Zdeněk Komárek

* 1929  †︎ 2022

  • „Bylo to v roce 1953, zemřel Stalin a my jsme na 11. rotě drželi tryznu, stála nastoupená jednotka, k poctě zbraň a za týden nebo čtrnáct dní jsme ji drželi podruhé, za Gottwalda. Ale to bylo už ke konci vojny, byli jsme mazáci a už jsme měli jít v červenci do civilu. Týden nebo dva potom nám přečetli rozkaz: 192 dní navíc, přidržen k výjimečnému cvičení, tak jsme se nechali, co nás tam bylo pět nebo šest mazáků na 11. rotě, ostříhat dohola.“

  • „Jedna střepina, ale bylo jich víc, těch střepin, tak prolétla oknem do místnosti, kde je teď hospoda u Červeného draka, a u ponku, kde jsem stával já, stál Vilém Kupsa a mu to uťalo hlavu.“

  • „Maminka udělala důstojníkovi snídani a jeho sluha mu přinesl ruksak. Rozvázal ho a vytáhl látku, tmavou se světlými puntíky. Maminku si odměřil, rozmotal to, nožem látku nařízl, pak roztrhl a mamince za nocleh a snídani dal látku na šaty. Maminka je nosila pořád, ty šaty, dali jsme jí je i do hrobu.“

  • „Měl jsem deset let, když přišli Němci. Šli jsme ze školy a náměstí už bylo plné vozů, aut a tanků. Bylo to v březnu, všude napadený mokrý sníh, taková břečka a my jsme se koulovali. Došli jsme až ke kapličce, byla nás velká řada kluků z Bělé a házeli jsme koule i přes silnici. A jak Němci jeli na motocyklech a v té loďce, já jsem hodil tu kouli a zrovna se jednomu rozplácla o helmu. Jak on měl ten samopal, tak on ho proti mně namířil a zařval, to znám první německé slovo od deseti let: ‚Du Scheißer! Du Scheißer!‘“

  • „Zavedli je na místo, kde si museli sundat oblečení až do spodního prádla, potřebovali pro zajatce uniformy, nastavěli je ke stromům, na pařez postavili kulomet. My jsme s kamarádem stáli kousek od nich a pak je stříleli. Nejdřív do hlavy a pak po celém těle. Když to do hlavy prásklo, tak to roztříštilo o borovici jak rajská omáčka, to byla hrůza. Pak ten poslední na kraji, to byl zřejmě důstojník, se snažil utéct, ale po takových dvaceti třiceti metrech ho také trefili.“

  • Full recordings
  • 1

    Boskovice, 06.02.2017

    (audio)
    duration: 02:19:41
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    V Boskovicích, 09.02.2017

    (audio)
    duration: 02:34:03
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
  • 3

    V Olomouci, 09.04.2018

    (audio)
    duration: 01:59:30
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Poslední svědek popravy německých vojáků

Zdeněk Komárek 1947
Zdeněk Komárek 1947
photo: soutěž

Zdeněk Komárek se narodil 3. října 1929 v malé obci Buková na Drahanské vrchovině. Jeho rodiče museli opustit rodné Boskovice poté, co se otec zapojil do stávky v jedné z boskovických továren. V roce 1936 se rodina do Boskovic vrátila a Zdeněk zde začal navštěvovat chlapeckou školu. Na konci války zažil nálet na Boskovice, při kterém zahynulo několik obyvatel a další byli zraněni. Poslední den války na vlastní oči viděl polní soud a následnou popravu 16 německých vojáků kousek od svého bydliště. V roce 1950 se oženil a v následujícím roce nastoupil na vojnu a stal se jedním z prvních příslušníků nově vznikající pohraniční stráže. Po návratu z vojny v roce 1954 pracoval v UP závodech v Boskovicích a vstoupil do komunistické strany. Postavil si vlastní domek a dostal nabídku pracovat jako rámař v komunálních službách. V roce 1962 byl ve volbách zvolen poslancem městského národního výboru (MNV) a pracoval v bytové komisi. V srpnu 1968 při nehodě autobusu utrpěl těžká zranění a několik týdnů strávil v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Jakmile se vrátil domů, odmítl hlasovat pro odvolání tehdejšího předsedy MNV a čelil obvinění, že nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. V příštích volbách už nekandidoval a skončil ve funkci poslance i člena bytové komise. Během normalizace několikrát navštívil příbuzné ve Vídni a odtud tajně převážel léky a cennosti pro své známé. Po smrti své ženy v roce 1984 prodal svůj dům a v jiné části města si postavil malý domek s vysněnou zahrádkou. Zdeněk Komárek zemřel 14. ledna roku 2022.