Alena Koňáková

„Čekaly jsme s kolegyní na vlak, protože jsem jezdila Lužná – Mutějovice vlakem, a jel kolem náklad a chlapi, strojvedoucí s topičem, po nás hodili noviny. A z těch novin jsme se dozvěděly, protože oni jeli s tím nákladem z Prahy na Most pro uhlí, a najednou z těch novin jsme se dozvěděly, co se kde děje, protože v těch novinách, rozhlase toho moc nebylo. Zase záleží na tom, jak se kdo o tu dobu zajímal, o co tady šlo. No, hezký to nebylo, protože jsem šla ze školy. Malou jsem měla na kočárku, Milan kolem capal a přes celý Lišany jel za mnou tank. A to vám řeknu, že jsem se strašně bála.“

„Měla jsem ale jako druhý místo napsanou pedagogickou školu. A to bylo to, co můj táta nechtěl. ,Nebudeš nikomu křivit páteř, tohle nepůjdeš dělat!‘ Já jsem v tu dobu byla asi, já to řeknu dost vulgárně, já jsem nemohla pochopit, co tím táta myslí, a on nebyl schopnej mi to říct. Trvalo to hodně dlouho, než mi táta vysvětlil, že jsme se ve škole učili něco, co nebyla pravda nebo to vypadalo jinak, než to bylo. Tak potom jsem říkala: ,Hele, já dějepis učit nehodlám a v matematice nikomu křivit páteř nebudu. Ta je jednou daná.‘ Tak se s tím tatínek smířil.“