The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kopalová, roz. Šobrová (* 1941  )

Nad nikým se nepovyšuj, ale před nikým se neponižuj

  • narozena 27. května 1941 v Milíně

  • její otec Karel Šobr tajemníkem ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky

  • otec svědčil v procesu s Miladou Horákovou

  • otec sám souzen v procesu JUDr. Čupera a spol., dostal trest 25 let za velezradu

  • vystěhování rodiny z Prahy do Milína, konfiskace majetku

  • sledování Státní bezpečností

  • vzpomínky na roky, kdy byl otec vězněn

  • práce v Rudných dolech Příbram, šachta Vrančice

  • zaměstnána v pokladně na nádraží v Milíně až do důchodu

  • vzpomínky na rok 1968, milínské nádraží určeno pro vykládku ruských vojsk

  • má tři děti a žije v Milíně

Věra Kopalová, rozená Šobrová, přišla na svět 27. května 1941 v Milíně, odkud pocházeli její rodiče. Maminka Anna, rozená Maříková, byla v domácnosti, jak bylo tehdy běžné. Otec, národní socialista Karel Šobr, byl inženýrem zemědělských staveb, pracoval v Praze na zemském úřadě a za rodinou do Milína dojížděl. Od roku 1945 působil jako osobní tajemník ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky. Když byly pamětnici tři roky, přestěhovali se Šobrovi do pražských Vršovic do ulice Na Míčánkách. Tatínek měl radost, protože jako fanoušek Slavie to neměl daleko na stadion. S blížícím se koncem války přesunuli rodiče Věru zpět do Milína k prarodičům v domnění, že tam bude klidněji než v Praze. Opak byl pravdou, protože v Milíně se bojovalo do posledního dne války. Věra Kopalová vzpomíná, jak při bombardování několikrát spala ve sklepě v neckách a jak se schovávali s bratrancem v okolních lesích.

Poválečná idyla rychle skončila

V září 1947 nastoupila do první třídy základní školy v Kodaňské ulici. Nezajímalo ji, že se tatínek zná se všemi poslanci Československé strany národně socialistické, že se stýká s Miladou Horákovou a je členem takzvané národněsocialistické politické šestky. S radostí se učila a těšila se na malého sourozence, který měl přijít na svět.

V březnu 1948, po nástupu komunistů k moci, však Karel Šobr v úřadu tajemníka skončil, mimo jiné i proto, že Dr. Hubert Ripka emigroval. Možnost emigrace do Francie nabízel i svému spolupracovníkovi a příteli, ten to však po poradě s manželkou odmítl. Rozhodli se, že snad později, ale jako velcí vlastenci chtěli dítě přivést na svět doma v Československu.

Karla Šobra orgány Státní bezpečnosti zatkly poprvé v dubnu 1948, ale pro nedostatek důkazů byl v červnu propuštěn. Další práce ve státních orgánech byla nemyslitelná, a tak sehnal místo v uranových dolech v Příbrami a opět dojížděl za rodinou. Dne 6. června 1948 se narodil Karel Šobr mladší.

Dne 4. listopadu 1949 slavila rodina otcovy a synovy jmeniny. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsou to na dlouhé roky poslední chvíle rodinné pohody. Věra Kopalová má události, které následovaly, dodnes v živé paměti. „O čtyři dny později, 8. listopadu ráno, přišli k nám domů asi čtyři muži v kloboucích a kožených kabátech. Od té doby tohle oblečení nesnáším. Naložili tatínka do auta s tím, že jen potřebují něco dojednat a pak ho zase přivezou domů. Nepřivezli ho, ale kde je a co se s ním stalo, jsme nevěděli až do léta 1950.“

Proces s Miladou Horákovou

Karla Šobra odvezla Státní bezpečnost do věznice na Pankráci a zařadila ho do procesu s Miladou Horákovou nejprve jako jednoho ze svědků. Jako všichni ostatní musel při soudním přelíčení přednést předem připravenou řeč. Následně byl ještě s dalšími souzen v procesu JUDr. Čupera a spol. Za vlastizradu mu vyměřili trest 30 let vězení, který později zmírnili na 25 let.

Ačkoliv maminka na úředníky a policisty naléhala, aby jí sdělili, kde se její muž nachází, nikdo jí nic neřekl. Až po půl roce se dozvěděla, že je na Pankráci a že další informace dostane písemně, což se nestalo. „Maminka si myslela, že jeho zatčení nějak souvisí s emigrací Dr. Ripky. Skutečnost se dozvěděla až díky tomu, že proces s Miladou Horákovou vysílal rozhlas. Oficiální vyjádření, co se s tatínkem děje, jsme nikdy nedostali, on sám nesměl v době zatčení napsat nic. Všechny informace o něm byly zprostředkované. Maminka se scházela například s paní Dlouhou, jejíž muž byl také zatčený a souzený v procesu Čupera a spol., nebo s panem Mixou, který sice v procesu nikoho neměl, ale z nějakých zdrojů byl informován.“

Rodinu hned po zatčení Karla Šobra v listopadu 1949 začala sledovat StB, stále měl někdo u nich v bytě službu. S pamětnicí chodili estébáci i do školy. Vždycky ji vyzvedli ráno doma, dovedli ji do školy a odpoledne na ni opět někdo čekal před školou a doprovodil ji domů. „Nikdy se se mnou o ničem nebavili, spíš hlídali, jestli někomu nepředávám nějaké informace. Nesnášela jsem je, mimo jiné proto, že mi rozpárali mého milovaného medvěda.“ K Šobrovým domů chodili, kdy se jim zachtělo. Dělali domovní prohlídky nebo si bez skrupulí brali jejich věci. Věra Kopalová si pamatuje, jak se na maminku jeden estébák rozkřičel, kam dala další díly románu, který si u nich minule vzal. „Byli to hlupáci, knihy si brali podle toho, jakou měla obálka barvu nebo jestli se jim líbil název. To, že pak měli polovinu Němcové a polovinu Jiráska, zjistili až doma a nemohli se dohodnout, co kdo z nich má.“ Rodině také zkonfiskovali všechen majetek a do dvou měsíců po otcově zatčení se musela vystěhovat z pražského bytu. Stát jim nabídl náhradní bydlení v Řeporyjích. Maminka to však odmítla a raději se přestěhovala k bratrovi Františku Maříkovi do Milína. Vzhledem k tomu, že měla dvě malé děti, směla si s sebou vzít i nějaký zabavený nábytek s tím, že jí ho stát propůjčuje.

Příbuzní nám pomáhali, jak mohli

Do čtvrté třídy nastoupila pamětnice už na základní školu v Milíně. Měla štěstí na spolužáky i na učitele, nikdo jí fakt, že je její tatínek vězněn z politických důvodů, nedával najevo. Pouze se s ní občas nesměly některé děti kamarádit. Strýc František Mařík rodinu nějaký čas živil, pak maminka nastoupila jako dělnice do Rudných dolů na šachtu Vrančice a později povýšila na svačinářku. Od té doby se Věra Kopalová víceméně starala o svého o osm let mladšího bratra Karla, a jak sama říká, rychle dospěla. Tatínkova sestra bydlela v Damicích a k ní jezdili s bratrem obvykle na prázdniny. Teta jim na konci prázdnin vždycky nakoupila nové oblečení a vybavila je do školy. Dobrý vztah udržovali také se sestrou Huberta Ripky Arnoštkou Ripkovou. Pracovala jako dětská lékařka, nejprve ve vlastní ordinaci a po nástupu komunistů k moci ji zaměstnali ve vinohradské nemocnici. Arnoštka Ripková ošetřovala bratra Karla, když byl ještě miminko, a malá Věra k ní jezdila jednou za měsíc na víkend do Prahy na návštěvu. Chodily spolu po Praze a povídaly si.

V době procesu s Karlem Šobrem iniciovali někteří lidé z Milína petici, ve které žádali, aby byl popraven stejně jako Milada Horáková. Podepsala ji spousta lidí a dostala se až na stůl předsedy Národního výboru v Milíně Štěpána Bejčka. „Ten svolal komunistickou schůzi. Byl předválečným komunistou, zažil vězení a mého otce znal. Řekl jim, že si pamatuje, jak jezdil do Milína sourozencům pomáhat na pole, i když už žil v Praze, a že je to slušný chlap. Petici zrušil a do Prahy na výbor ji neposlal. Tím mému tátovi zcela jistě zachránil život.“

Neradostné návštěvy ve věznicích

Vězení se však Karel Šobr nevyhnul. Za dobu svého pobytu za mřížemi vystřídal několik věznic, Opavu, Ostravu, Pankrác, Mírov nebo Leopoldov. Díky tomu, že měl sestru v Damicích na Jáchymovsku a sám pocházel z Milína, vyhnul se práci na uranu, zřejmě aby nemohl mít protekci nebo příležitost k útěku. Místo toho vyráběl výrobky z drátů, něco spravoval a v Leopoldově pracoval jako pomocník v kuchyni. Na Pankráci projektoval vládní rekreační areál Vystrkov. Doma zatím začali odměřovat čas podle toho, kdy přijde další návštěva u táty ve vězení. Obvykle měli povolenou návštěvu jednou za tři měsíce zhruba na dvacet až třicet minut, záleželo ovšem na otcově dobrém chování. Někdy návštěvu nepovolili vůbec, někdy ji bachaři ukončili po pěti minutách, protože se jim nelíbilo téma, o kterém s nimi tatínek hovořil. „Jednou jsme s maminkou jely celou noc do Leopoldova, tam jsme pak vystály frontu, protože návštěvní den byl pro celou věznici stejný, a když na nás přišla řada, koukli do papírů a řekli nám, že Karel Šobr nesplnil podmínky návštěvy. A jely jsme zase domů.“ Záleželo také na věznici, ve které Karel Šobr zrovna pobýval, opavská byla mírnější, těžší to naopak bylo v Leopoldově nebo v Ostravě. Každá návštěva byla pro všechny zúčastněné velmi emotivní, ale jedna se Věře Kopalové nesmazatelně vryla do paměti. „V každé věznici to bylo jiné, někde jste si viděli jen kousek obličeje, někde se daly skrz mříže prostrčit prsty, někde vás oddělovalo sklo. Maminka mi vždycky kladla na srdce, abych neplakala, že by to tátovi bylo líto. Bratr s námi na návštěvy nejdřív nejezdil kvůli svému věku. Prvně s námi jel za tátou do Opavy. Bachař se tam k tátovi otočil a říká: ‚Šobr, už jste si toho kluka někdy pochoval?‘ Táta se zahlásil svým číslem a řekl: ‚Ne, pane veliteli.‘ – ‚Tak mu ho tam podejte...‘ To bylo prvně, co si mohl táta pochovat svého syna.“

Jednou za měsíc měli povolený dopis nebo balíček. Někdy se balíček vrátil s tím, že Karel Šobr nesplnil podmínky, jeho dopisy byly zaškrtané a bábovku, kterou mu manželka upekla, rozdrobili, zda se v ní něco neskrývá.

Krabice od margarínu a konvalinky

Věra Kopalová navštěvovala milínskou základní školu od čtvrté do osmé třídy. Doufala, že by se mohla dostat na zdravotní školu, ale další studium jí kvůli poměrům doma nebylo doporučeno. Nakonec se jejímu strýci Františku Maříkovi povedlo vyjednat přijetí na příbramské gymnázium, kde měl známého. Po maturitě v roce 1958 ji nechtěli nikde zaměstnat. Maminka jí domluvila místo dělnice v Dole Vrančice, kde sama pracovala. Pamětnici přiřadili na výsypku důlních vozíků a chvíli byla zaměstnána v účtárně.  Po nějakém čase dostala nabídku pracovat v pokladně na nádraží v Milíně, kterou s radostí přijala.

V květnu roku 1960 se spolu s maminkou doslechly v rádiu, že se chystá velká amnestie politických vězňů. Z úředních míst jim o tom nikdo vědět nedal, přesto doufaly, že by se mohla vztahovat i na tatínka. Při svých směnách na nádraží koukala Věra Kopalová do každého vlaku, zda už tatínek nejede. Když konečně z vlaku vystoupil, měla právě službu. „Byl strašně pohublý a měl na sobě pracovní proužkované kalhoty. V jedné ruce měl krabici od margarínu se svými věcmi, ve druhé kytičku konvalinek. Uvolnili mě z práce a cestou domů jsme museli několikrát odpočívat, jak byl tatínek zesláblý. Vypůjčený oděv musel pak urychleně vrátit, jinak by ho dostal k náhradě.“ Karla Šobra přišli uvítat i ti lidé, kteří podepsali petici za jeho popravení. O pobytu ve vězení nechtěl moc mluvit a většinu věcí se snažil obrátit v žert. Rodině trvalo dva roky, než se zase sžila. Pamětnice se téhož roku vdala a její první dcera Irena zapůsobila jako důležitý tmelicí prvek. Postupně přišli na svět ještě dva synové, Vladimír a Luboš. Karel Šobr měl po návratu z vězení zavřenou tuberkulózu a nesměl pracovat v prašném prostředí. Chvíli dělal na Březových Horách nádvorního dělníka, pak nastoupil do JZD Milín, kde pracoval jako dělník a zároveň jako technik až do svých pětasedmdesáti let. Byl neustále pod dohledem a nějaký čas se ještě musel pravidelně hlásit v Příbrami Státní bezpečnosti.

Jste mladá a perspektivní

Na milínském nádraží Věra Kopalová pracovala ráda. Bylo jich tam jen pár a vycházeli si navzájem vstříc. Nádraží Milín spadalo pod plzeňskou dráhu a jednou za půl roku k nim jezdil náborář z KSČ. Vzpomíná, jak jim jako magnetofon odříkával bezbarvým hlasem socialistická moudra a snažil se je přesvědčit, že vstup do komunistické strany je nejlepším krokem jejich života. „Když dovyprávěl, obrátil se ke mně a povídá mi, že jsem mladá a perspektivní a že bych do strany měla vstoupit. Říkám, že klidně vstoupím, ale že mě asi nebudou chtít. Namítl, že oni berou každého zájemce. Zeptala jsem se, zda i mě, když mám otce zavřeného z politických důvodů... Už neřekl ani slovo, obrátil se k mojí kolegyni Růžence, která měla na starost nákladní dopravu, a odříkal jí stejná náborová slova jako mně. Růženku ke vstupu nakonec přesvědčil.“

V srpnu roku 1968 bylo nádraží v Milíně určeno pro vykládku sovětských vojsk. Personál nádraží předem nic nevěděl, ale vojenské vlaky měly vždycky přednost před civilními. Nejprve přijela generalita a v noci potom vlaky s technikou. Obsluhovali je Češi, posunovači, strojvedoucí. Za každý vagon se platilo, tehdy ale Rusové neplatili nic. Když se Věra Kopalová ptala, jak to má tedy zaúčtovat v pokladně, přednosta stanice ji ujistil, ať to vůbec neřeší, že na to jsou malí páni. Ale i zde se našel prostor pro skrytý nesouhlas s okupací. Měli sice za úkol poslat některé z vlaků do Prahy, ale dali na ně nálepku Březnice a poslali je na opačnou stranu. Než někdo přišel na to, kde je problém a kde vlaky jsou, uplynula spoustu času. Věra Kopalová také vzpomíná na setkání s řadovými ruskými vojáky: „Ti kluci nevěděli vůbec nic, ani kde jsou, ani proč tam jsou. Báli se a všude chodili minimálně po dvojicích. Před nádražím byla pumpa a kolem ní buxusový plůtek. Tam se chodili vojáci mýt. Když jsme tam s kolegyní uklízely, divily jsme se, co je v křoví bílého. Oni ti vojáci měli bílé vikslajvantové nákrčníky místo límečků a při mytí je vyhazovali do křoví. Tou dobou jsem domů stále nosila blechy.“

Karel Šobr politickému uvolnění před srpnem 1968 nevěřil a byl rozhodnut, že kdyby se něco zvrtlo, do vězení už za žádnou cenu nepůjde. „Věděla jsem, že kdyby ho chtěli zavřít znovu, sáhl by si na život.“ Stejně tak nevěřil ani sametové revoluci. „Měl pochopitelně radost, ale vždycky mi říkal: ‚Věro, vy nebudete umět v demokracii žít.‘ Dneska vidím, že měl pravdu.“ Rehabilitace se tatínek bohužel nedočkal, zemřel v roce 1990. Vše potřebné tak vyřídila Věra Kopalová s bratrem Karlem. Pamětnice dodnes bydlí v Milíně a na to, co prožila, si nestěžuje. Nebylo to vždy lehké, ale ničeho nelituje, má dobré manželství, skvělé děti a už i pravnoučata. Žije podle hesla: Nad nikým se nepovyšuj, ale před nikým se neponižuj.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Magdaléna Sadravetzová)