The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Koňáková (* 1944)

• narozena 26. srpna 1944 v Havlíčkově Brodě

• vystudovala pedagogickou fakultu

• od roku 1962 pracovala jako učitelka

• od roku 1968 učitelkou Mutějovicích

• v roce 1989 odcestovala do Severní Koreje na Světový festival mládeže

• v roce 2024 žila v Lužné

Můj úkol byl nosit vodu

Alena Koňáková, za svobodna Zachariášová, se narodila 26. srpna 1944 v Havlíčkově Brodě. Vyrůstala v chalupě jejích prarodičů, kde žila i s rodiči a mladší sestrou. „Můj úkol bylo vždycky popadnout putýnku a dojít k obecnímu vodovodu ke klášteru a přinést vodu.“ Z dětství vzpomíná Alena Koňáková hlavně na babičku, která jí vyprávěla úžasné příběhy a zpívala jí. Babička se v mládí vyučila ve Vídni švadlenou a uměla perfektně šít. „Měla klientelu z vyšších vrstev.“ Její dědeček se živil jako obuvník. „On uměl ušít boty, švec vám boty spraví, ale málokdo vám tu botu ušil.“

V Havlíčkově Brodě nastoupila do školy. Ve škole děti vstupovaly hrdě do Pionýra a její okolí na ni tlačilo, ať vstoupí také. Alena Koňáková věděla, že by byl tatínek proti, ale situace se nakonec vyřešila sama. Po páté třídě se rodina přestěhovala, protože tatínek dostal práci na státním statku v Rakovníku. „Tatínek byl normovač. Jezdil a koukal, jak dlouho komu trvá práce na poli.“ 

Podle otce jsem to nepotřebovala k životu

Rodina začala bydlet na Ovčíně, což je samota za vsí Lišany. Alena Koňáková docházela do školy do Rakovníka a po škole musela běžet domů pomáhat s hospodářstvím. „Občas mě mrzelo, že holky po škole mohly někam jít, ale já nikdy. Pak když se chodilo do tanečních, tak holky chodily na taneční večírky a čaje. Podle mého otce jsem to nepotřebovala k životu.“

Alena Koňáková vzpomíná, že v Lišanech se rozorávaly meze až v roce 1953. Komunisté toto opatření prováděli proto, aby bylo zemědělství kolektivní, a nikoli soukromé. Život na venkově byl pro ni náročný, ale vzpomíná i na hezké věci. „Když bylo posvícení, pouť, tak rodiny držely pohromadě, lidé se sešli a umělo se to oslavit.“ Maminka byla sice vyučená švadlena, ale našla si práci v místním zahradnictví a Alena Koňáková často po škole běžela za ní jí s prací pomáhat. 

Nebudeš nikomu křivit páteř!

V Rakovníku vystudovala Alena Koňáková jedenáctiletku a pak chtěla jít na vysokou školu. Její otec si přál, aby šla studovat medicínu.  „Byla jsem strašně zklamaná, protože přišla zpráva, že jsem přijímačky sice udělala, ale pro velký počet přihlášených jsem se nedostala.“ V tu dobu otce přeřadili do práce v Mostě a rodina se opět stěhovala. V Mostě nastoupila Alena Koňáková do práce jako bankovní úřednice. „Než jsem si na to zvykla, tak se mi v noci zdálo, že mi peníze uplavaly po potůčku a já jsem je po tom potůčku honila, a budila jsem se zpocená.“

Po roce zkoušela přijímací zkoušky na medicínu znovu, tentokrát do Plzně, ale opět to nevyšlo. Na druhé místo si napsala pedagogickou fakultu, i když byl její otec proti. „‚Nebudeš nikomu křivit páteř! Tohle nepůjdeš dělat.‘ Já jsem nemohla pochopit, co tím táta myslí. A on nebyl schopnej mi to říct. Trvalo hodně dlouho, než mi vysvětlil, že jsme se ve škole učili něco, co nebyla pravda nebo to vypadalo jinak, než to bylo.“ Když pamětnice svému otci vysvětlila, že dějepis učit neplánuje a že v matematice žádná ideologie není, tak povolil. 

V tu dobu se k ní dostala informace, že na Rakovnicku chybějí učitelé, a to byla pro ni skvělá příležitost se vrátit, nastoupit na pedagogickou fakultu a vzít místo učitelky. Její první učitelské místo bylo v jednotřídce v Příčině, kam nastoupila v prosinci 1962. Poté nastoupila do školy v Čisté a v roce 1964 odešla na mateřskou. Hned po ní nastoupila opět na jednotřídku v Lišanech a v roce 1968 do Mutějovic, kde učila až do svého odchodu do důchodu v roce 2002. 

Přes celé Lišany za mnou jel tank

S manželem, který pracoval jako strojvedoucí, a s dětmi žila Alena Koňáková v Lužné. Tam také prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.  „Jednadvacátého srpna jsme s kolegyní čekaly na vlak a jeden projel kolem. Topiči po nás hodili noviny a z těch jsme se dozvěděly, že jsme okupovaní.“ Alena Koňáková pak vzpomíná na nepříjemný zážitek z tohoto období. „Jela jsem s kočárkem, malej za mnou ťapal a přes celý Lišany jel za mnou tank, a to vám řeknu, že jsem se strašně bála.“

V roce 1989 se pamětnici podařilo vycestovat do velmi netradiční destinace. Působila na škole jako družinová vedoucí a s dětmi vysázela kus lesa. Za to dostala odměnou to, že mohla odjet na Světový festival mládeže pořádaný v Severní Koreji. „Bylo zajímavé to srovnání života obyčejných Korejců s těmi lépe situovanými.“ Nedlouho poté režim v Československu padl, sametovou revoluci Alena Koňáková sledovala se zájmem, ale nezapojovala se do ní. „Poslouchali jsme to a čekali jsme. Poprvé jsme slyšeli, že existuje nějaký disent, vůbec jsme nevěděli, co to je.“ V roce 2024 žila Alena Koňáková v Lužné a užívala si svých vnoučat a tří pravnuček.