a nedal mi ani najíst. Dobře, že mu to vzali.‘ Tak jsem řekl: ‚To je taky špatně.‘ Každého jsem si vážil. Zůstal jsem, že žádná strana. Dodnes žádná strana. Neposlouchám ani rádio. Tomu neříkám nic, já tomu nerozumím.“ (Odpovídá na otázku, co by řekl k pádu železné opony v listopadu roku 1989, pozn. autora.)

  • „Do Kyjeva je Dněpro velký. Rusi se utrhli na tu stranu za Dněpro, ke Kyjevu. Tam se převáželo jenom na těch pantonách, ale pouštěli mlhu, aby prostě nás Němci nepotopili. Tak jsme se dostali tam. Pod Kyjevem jsme pod lesem stáli,nepomatuju, čtrnáct dnů nebo tři neděle, nevím. Tam se připravoval na Kyjev velký útok. Když přišel den nastupovat na Kyjev, tak přišel Svoboda k nám po těch útvarech a řekl: ‚Kluci, za okamžik půjdete do boje. Bojujte za Kyjev jako za Prahu, Brno a Bratislavu a Užhorod.‘ To ještě Užhorod byl Podkarpatsko. Nás nasadili na hlavní úder na Ukrajinu, Rusi nasadili nás. My jsme byli... Naše byla první armáda československá, zabrala Kyjev, v hlavním městě my jsme byli. Tak jsme obsadili Kyjev v noci. Ty obyvatelé, tam bylo málo, ale vítali nás.“

  • „Když jsem přišel a žádal jsem byt, řekli: ‚Napište životopis.‘ Tak jsem napsal, že jsem byl tři roky zavřený na Sibiři. Řekli: ‚Soudruhu, to nemůžeš psát, že jste tam byl zavřenej.‘ ‚Ale vždyť jste chtěli, abych napsal pravdu! Co tam tedy mám napsat?!‘ ‚Napište tam, že jste pracoval ve spřátelené zemi.‘ Takže jsem napsal místo toho, že jsem byl zavřenej, že jsem pracoval ve spřátelený zemi. No.“

  • „Najednou koukáme, že tam z levý strany jede obrněnej německej transport a ten začal střílet po nás. Ne po nás, protože on nás u trávy, on nás neviděl, ale na tu pěchotu, která byla tam vzadu. Tak jsme se dohodli s tím kamarádem, že já půjdu k dělu, dáme 400 dálku, 400 metrů. On tam zůstane a bude se dívat, kam padají naše miny. Tak já jsem sníženě šel k tomu lesu. Když jsem byl tak asi 50 metrů od lesa, možno 30, tak jsem si říkal: ‚Tak teď stoupnu a doběhnu to.‘ Když jsem stoupnul, tak spadla jedna mina přede mě, kráter udělala. Tak si říkám: ‚Tam další nespadne.‘ Tak jsem přes ten kráter přeskočil a slyším, že druhá za mnou spadla. Tak si říkám: ‚Ostrožnosti.‘ Třetí spadla vedle mě. Jak jsem ruku tuhle takhle, tak mi to utrhlo, zůstala jenom na kůži. Tři šrapnely jsem dostal dozadu. Neupadl jsem, těch deset kroků jsem přeběhl a tam byli naši, pěchota. Skočili kluci, já jsem nevěděl, že nemám ruku, skočili ke mně, vzali mě za ruku a ta ruka povisla, teď to už načalo černat.“

  • (tazatel) „Kdybyste měl říct, co se vám líbí na vývoji po roce 1989? Co vám přijde správné a co vám přijde špatné?“ „Správné je to, že můžu… vnoučata moji a všichni do zahraničí a nepotřebují papíry a teď já možná půjdu i zas na, no nevim, podívat se tam, odkud jsme. Tak půjdu také, už tam možeme jít jenom už s tim, s pasem, no. Tak to se změnilo. To sa změnila skutečně svoboda, že možete jít, kudy chcete. To se změnilo hodně.“ (tazatel) „A co je špatně? Co se špatně udělalo?“ „Teď se špatně udělalo, že některý mají důchod 800, nebo plat mají 10, 20 000, a některý mají 100 000, já nevim. Aj ještě miliony maj navíc ještě, tak to je (věc), která není správně, že. Některý jdú, kupuje nějakou zeleninu a kouká, korunku počitá, zatimco někteří jezdí letadlama všude, já nevim kolik, to také neni správné.“

  • Full recordings
  • 1

    Vojenská nemocnice odd Péče o vojenské veterány, 01.07.2009

    (audio)
    duration: 17:12
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 18.07.2009

    (audio)
    duration: 01:20:59
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 18.08.2009

    (audio)
    duration: 27:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 4

    Ústřední vojenská nemocnice, 23.09.2013

    (audio)
    duration: 50:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ve čtyřicátém roce nás vezli přes Moskvu v zamřížovaných vagonech a ve čtyřiačtyřicátém nás vezli jako hrdiny

Vasil Korol krátce po zranění 1944, v ruské uniformě
Vasil Korol krátce po zranění 1944, v ruské uniformě
photo: archiv pamětníka, Post Bellum

Vasil Korol se narodil 15. prosince 1922 ve Volovém na Podkarpatské Rusi. Měl čtyři mladší sourozence. Otec i matka pracovali na vlastním hospodářství. Celá rodina byla řeckokatolického vyznání. Vasil absolvoval jen základní školu (v ukrajinštině a později i v češtině). V říjnu 1939 se rozhodl utéct před Maďary do Sovětského svazu. Byl však odsouzen ke třem letům vězení za ilegální překročení státní hranice a v tvrdých podmínkách pracoval na stavbě železnice do Vorkuty. V dubnu 1943 byl propuštěn a vstoupil do čs. armády. První boje zažil jako dělostřelec u Kyjeva. Dále se účastnil bitev u Rudy, Bílé Cerkve, Žaškova, Ostrožan a dalších. Stal se velitelem děla. Během karpatsko-dukelské operace přišel o ruku. Léčil se pět měsíců v invalidovně u Moskvy a poté v invalidovně v Tatranské Lomnici a Poděbradech. Po válce byl povýšen do hodnosti podporučíka, krátce pracoval jako správce vojenských budov. V roce 1949 byl uznán 100% válečným invalidou. Od státu dostal trafiku, kterou mu komunisté znárodnili v roce 1950. Pak byl až do odchodu do důchodu vedoucím prodejny trafiky na pražském Smíchově. Donedávna byl aktivním členem Obce legionářské, žil v Domově péče o válečné veterány v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Držitel řádu Bílého lva Vasilo Korel zemřel 14. února roku 2015 ve věku 92 let.