The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Kopecký (* 1952)

• narozen 11. listopadu 1952 v Praze

• matka Eva Kopecká se podílela na necenzurovaném rozhlasovém vysílání v srpnu 1968

• po absolvování gymnázia pracoval jako pomocný dělník v tiskárně

• vystudoval produkci na FAMU

• působil v hlavní redakci dramatických pořadů Československé televize

• v listopadu 1989 vedl stávkový výbor v Československé televizi

• produkoval řadu celovečerních filmů, seriálů a dokumentárních cyklů

• působil jako pedagog na FAMU a DAMU v Praze

• byl uměleckým šéfem divadla Minor, ředitelem divadla v Karlových Varech, intendatem divadla Husa na provázku

Filmový a televizní producent Čestmír Kopecký prožil dětství a dospívání jako enfant terrible v permanentním střetu se vzdělávacími institucemi. Později jako produkční v Československé televizi se v 80. letech snažil vyhýbat posluhování komunistickému režimu a zároveň kvalitně odvádět práci v médiu, k jehož obrodě po roce 1989 výrazně přispěl řadou pořadů a dokumentárních cyklů. 

Rodina plná rozporů

Narodil se 11. listopadu 1952 do pražské intelektuální rodiny. Jeho matka Eva Kopecká pracovala jako redaktorka Československého rozhlasu, otec Čestmír Vejdělek[1] byl spisovatel, „partyzán v posledním měsíci před květnovou revolucí“, funkcionář Československého svazu mládeže a redaktor nakladatelství Mladá fronta. 

Nástup komunistického režimu širší rodinu podle jeho slov připravil o majetek a úspory. „Dědečkovi zasadila ránu měnová reforma, obrala ho o peníze našetřené na penzi. Zemřel v bídě, na infarkt před pivovarem, kde v sedmdesáti letech nakládal sudy. Druhému dědečkovi zase sebrali veškerý majetek. Můj otec vedl komando, které ho zabavovalo. Osobně přišel vlastnímu otci zabavit vilu a protože věděl, že o pět kilometrů dál má ještě garáž, odvedl komisi i tam.“ 

Šest měsíců po Čestmírově narození se rodiče rozvedli. Matka se synem zpočátku žili „na Vinohradech v rozděleném bytě, kde měli takovou papírovou stěnu, za kterou bydlel muzikant Národního divadla pan Vrzáň“. S otcem, který se přes všemožné kariérní pády vypracoval až na šéfredaktora Mladé fronty a později i ředitele nakladatelství Albatros, se ale Čestmír během dospívání stýkal, díky čemuž prý měl od útlého dětství k dispozici dostatek kvalitní literatury.

Rebelem už od školky

První střet s nespravedlností přišel pro Čestmíra již v předškolním věku v mateřské školce zřízené pro zaměstnance Československého rozhlasu. V nepřítomnosti učitelky děti přestěhovaly rozměrný klavír z jedné místnosti do druhé. Když začalo pátrání po „pachatelích“, učitelka slíbila, že kdo se přizná, nebude potrestán. Čestmír se jako jediný přihlásil a podle svých slov byl jako jediný ze školky vyloučen. 

Cejch problémového dítěte ho pronásledoval i na základní škole, kde měl problémy jako přecvičený levák. „Hned jako první známku v pololetí první třídy jsem měl trojku. A pořád jsem byl buzerovaný za to, že neumím psát.“ Konflikty pokračovaly i v dalších letech, jednou například učiteli přestřihl struny na houslích za to, že mu před celou třídou roztrhal přihlášku na koloběžkový závod. Postupně vystřídal tři různé základní školy: „Kdybych nebyl od začátku pronásledovaný v takových drobnostech, možná by ze mě nebyl takový rebel,“ uvažuje. 

Jeho matka se podruhé provdala za Jiřího Šebánka, jednoho ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana.  Později žila s režisérem a scenáristou Ivanem Passerem[2] a poté s hercem Petrem Haničincem. Čestmír tak vzpomíná na „hezké a zajímavé dětství, ve kterém byl jeho pohled na společnost jasně utvrzený a vyargumentovaný“. „Odmalička se ke mně u nás v rodině chovali jako k dospělému, účastnil jsem se debat a snažil jsem se dosáhnout toho, abych v nich byl dospělým partnerem,“ vybavuje si z dětství a dospívání, kdy přestože „film nikdy dělat nechtěl, měl k němu díky tomu blízko“.

První zrada: spolužáci začali vstupovat do SSM

V roce 1968 Čestmír dokončil základní školu a v létě se se sportovním oddílem vypravil na plavbu po Vltavě. Když výletníci dopluli k Lipenské přehradě, „viděli, že nějaký chlap tam nahodil udici a pozoruje splávek“. Chtěli rybáře potrápit a za vlasec mu zatahali. Rybář zareagoval bouřlivě: vyskočil, rozběhl se k autu, nastartoval a velkou rychlostí odjel. Teprve po chvíli chlapci pochopili, že nešlo o reakci na jejich klukovinu: rybář se právě v tu chvíli z tranzistoru dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

Čestmírova matka Eva Kopecká patřila ke štábu, který i po obsazení budovy Československého rozhlasu pokračoval v nezávislém vysílání mimo jiné z budovy armádního rozhlasu. On sám proto v té době přebýval u babičky, strýce a tety. „Potuloval jsem se po Praze a přemlouval vojáky, aby jeli domů,“ vypráví.  Prohlížel si rozstřílenou fasádu budovy Národního muzea, viděl sovětské tanky, nemohl si nevšimnout vojáků ubytovaných v městských parcích. Jasně vnímal, že „všichni lidé byli najednou nadšení, semknutí, lidé, jací by si člověk přál, aby existovali“.

Když v září 1968 nastoupil Čestmír na gymnázium, s novými spolužáky i profesory stávkovali na protest proti okupaci. Ve třídě, kde byl jedním z pouhých pěti chlapců, prý ale zanedlouho zjistil, že „ti báječní spolužáci, kteří by byli položili život za vlast, jeden po druhém začínají kolaborovat“ a jejich heslem se stává „hlavou zeď neprorazíš“. Symbolem kolaborace pro něj byl vstup do normalizovanového SSM: „Pro můj život to byla první zásadní zrada, kterou jsem poznal.“ Silně ho zasáhla také sebevražda jedné spolužačky, která si vzala život 16. ledna 1970, přesně na den od sebeupálení Jana Palacha. 

Eva Kopecká se rozhodla odejít s Ivanem Passerem do zahraničí, Čestmír však emigraci odmítl a matka se synovu rozhodnutí pořídila, i když její tehdejší partner skutečně odcestoval do Velké Británie.  

V Československém rozhlasu matka musela předstoupit před prověrkovou komisi. Zůstala konzistentní se svými dosavadními postoji a prohlásila, že se „vstupem“ vojsk Varšavské smlouvy do Československa nesouhlasí. O práci v rozhlase proto přišla a dlouho nemohla najít nové zaměstnání. Kdykoliv se jí podařilo někde uchytit, byl její nový zaměstnavatel obratem informován o jejím postoji a vyzván, aby pracovní poměr ukončil. Až díky jedné přítelkyni, člence KSČ, sehnala Eva Kopecká zaměstnání v hygienické stanici, kde zpočátku myla laboratorní sklo. Po čase jí byl umožněn i jistý kariérní postup, takže například monitorovala poškození sluchu učňů v průmyslových závodech.

Z tiskařského dělníka studentem FAMU

Čestmír Kopecký se během studia na gymnáziu věnoval práci ve fotografickém kroužku a účastnil se soutěží fotoamatérů. Po ročním přípravném kurzu se proto přihlásil na katedru fotografie FAMU, kam jej po talentových zkouškách přijali. Po týdnu však obdržel oznámení, že městský výbor KSČ rozhodnutí přijímací komise ruší. 

Nastoupil tedy jako pomocný dělník v tiskárně. Ztratil naději, že by v jeho životě mohlo dojít k nějakému pozitivnímu zvratu. Po roce se však za něj postavil pracovní kolektiv z tiskárny a napsali mu doporučující posudek k dalším přijímacím zkouškám na FAMU. Nesměl nicméně studovat umělecký obor a byl přijat na obor filmová a televizní produkce. 

Úroveň výuky na FAMU v sedmdesátých letech podle slov Česmíra Kopeckého silně kolísala. Někteří pedagogové ještě přinášeli závan svobody z legendárních časů FAMU šedesátých let. Na projekcích mívali možnost zhlédnout československé i zahraniční filmy, které se v kinech běžně nepromítaly. Jiní pedagogové však zde působili jen díky svým funkcím v normalizované televizi a na Barrandově. K jeho spolužákům patřil například Vladimír Merta, JItka Němcová či Jiří Adamec, v té době aktivní svazák a později režisér mnoha prorežimních filmů a seriálů. 

V době Čestmírova studia na FAMU roku 1977 jeho otec Čestmír Vejdělek se svou druhou manželkou a dcerou emigroval přes Jugoslávii na Západ a byl v nepřítomnosti odsouzen za nedovolené opuštění republiky. 

Schvalování ničilo dramatické umění

Na konci studia Čestmír Kopecký absolvoval praxi, která mu umožnila ujasnit si budoucí profesní preference. S režisérem Vladimírem Sísem a kameramanem Miroslavem Ondříčkem natáčel celovečerní film Novosvětská. Těžce nesl, že čtyři měsíce natáčení musel trávit v Kolíně. „Novosvětská byla krásná, ale nechtěl jsem trávit život tím, že si vylosujete blbý film a budete ho dělat dva roky a z toho ještě budete čtyři měsíce v Kolíně. Tak to jsem si řekl, že ne, a šel jsem do Krátkého filmu, což bylo výborné,“ uvádí ke svému dalšímu působení. 

Krátce nato znovu změnil působiště, díky přímluvě Petra Haničince nastoupil do Československé televize. Tam se potkal i s „relativně sympatickými lidmi“, s některými z nich se spřátelil a snažil se v prostředí prosáklém autocenzurou a kariérismem ovlivňovat situaci tak, „aby nemusel dělat něco, co nechtěl“, v podmínkách prý téměř „pekelných“, kde se stačilo jen trochu znelíbit a člověk byl profesně zlikvidován.

Pracoval v hlavní redakci dramatických pořadů, podílel se například na natáčení divadelních přenosů a pásem poezie: „Divadelní přenosy se točily systematicky ze všech divadel, nejen z Národního, ale i z mimopražských To znamená, že jsem mohl vidět ta nejlepší divadla té doby: Pardubice, Ústí nad Labem nebo Cheb.“ 

Jak produkční se podílel také na natáčení historického filmu Psí kůže podle scénáře Vladimíra Körnera a v režii Antonína Moskalyka, který jezuity představoval jako alegorii totalitních vládců. Film se ale směl vysílat až po roce 1989, kdy už ztratil svůj zamýšlený náboj.  

V Československé televizi tvůrci vedli neustálou hru s cenzurou i s vedením televize:  „To schvalování, to byla věc, která ničila dramatické umění,“ uvažuje Čestmír Kopecký. „Málokterý režisér dokázal prosadit něco zajímavého, dobří herci byli na černé listině a získat je, to byl strašný boj,“  jemuž prý ale dokázal oponovat a jemně jím manipulovat, na vedoucího výroby, jehož přízeň si člověk získal vcelku snadno, pokud s ním prohrál v kartách značné částky. 

Státní bezpečnost v žertu i doopravdy

Ve stresujícím povolání produkčního i v neustálém boji s cenzory Čestmír Kopecký často nacházel úlevu v humoru. Jednou například s kolegy vytvořili postavu fiktivního režiséra z Leningradu, který pak během své návštěvy na Kavčích horách po vzoru Gogolova revizora děsil servilní vedení televizních studií. Jindy si vystřelil z mladého kolegy, který se do televize dostal protekcí: spiklenecky mu sdělil, že všichni v produkci jsou spolupracovníci StB a on sám je jeho řídícím důstojníkem. „Pověřil ho úkolem“ sledovat celý den jistý činžovní dům a zapisovat, kdo vchází dovnitř a vychází ven. 

Žertování ho ale samotného dostihlo, když mu jednou v práci zazvonil telefon a na druhém konci se kdosi představil jako kapitán Machytka z Bezpečnosti. „Polib si prdel, Matuško, poznal jsem tě po hlase,“ odvětil Čestmír Kopecký a zavěsil. Druhý den obdržel písemnou obsílku – nešlo totiž o žert. Skutečně se měl dostavit na Státní bezpečnost na Náměstí Míru. 

S příslušníkem Státní bezpečnosti pak hovořil nad partií šachů v nedaleké vinárně Demínka. Estébák se snažil ho přimět ke spolupráci: „Máte docela pěkné zaměstnání, že? Atraktivní, se zajímavými lidmi, s dobrým platem. Třeba byste si ho rád udržel?“ zastrašoval ho. Čestmír Kopecký ho vyvedl z míry: „Víte, mně právě diagnostikovali žaludeční vředy. Vykašlu se na to, já tu práci nechci dělat. Ve skutečnosti bych chtěl dělat v lese, kácet stromy. Tak já dám výpověď a napíšu tam, že jsem vaši nabídku odmítl a že jsem si uvědomil, kde je moje místo.“ Estébák se mu pak už nikdy neozval. 

Stávka v televizních garážích

„Neúčastnil jsem se partyzánského boje ani Charty,“ připouští Čestmír Kopecký. Od přátel občas slýchal, že je zrádce, který pomáhá režimu, sám se tak ale zřejmě necítil. „Úspěšně jsem se vyhýbal angažovaným věcem, dělal jsem poezii, přenosy z divadel, vlastně jsem měl jeden blbý seriál, ale vyhýbal jsem se tomu.“ 

Případné pochybnosti o své práci zaháněl i díky tomu, že pomáhal shánět zaměstnání lidem nepohodlným režimu: práci na seriálu dal například hudebníkům z tehdy čerstvě zakázané kapely Jasná páka. Jaroslavě Šiktancové, která byla kvůli podpisu Charty ve čtvrtém ročníku vyhozena ze studia režie na DAMU, sehnal práci skriptky. „Takže my jsme tak v uvozovkách trošku bojovali,“ poznamenává. 

Sedmnáctého listopadu 1989 se účastnil natáčení pásma poezie v divadelním studiu Rubín na Malé Straně. „Na natáčení začali chodit zmlácení mladí lidé z Národní třídy. Řeklli jsme si: natočíme to jako důkaz.“ Kolegové ho varovali, že „bude průser“, přesto si nechal z televize poslat další přenosové vozy a spolu s Lubošem Drtinou zaznamenával výpovědi demonstrantů. 

V následujících dnech se podílel na přípravách televizní stávky. „Přišel za mnou vedoucí přenosového vozu Antonín Dekoj a navrhl vznést požadavek, ať televize vysílá přenosy z demonstrací na Václavském náměstí a na Letné, jinak budeme stávkovat.“ Čestmír Kopecký zorganizoval setkání v televizních garážích, jehož se účastnilo i mnoho pochybovačů. Někteří tvrdili, že technicky není možné, aby televize přestala vysílat. „To je technicky hrozně jednoduché. Vy mi ukážete ten kabel, já vezmu sekeru a přeseknu ho,“ odvětil prý Čestmír Kopecký. 

Ředitel Československé televize Libor Batrla nicméně 27. listopadu 1989 odstoupil a na jeho místo nastoupil řečeno slovy Čestmíra Kopeckého „další kolaborant“ Miroslav Pavel, který zde vydržel jen do 10. ledna. 

Televize, divadlo, film

Čestmír Kopecký  od roku 1990 působil v Československé a poté v České televizi jako producent a vedoucí tvůrčí skupiny. Své dosavadní zkušenosti z televizní práce zúročil při tvorbě dokumentárních cyklů Bigbít a Zlatá šedesátá, pořadů Na chmelnici, Česká soda, Šumná města a mnoha dalších. 

V roce 1999 z České televize odešel, působil jako filmový producent a ředitel či umělecký šéf několika divadel. Televize však zůstala jeho srdeční záležitostí: „Televizi je nejvlastnější živý přenos. Komunisté s tím zápasili. Televize je skvělá, i když může sloužit i špatným věcem,“ konstatuje. 

 „Pochopil jsem, že lidstvo, každá generace, má stejné množství kolaborantů, zrádců a hrdinů, a že takhle to bude, i když doba už bude vypadat jinak,“ zamýšlí se Čestmír Kopecký (na konci prvního natáčení roku 2018). „Nejsem optimista v tom, že by to teď bylo nějak výrazně lepší. Já když jsem viděl, jak část mých spolužáků selhala – někteří tedy ne, ale moc jich nebylo – tak si to umím představit znovu. Ale můžete to brát jako výpověď někoho, komu se samozřejmě vlastně moc nestalo,“ dodává na závěr.

 

 

[1] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=446

[2] http://www.filmovyprehled.cz/cs/person/7890/ivan-passer