Věra Kopalová, roz. Šobrová

* 1941

  • „Někde ti bachaři byli příjemnější, to byla Opava. To byl prvně, maminka s sebou vzala bratra, kterému tehdy byly asi dva roky, otce vůbec neznal, pochopitelně. A všude to bylo tak, jak to dneska vidíte ve filmech: někde byly mříže, někde bylo sklo, byl koridor, ve kterém procházel esenbák, na jedné straně jsme stáli my, na druhé stál otec, ale nikde to nebylo tak, abychom si podali, vždycky jenom prostrčili a dotkli se prsty. V té Opavě jsem prvně zažila to, že byl tedy bratr, ale byl malý, byl mu tak rok a půl až dva roky. Ten bachař se otočil a říká: ‚Šobr, už jste někdy toho kluka pochoval?‘ No a otec se zahlásil: ‚Ne, pane veliteli.‘ – ‚Tak ho tam podejte.‘ Tak ho podal a táta si prvně bratra pochoval v ruce.“

  • „Majetek zkonfiskovaný, jen něco nám nechali, když jsme se stěhovali do Milína, protože jsme byli s bráchou malí, tak jsme měli orazítkovaný konfiskát, propůjčeno. Takže jsme bydleli v propůjčeném nábytku z Prahy. Něco si rozebrali. To si také pamatuji jako malá holka, jak na maminku ti, jak já říkám kožeňáci, ten jeden na ni hrozně řval, kam dala ty knížky. Maminka říká: ‚No, tady byly, vždyť vy jste si je brali.‘ – ‚No, já mám jenom dva díly a nemám další!‘“

  • „Nádraží Milín spadalo pod plzeňskou dráhu a z plzeňské dráhy jednou za půl roku přijel náborář do KSČ. Čili nás svolali a teď to do nás hustil všechno, a když dohovořil, tak se na mě obrátil a řekl: ‚No a co vy, soudružko, taky taková perspektivní, mohla byste…‘ Já říkám: ‚Mě byste asi nevzali.‘ – ‚To ne, to si nemyslete. A proč bychom vás nevzali?‘ Já říkám, to byl ještě otec zavřený: ‚Já mám otce zavřeného z politických důvodů.‘ On strnul, neřekl půl slova. Ale obrátil se na tu moji kolegyni, tak jako se dívám já dneska na vás, a říkal: ‚A vy, soudružko, vy byste k nám mohla přijít.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Milín, 25.09.2018

    (audio)
    duration: 02:07:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Milín, 24.01.2019

    (audio)
    duration: 01:09:17
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Nad nikým se nepovyšuj, ale před nikým se neponižuj

Věra Kopalová 1958
Věra Kopalová 1958
photo: archiv pamětnice

Věra Kopalová, rozená Šobrová, přišla na svět 27. května 1941 v Milíně. Rodina se zakrátko přestěhovala do Prahy, do Vršovic. Otec Karel Šobr byl inženýr zemědělských staveb. Pracoval nejprve na zemském úřadě v Praze a později jako tajemník ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky. Maminka Anna, rozená Maříková, byla v domácnosti. Věra Kopalová začala chodit do první třídy v Praze, v Kodaňské ulici. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 Hubert Ripka emigroval a nabízel totéž i rodině Karla Šobra. Ten však z rodinných důvodů odmítl. Karla Šobra z ministerstva vyhodili a nějaký čas pracoval v Příbrami v uranových dolech. V listopadu 1949 ho zatkla Státní bezpečnost a svědčil v procesu s Miladou Horákovou. Následně byl sám souzen v procesu JUDr. Čupera a spol. a odsouzen k 25 letům vězení za velezradu. Rodinu sledovala Státní bezpečnost, byl jí zkonfiskován majetek a maminka se se dvěma malými dětmi musela vystěhovat do Milína k bratrovi Františku Maříkovi. Zde pamětnice chodila na základní školu od čtvrté do osmé třídy a další tři roky absolvovala díky strýcově přímluvě na gymnáziu v Příbrami. Vzpomíná na ojedinělé návštěvy tatínka v různých věznicích po celém Československu. Po gymnáziu nastoupila jako dělnice do Rudných dolů Příbram na šachtu Vrančice a poté až do důchodu pracovala v pokladně na nádraží v Milíně. V roce 1960 byl otec propuštěn na amnestii. Ve stejném roce se Věra Kopalová vdala, narodily se jí tři děti. V srpnu 1968 bylo milínské nádraží určeno pro vykládku sovětských vojsk a Věra Kopalová vzpomíná na jejich příjezd a setkání s řadovými vojáky. I přes její nevyhovující kádrový původ ji soudruzi několikrát přemlouvali ke vstupu do KSČ. Po revoluci se spolu s bratrem zasadili o otcovu rehabilitaci, které se on sám již nedožil. Věra Kopalová dnes žije v Milíně.