František Konečný

* 1918  †︎ 2006

  • „Jednou taky jsem svážel brambory a Rusové kousek dál měli ohniště a brambory pekli. Byl tam konvoj se mnou a lidé mi ukazovali, abych si brambory vzal. Měl jsem vatované kalhoty, vatovanou bundu, tak jsem si sebral několik bramborů a dal je do kalhot. Ale najednou mi kalhoty chytly, brambory byly horké. Tak jsem si spálil nohy, potom jsem byl v lazaretu a tam mi dávali vitaminy z jehličí a z mouky.“

  • „Šlo se tam těžce s plnou výzbrojí a puškou. Tak jsem přemýšlel, jak bych to udělal, abych se nemusel tak trápit. Sluníčko pálilo, tak najednou jsem padl na zem. Spoluodvedenci křičeli: ‚Konečný ist gefallen!‘ Tak jsem se nehýbal, přijel lékař na bryčce, já jsem udělal oči v sloup. Křičel: ‚Vodu, vodu!‘ Bál jsem se, že mě polijí, ale on mi dal čichat něčeho takového ostřejšího a pak mi dal napít kořalky. To mi chutnalo. Pak se zeptal, jestli bych byl schopen jít. Já řekl, že ne, tak mě vzal na bryčku a já jsem na ní jel za tou jednotkou.“

  • „Potom, když se to přibližovalo blíž, tak ten Rakušan utekl z toho okopu. Já jsem se pomalu oblékal, flintou jsem už nemohl střílet, tak jsem se vyplazil z okopu jako had. Dělal jsem přískoky. Jakmile jsem vyskočil přískok, Rusové po mně začali střílet. Přískok, dva, tři, vpravo nebo vlevo, a zase jsem se musel schovat. Tímto způsobem jsem se dostal z toho vršku. Flintu jsem zahodil, ale bajonet jsem zapomněl u sebe. Viděl jsem toho podporučíka – fašistu a říkal jsem si, že kdybych mohl střílet, tak bych ho zastřelil. On utíkal cestičkou dolů, ale tam na vršku bylo obilí. Šel jsem obilím a dostal jsem se až nahoru. Rusové stříleli, já už jsem nemohl jít, tak jsem se plížil po kolenou, pak už ani to nešlo, tak jsem se plazil jako had. Když jsem tak byl nahoře, uslyšel jsem plácnutí a výkřik. To znamená, že někdo, nějaký Polák, který byl za mnou, dostal plný zásah. V té chvíli jsem začal přemýšlet o svém životě. Chodil jsem do besídky, do nedělní školy. Teď jsem vzpomínal na to a říkal jsem si: Pane Bože, jestli zůstanu naživu, chci ti sloužit. V tom rozpoložení najednou jsem slyšel, jak Rusové přicházejí. Tak jsem si říkal, že je dobře, že přicházejí. A pak zase, jak se vzdalují. Tak jsem začal vstávat, a když jsem vstával, obklopilo mě asi pět Rusů a: ‚Ruky věrch!‘ A já jim říkám: ‚Já ne German, ja Čech.‘ ‚Kak ty Čech, ty v germanskoj uniforme.‘ A byl tam jeden starý a říkal, že také byl za první vojny v plénu, a povídá mně: ‚Ničevo, ničevo, to přežiješ, ale ženku nězachočeš.‘“

  • „Já jsem se dostal do okopů s jedním Rakušanem. To nebyl fašista, doma měl hospodářství. Teď začala kanonáda. Tak já jsem otevřel uzávěr, aby mi dovnitř padal prach. Najednou vyskočil jeden poddůstojník a ptá se: ‚Warum schießt du nicht, du blöde Hund?‘ ‚Ich kann ja nicht.‘ Tak jsem mu ukázal, že já přeci nemohu, nemohu uzavřít uzávěr. On se otočil a odešel.“

  • „Bylo to velice těžké. Těžké to měla pěchota, která musela dobývat vrcholky. Dukelský průsmyk je řada vrcholů, tak když pěchota jeden vrchol dobyla, musela slézt dolů a zase dobývat další. Tam zůstalo hodně lidí raněných a zabitých. No ale Němci měli větší ztráty než my. My jsme byli vyzbrojeni celkem dobře. Letadla tam nemohla lítat, protože tam byly ty vrcholky, tak to nešlo, aby tam sovětská letadla lítala. A ani dělostřelci do toho nemohli přes ten kopec až tak zasahovat, proto všechno bylo na pěchotě a to bylo nejtěžší. Úkolem pátračů bylo zjišťovat cíle nepřátelské a potom tam nasměrovat naši palbu.“

  • „No a tak v tom lágru jsme tak přežívali. Měl jsem hlad, hrozný hlad a dostal jsem se ke koňům. Zrovna sváželi syrové brambory, ale měl jsem tak hrozný hlad, že jsem nějaké snědl. Jenže můj žaludek to nepřijal, cestou jsem to vyzvracel. Podruhé jsem svážel zelí, tak to mi přijalo. Nebo jsem kradl koňům ze žlabu šrot. Dával jsem to do horké vody a tak jsem to jedl.“

  • „Přišli jsme do vesnice a šli jsme za starostou města. Říkáme mu, že jsme z východní armády a že nemáme co jíst. A on, abychom se živili, jak dokážeme. Tam byli Poláci a Polky nám nechtěly nic dát, oni sami nic neměli. Tak jsme připravili takovou boudu. Že prý tam někde byl statkář a prý měl syna v Anglii. Já jsem uměl trochu anglicky ze školy a s ostatními jsem se domluvil, že já budu mluvit anglicky a oni budou na to říkat ‚yes, yes‘. Tak jsme přišli k tomu statkáři a řekli jsme, že jsme z Anglie a že nám Poláci nechtějí nic dát, tak aby nám dal on nějakou potravu, nějaké brambory. A on: ‚Když jste z Anglie, tak mám přichystanou kořalku, až se syn vrátí. Tak ji vypijeme spolu.‘ My jsme chtěli, aby on pil víc než my, aby se trošku napil. A potom nám dal brambory a ještě něco. A my přinutili Polky, aby nám vařily.“

  • Full recordings
  • 1

    ?, 12.09.2003

    (audio)
    duration: 01:08:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Pane Bože, jestli přežiju, budu ti sloužit

František Konečný
František Konečný
photo: Pamět národa - Archiv

František Konečný se narodil na Těšínsku. Byl odveden do německé armády, ve východním Polsku se dostal do ruského zajetí, přes sovětské internační lágry a věznice se dostal do Československé armády, kde sloužil u náčelníka štábu Lomského. Prodělal Duklu a závěrem války byl vysazen nad Čechami, měl působit v týlu nepřítele. Po válce v armádě nezůstal.