The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Kopecký (* 1952)

• narozen 11. listopadu 1952 v Praze

• matka Eva Kopecká se podílela na necenzurovaném rozhlasovém vysílání v srpnu 1968

• po absolvování gymnázia pracoval jako pomocný dělník v tiskárně

• vystudoval produkci na FAMU

• působil v hlavní redakci dramatických pořadů Československé televize

• v listopadu 1989 vedl stávkový výbor v Československé televizi

• produkoval řadu celovečerních filmů, seriálů a dokumentárních cyklů

• působil jako pedagog na FAMU a DAMU v Praze

• byl uměleckým šéfem divadla Minor, ředitelem divadla v Karlových Varech, intendatem divadla Husa na provázku

Čestmír Kopecký se narodil 11. listopadu 1952 v Praze do světa, který se prý zpočátku nezdál nepřátelský. Jeho matka Eva Kopecká pracovala jako redaktorka Československého rozhlasu, otec Čestmír Vejdělek[1] byl spisovatel, „partyzán v posledním měsíci před květnovou revolucí“, funkcionář Československého svazu mládeže a redaktor nakladatelství Mladá fronta. Šest měsíců po narození Čestmíra mladšího se však rodiče rozvedli. S matkou pak žili, jak říká Čestmír Kopecký: „na Vinohradech v rozděleném bytě, kde měli takovou papírovou stěnu, za kterou bydlel muzikant Národního divadla pan Vrzáň.“ S otcem, který se přes všemožné kariérní pády vypracoval až na šéfredaktora Mladé fronty a později i ředitele nakladatelství Albatros, se ale Čestmír během dospívání stýkal, díky čemuž prý měl od útlého dětství k dispozici dostatek kvalitní literatury.

Dospívání nejen mezi bestiemi

Pamětník říká, že především je „odmalička klukem, který prochází životem a pozoruje ho“. Už během mateřské školy zřízené při Československém rozhlase si prý díky iniciační zkušenosti uvědomil, že jeho život je „definovaný konfliktem se společností“. Jako jediný se totiž přiznal, že se podílel na přesunutí piana, za což byl přísně potrestán, přestože pachatelům svolným ke spolupráci byla nabídnuta beztrestnost. „Neustále jsem se přesvědčoval, že důvěřovat nějaké instituci se nemá, takže mě vyhodili ze tří devítiletek. Když jsem dělal v Ostravě, tak jsme se s Honzou Balabánem shodli, že ty učitelky nenávidíme, že nám zkazily mládí a dětství. A vlastně až na gymnáziu jsem potkal dvě tři z nějakých čtyřiceti, které nebyly takové klimakterické bestie, které nenávidí děti,“ vzpomíná Čestmír Kopecký, pro něhož byly konflikty s učiteli běžnou záležitostí.  

Jeho matka se mezitím vdala za Jiřího Šebánka, jednoho z „vynálezců Cimrmana, který pracoval se Svěrákem a Smoljakem a vlastně vymyslel tu Vinárnu u Pavouka, která byla svým způsobem legendární“. Poté maminka žila řadu let s režisérem a scenáristou Ivanem Passerem[2] a později i s hercem Petrem Haničincem. Čestmír Kopecký tak vzpomíná na „hezké a zajímavé dětství, ve kterém byl jeho pohled na společnost jasně utvrzený a vyargumentovaný“. „Odmalička se ke mně u nás v rodině chovali jako k dospělému, takže já jsem byl vlastně účasten těch debat a snažil jsem se dosáhnout toho, abych v nich byl partnerem,“ vybavuje si z dětství a dospívání, kdy přestože „film nikdy dělat nechtěl, měl k němu díky tomu blízko“.

V roce 1968 Čestmír Kopecký dokončil základní školu a v létě se se sportovním oddílem vypravil na plavbu po Vltavě. Když výletníci dopluli k Lipenské přehradě, „viděli, že nějaký chlap tam nahodil udici a pozoruje splávek“. Chtěli rybáře potrápit a za vlasec mu zatahali, on ale hned „vyskočil, jako když hoří, a běžel k autu, nastartoval to a největší rychlostí odjel, nechal tam pruty a všechno“. Čestmír Kopecký s kamarády tak předpokládal, že až přijedou k hrázi a tam se potkají, tak to špatně dopadne, když ale dorazili na místo, zjistili, že dotyčný „v tu chvíli poslouchal rádio a pochopil, že nás obsadila ruská vojska“. Drobné nepříjemnosti tak sice unikli, ale už ne dějinným událostem. Rozzuření výletníci však prý jen bojovně svírali pádla a poslouchali, jak jeho matka v rozhlasovém přenosu vyzývá lidi, aby zachovali klid.

Protože Eva Kopecká patřila ke štábu, který i po obsazení budovy Československého rozhlasu pokračoval v nezávislém vysílání „ze střech a budov po městě“, bydlel Čestmír Kopecký u babičky, strýce a tety. Přestože se „potuloval po Praze a přemlouval vojáky, aby jeli domů“, prohlížel si rozstřílenou fasádu budovy Národního muzea, viděl „tanky, jak se rozjely proti lidem“, nemohl si nevšimnout vojáků ubytovaných v městských parcích, šlo prý jen o izolované vjemy v řadě mnoha dalších, které „vystřídala první pusa s nějakou holkou“ nebo výlet na kole do Roztok. Nešlo o „nejdůležitější věc v životě“. Jasně prý ale vnímal, že „všichni lidé byli najednou nadšení, semknutí, lidé, jací by si člověk přál, aby existovali“.

Odbojným gymnazistou, dělníkem a studentem FAMU

Když v září 1968 nastoupil na gymnázium, ještě s novými spolužáky i profesory stávkoval a na protest proti invazi odmítal opustit budovu kostela. Ve třídě, kde byl jedním z pouhých pěti chlapců, prý ale zanedlouho zjistil, že „ti báječní spolužáci, kteří by byli položili život za vlast, jeden po druhém začínají kolaborovat“ a jejich heslem se stává „hlavou zeď neprorazíš“. Jeho matka se mezitím rozhodla odejít s Ivanem Passerem do zahraničí, z jejich plánu však nakonec sešlo, protože „když se rozhodli, že utečou, tak mi to oznámili, a já jsem řekl, že ne, že mám v Praze kamarády, že se mi utéct nechce. Tak to nakonec vyřešili tak, že máma zůstala v Praze a Ivan odjel do Anglie,“ jak Čestmír Kopecký uvádí.

Na počátku normalizace, musela matka – která se v srpnu 1968 do poslední chvíle podílela na vysílání necenzurovaného zpravodajství mimo jiné i z budovy armádního rozhlasu – předstoupit před prověrkovou komisi. Prohlásila, že se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa nesouhlasí, a své zaměstnání tak byla nucena opustit. Dlouho pak nemohla najít práci, protože kdykoliv se jí podařilo uchytit, byl její nový zaměstnavatel obratem informován o jejím postoji a vyzván, aby pracovní poměr ukončil. Až jakási její přítelkyně, mimo jiné členka komunistické strany, se prý zachovala statečně a sehnala Kopecké místo v krajské hygienické stanici, kde zpočátku myla laboratorní sklo. Po čase jí byl ale umožněn jistý kariérní postup, takže například monitorovala poškození sluchu učňů v průmyslových závodech.

Během studia na gymnáziu se Čestmír Kopecký věnoval fotografii, zvítězil i v nějaké soutěži a „myslel si, že z něho bude fotograf“. Po ročním přípravném kurzu se proto přihlásil na katedru fotografie FAMU, kam jej přijali, obratem však obdržel dopis, v němž stálo, že městský výbor KSČ rozhodnutí přijímací komise ruší. Kdyby nenastoupil po maturitě do práce, dopustil by se trestného činu, stal se proto pomocným dělníkem v tiskárně. Každé ráno tak jezdil do práce s dalšími dělníky, kteří prý v narážce na události v Chile na každé zastávce s oblibou provolávali: „Junta jede!“ Načež se pak po zbytek dne pohyboval „v prostředí, kde všichni kromě něj byli hluší, protože tam byly takové ty sešívačky, co vydávaly rány“, a kde „nebyla naděje, že to někdy bude jinak“. Po roce se ale jeho kolegové sešli a napsali dopis na FAMU, v němž u vedení fakulty orodovali za jeho přijetí, protože „už není synáček nějakých emigrantů a zrádců komunistické strany“, ale „mladý dělník“. K dalším přijímacím zkouškám se tak dostavil s doporučujícím posudkem, přesto nesměl studovat žádný umělecký obor a vybral si proto ten jediný neumělecký, který byl k dispozici, tedy produkci.

Na praxi v Kolíně, u Krátkého filmu a v hlavní redakci dramatických pořadů

Úroveň výuky na FAMU v sedmdesátých letech prý silně kolísala, „byli tam lidé, kteří byli idealisté, entuziasti“, „kteří tomu obětovali všechno“, ale i tací, „kteří se tam dostali omylem nebo z protekce“. „Skvělí lidé na estetiku a filozofii“ se potkávali s profesory, jejichž odborná úroveň byla prý často velmi špatná. „Během studií jsem byl na praxi a dělal jsem jeden celovečerák s Mirkem Ondříčkem[3] a se Sísem, Novosvětstkou, a my jsme čtyři měsíce točili v Kolíně, ale nejezdili jsme vůbec do Prahy,“ vzpomíná Čestmír Kopecký na další z určujících událostí. V průběhu natáčení prý totiž přišel na to, „že ty celovečeráky jsou strašný“. „Novosvětská byla krásná, ale nechtěl jsem trávit život tím, že si vylosujete blbý film a budete ho dělat dva roky a z toho ještě budete čtyři měsíce v Kolíně. Tak to jsem si řekl, že ne, a šel jsem do Krátkého filmu, což bylo výborné,“ uvádí Čestmír ke svému dalšímu působení. Brzy však dospěl k závěru, že divoký životní styl zaměstnanců Krátkého filmu už dále nevydrží, a po přímluvě Petra Haničince nastoupil do Československé televize. Tam se potkal i s „relativně sympatickými lidmi“, s některými z nich se spřátelil a snažil se v prostředí prosáklém autocenzurou a kariérismem ovlivňovat situaci tak, „aby nemusel dělat něco, co nechtěl“, v podmínkách prý téměř „pekelných“, kde se stačilo jen trochu znelíbit a člověk byl profesně zlikvidován.

 „Dělal jsem v hlavní redakci dramatických pořadů, tam se dělaly inscenace a plus jakoby takový temný přívažek tam byly divadelní přenosy, což bylo dobré. Divadelní přenosy totiž byly systematicky ze všech divadel, takže se nedělalo jenom z Národního, ale prakticky se pokrývala všechna divadla. To znamená, že já jsem mohl vidět ta nejlepší divadla v té době, jako byly Pardubice, Ústí nad Labem nebo Cheb,“ popisuje pak provoz redakce, kde se prý podílel i „na všech takových věcech, které měly potenciál být proti tomu proudu, který v té televizi byl, tomu programovému“.

Návštěva z Leningradu v pekelných poměrech Československé televize

 „Takže jsme dělali Fausta, dělali jsme nějakou poezii, dělali jsme divadelní představení, všechno, co se vlastně nikdy nevysílalo. Dělal jsem film Psí kůže Vladimíra Körnera, to byla taková metafora o tom, jak ti jezuiti jsou vlastně takoví komunisti – nikdy se ty věci nevysílaly. A když jsem si je potom pustil po revoluci, tak to byl tedy čajíček. Musím říct, že to jsme tam viděli možná jenom my nebo ti cenzoři, ale že bych se účastnil partyzánského hnutí nebo Charty, to se nestalo,“ přibližuje Čestmír svou televizní tvorbu a životní postoj v sedmdesátých a osmdesátých letech. „Těch, kteří by tam patřili svým talentem, tam bylo pár. A oni si je tam drželi, aby měli výsledky, takže vždycky, když už to bylo strašidelné, co odvedli tihle protekční, tak nechali Františka Filipa udělat nějaký seriál, jako byl F. L. Věk nebo Byl jednou jeden dům. On jim udělal seriál, který si lidi zamilovali, a oni zas mohli vyrobit čtyři tyhle příšernosti,“ dodává ještě k poměrům v tehdejší Československé televizi, kdy jedním z hlavních motivů byl prý i neustálý zápas s vedením.

„To schvalování, to byla věc, která ničila dramatické umění. Málokterý režisér to dokázal prosadit a ti herci, které by člověk řekl, že je má rád, a kteří byli dobří, tak samozřejmě byli na černé listině. A to byl strašný boj je tam dostat,“ vzpomíná na neustálé dohadování s ředitelem redakce, jemuž prý ale dokázal oponovat a jemně jím manipulovat, na vedoucího výroby, jehož přízeň si člověk získal vcelku snadno, pokud s ním prohrál v kartách značné částky. Útěchu tak prý často zaměstnancům poskytoval humor, například když Čestmír a kolegové s pomocí spřízněného herce vytvořili postavu fiktivního režiséra z Leningradu, který pak během své návštěvy na Kavčích horách po vzoru Gogolova revizora děsil servilní vedení televizních studií.

Tajná policie, angažovaná tvorba a stávkový výbor na Kavčích horách

„Byla to absurdní nabídka, protože kdyby mi řekli, že mi vypíchnou oko, tak by byla ta situace asi jiná, ale tady se to odehrávalo na úrovni toho, že by mě vyhodili, že by mě pronásledovali, to já jsem všechno z domova znal,“ prohlašuje pak k jedinému setkání s příslušníkem Státní bezpečnosti, jehož nabídku spolupráce prý při partii šachů bez následků odmítl.

Od přátel, kteří emigrovali, Čestmír Kopecký prý občas slýchal, že je zrádce, který pomáhá režimu, sám se tak ale zřejmě necítil. „Úspěšně jsem se vyhýbal angažovaným věcem, dělal jsem poezii, přenosy z divadel, vlastně jsem měl jeden blbý seriál, ale vyhýbal jsem se tomu. Smysl to dostalo potom v tom osmdesátém devátém, kdy jsem v televizi všechny docela dobře poznal, docela dobře jsem věděl, kdo je kdo.“ Tak uvádí pak svůj popis toho, jak 17. listopadu 1989 využil dva přenosové vozy u Studia Rubín, kde se svým týmem natáčel poetické pásmo, a spolu s Lubošem Drtinou v očekávání občanské války zaznamenal zásah proti demonstrantům. Den poté se jakožto „nejradikálnější“ stal předsedou stávkového výboru na Kavčích horách a podílel se na převzetí moci v Československé televizi, přestože se prý zpočátku ve sklepech pod budovou příslušníci podnikových Lidových milicí připravovali k odporu. Od roku 1990 pak působil jako producent a dramaturg a podílel se na vzniku řady celovečerních filmů.

„Pochopil jsem, že lidstvo, každá generace, má stejné množství kolaborantů, zrádců a hrdinů, a že takhle to bude, i když doba už bude vypadat jinak,“ zamýšlí se Čestmír Kopecký nad současnou situací. „Nejsem optimista v tom, že by to teď bylo nějak výrazně lepší. Já když jsem viděl, jak část mých spolužáků selhala – někteří tedy ne, ale moc jich nebylo – tak si to umím představit znovu. Ale můžete to brát jako výpověď někoho, komu se samozřejmě vlastně moc nestalo,“ dodává na závěr.

 

 

[1] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=446

[2] http://www.filmovyprehled.cz/cs/person/7890/ivan-passer

[3] http://www.filmovyprehled.cz/cs/person/3524/miroslav-ondricek