The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Kolomý (* 1930  )

Ideje skautingu nás provází za každého režimu i v každém věku, zkrátka celý život

  • narozen 18. 3. 1930 v Úvalech
  • člen Revolučních gard na konci války
  • studoval na ČVUT stavitelství
  • spoluzakladatel 38. a 41. oddílu Ječná v Praze 2
  • celý život aktivní skaut
  • herec úvalského ochotnického divadla
  • autorem obsáhlého dokumentu o kultuře v Úvalech, za který byl oceněn Ministerstvem kultury ČR

Dětství a prvorepublikový skauting

Vladimír Kolomý, skautským jménem Maják, se narodil 18. března 1930 jako jediný syn do katolické rodiny vyučeného ševce a švadleny. Po pěti letech na obecné škole v Úvalech se z rozhodnutí rodičů vydal studovat do Českého Brodu na reálné gymnázium.  

Ve svých šesti letech, v létě roku 1936, se Maják na radu otce stal členem Svazu junáků – skautů a skautek RČS,[1] přesněji oddílu Úvaly. O rok později složil skautský slib. Díky tomu se dostal k mnohým budoucím událostem blíž než většina jeho kamarádů neskautů. Jeho třetí tábor v létě 1940 byl rozehnán německými vojáky po prvním týdnu. Po skončení války se účastnil dalších tří skautských táborů, nejdříve jako rádce a později jako vedoucí vlčat. Od konce října 1940 byly skautské organizace v protektorátu zakázány.[2]

Od konce války k druhé pauze

V roce 1945 gymnázium, na němž studoval, zabrali Němci. Tím se studia přesunula nejdříve na obecní úřad, do sokolovny a na jiná veřejná místa a těsně před osvobozením dokonce domů. Během těchto volnějších týdnů se společně s ostatními skauty začali scházet a byly jim svěřeny mnohé aktivity spojené s koncem války.

Právě díky své příslušnosti ke skautům se v témže roce stal členem Revolučních gard (RG),[3] které měly po květnových událostech za úkol postarat se o německé zajatce. Mimo jiné z lesů kolem Úval, kde měli Němci za války dělostřelecké základny, vyváželi společně s ostatními skauty náboje a miny a vozili repatrianty z koncentračních táborů ke svým rodinám. Také vodili Němce na tamní válkou zničená pole, která měli zajatci za úkol dát do pořádku. Přitom se poprvé setkal s umíráním německých vojáků, kteří byli buď popravováni Sověty, nebo při nucených pracích páchali sebevraždy. Další aktivitou spojenou s Revolučními gardami byla stavba barikád proti vojákům Schörnerovy armády, kteří sídlili v Poděbradech.

Bratr Maják s nadšením hovoří o shazování vagonů z mostu právě při stavbě barikád nebo o štafetě, ve které bylo skautům svěřeno dopravit do pražské zoologické zahrady velblouda dvouhrbého, který jako jediný ze zaměstnanců i zvířat čáslavského cirkusu přežil řádění německých vojáků těsně před koncem války. O velbloudovi se mimo jiné zmiňuje ve svém vzpomínání na skautská léta režisér Miloš Forman, který byl jakožto čáslavský rodák první ve štafetovém pořadí.

Během i po skončení války byly Majákovou častou aktivitou brigády všeho druhu. Nejčastěji jezdil pomáhat místním sedlákům na pole.

Po válce byla o skautské vedoucí nouze, neboť lidé aktivní před válkou se rozprchli za studiem či prací. Maják byl vhodným rekrutem na budoucího aktivního člena, a tak v roce 1947, mezi skauty významném především díky 6. světovému Jamboree v Paříži, se vypravil na první lesní školu vedenou doktorem Cyvínem.

V područí komunismu

Před maturitou v roce 1949 poprvé pocítil vliv tehdejšího režimu. Mimo jiné za to, že do prostor skříněk ve škole, o které měl za úkol se starat, umístil na výročí narození Edvarda Beneše jeho vlastnoručně malovaný obraz, neměl být připuštěn k maturitě. A to hlavně kvůli řediteli a učiteli dějepisu, se kterým měl neshody. Protože v té době doučoval několik mladších studentů gymnázia matematiku a geometrii a také na přímluvu ostatních učitelů téhož roku nakonec úspěšně odmaturoval. Ve stejném roce byli s přáteli pravidelně odváděni příslušníky SNB ze sokolských i skautských setkání a vyslýcháni ohledně lidí jejich věku, které ovšem ani jeden ze zatčených neznal.

V té době mu skautský známý, bratr Frank, nabídl místo zástupce vedoucího kurzů lesní školy v Orlických horách, kterou absolvoval v roce 1947. To přijal. Po nějaké době musel těchto aktivit zanechat kvůli nádoru na tlustém střevě a také kvůli obavám z problémů, které by z takových aktivit mohl mít s režimem po definitivním zákazu skautingu[4] na začátku roku 1951. Právě kvůli těmto obavám se svoji skautskou činnost snažil přesunout pod jednu z evangelických mládežnických organizací, které byly režimem tolerovány. Začleňování dětí i vedoucích pod režimem tolerované organizace bylo v době před rokem 1968 běžnou praxí.

Po roce 1951 se bratr Maják scházel v bytě jednoho ze střediskových činovníků s ostatními vedoucími, zde se zpívalo, vzpomínalo a hrály se společenské hry. Na jednom z takových setkání je legitimovali příslušníci SNB. Kvůli tomu se rozhodli koupit si chatu v chatařské osadě, aby se měli i nadále kde scházet. Maják jako jediný ze skupiny ještě nevydělával, takže organizoval celou přestavbu chaty. Na tu nikdy nejezdili jako skauti v krojích, maximálně s lilií pod klopou.

Po pauze způsobené vojnou se s ostatními nadále scházel a až do roku 1969 pořádali vlastní, nikde neregistrované výpravy bez dětí.

Po maturitě se rozhodl pro stavařinu a pokračoval ve studiu na ČVUT, tehdejší Fakultě inženýrského stavitelství (FIS). Jeho profesory byli mimo jiné pánové Vyčichlo a Kadeřávek – známí matematici a pedagogové té doby.

Během svých studií na ČVUT se stal členem Vysokoškolského uměleckého souboru – tím se i s manželkou stali herci ochotnického divadla J. K. Tyla v Úvalech, pro které psal hry Jaroslav Satoranský, v té době ještě jako student pražské DAMU.

Při lékařské zkoušce PN – pohlavní nemoci, kterou musel podstoupit na letních praxích na Slovensku, dostal při odběrech krve žloutenku, kvůli čemuž trávil část studií na ČVUT v dietách. Na jaře roku 1954 školu úspěšně dokončil.

Po škole musel Maják nastoupit na tzv. umístěnku. Bylo mu nabídnuto místo u Vojenských staveb Praha, které odmítl. Poté mu nabídli místo v pražském Vojenském projektovém ústavu, v jehož službách by si zároveň odbyl vojnu. To přijal, protože se díky tomu vyhnul vojenské službě s puškou v ruce a mohl na rozdíl od ostatních vojáků, kteří bydleli v pražských kasárnách, bydlet doma – v Úvalech. Vzhledem k maďarským událostem[5] v roce 1956 mu byla vojna o nějaký čas prodloužena. Byl propuštěn po dvou a čtvrt roce služby, na začátku roku 1957.

Po vojně zůstal ve Vojenském projektovém ústavu několik let, až do doby, než po něm bylo vyžadováno studium Vojenské akademie v Brně a práce ve vojenské uniformě, vůči které měl vždy odpor.

Po dlouhém období práce ve Vojenském projektovém ústavu nastoupil do Vodních zdrojů Praha, kde pracoval jako výzkumný pracovník na československých normách pro pitné a užitkové vody a na výrobě první studniční vrtné soupravy u nás.

Po dalších deseti letech začal pracovat v podnicích Výstavby hl. m. Prahy, kde se podílel mimo jiné na přestavbě pražských divadel Stavovského a Národního nebo na tvorbě sochy Bedřicha Smetany na Novotného lávce.

Ve svých pětadvaceti letech Maják poznal svoji budoucí manželku, také skautku z Úval, Dagmar. O dva roky později se vzali a dodnes spolu žijí.

V roce 1960 se bratr Maják stal členem bytového družstva za účelem získat zděné bydlení v Praze. To se mu podařilo najít v Dejvicích na dnešní Evropské třídě za hotelem Diplomat.

V tom roce se také narodil jeho jediný syn. Jelikož jsou bratr Maják i jeho manželka katolíci, zajistili svému synovi načerno křest, na který se jelo rovnou z nemocnice. Kmotry syna se stali otcové obou rodičů.

Pražské jaro a normalizace

V letech 1968–1969 spousta Majákových známých, převážně ze skautských řad, emigrovala. S většinou z nich udržoval nadále kontakty a posílali si mezi sebou poštou na cizí adresy všechno možné, co by jim přiblížilo, jak žijí ti druzí. S některými z nich se však naposledy setkal na pohřbu Jana Palacha. Na tom se sešlo mnoho skautů v krojových košilích.

V roce 1969 založil bratr Maják společně s manželkou a dcerou Romana Bubáka Blankou 38. a 41. oddíl Ječná se sídlem v Praze 2, právě v Ječné ulici. Ten stihl uspořádat dva oficiální tábory v letech 1969 a 1970, než došlo k dalším represím a opětovnému zákazu skautingu.[6] Táborů se účastnil i Eduard Marek, jeden z pamětníků Skautského století, v té době vedoucí skautského obvodu Prahy 2.

Po zmiňovaném zákazu museli členové Junáka po táboře v roce 1970 opět přejít pod jednu z režimem tolerovaných organizací nebo zaniknout. V případě dětí z Ječné to byla Evangelická mládež nebo středisko Bílý los v Praze 6. Majetek, který muselo čerstvě zakázané středisko odevzdat, uvedlo před režimem jako majetek rodičů dětí, tudíž ho mohlo nadále uchovávat a využívat.

Nynější aktivita

Po revoluci přešel bratr Maják do 22. oddílu oldskautů, spadajícího pod středisko Šipka, sídlící v pražských Dejvicích. Zároveň je hostujícím[7] členem 38. oddílu Ječná, u jehož zrodu stál a který teď spadá pod známé pražské středisko Maják. Organizuje různé vzpomínkové večery a setkání se skauty, s lidmi ze střední i vysoké školy. V roce 2002 sepsal 830stránkový dokument o historii kulturního dění v Úvalech, za který byl oceněn Ministerstvem kultury ČR. Před třemi roky byl společně s oldskauty Šipky na Ukrajině podívat se na nejvzdálenější skautská tábořiště[8] Foglarovy skautské dvojky a také na tábořiště skautské Šipky z roku 1937. Stále bydlí ve stejném bytě na Evropské třídě s manželkou Dagmar. Má čtyři vnoučata a dvě pravnoučata.

[1] Předchůdce dnešního Junáka – svazu skautů a skautek ČR, byl založen roku 1919 jako organizace zastřešující všechny dosavadní samostatně fungující skautské spolky.

[2] K prvnímu zákazu junácké organizace došlo 28. října roku 1940 na příkaz K. H. Franka. Už před oficiálním rozpuštěním Junáka ale byly německými vojáky rozehnány tábory, gestapo obsadilo ústředí na Senovážném náměstí a pozatýkalo většinu nejvyšších skautských představitelů.

[3] Revoluční gardy byly jednotky složené jak z dobrovolníků, tak i z lidí ze státní správy. Sloužily k zjednání pořádku v poválečném Československu, zejména v pohraničí.  

[4] K definitivnímu zákazu Junáka panujícím režimem došlo v roce 1951 s doplněním, že jeho veškeré úkoly nově převezme Pionýrská organizace ČSM. Předcházelo tomu obsazení ústředí už těsně po únorovém převratu.

[5] Tzv. maďarskými událostmi jsou dnes nazývána maďarská celonárodní povstání proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarska.

[6] K již třetímu zákazu Junáka v řadě během třiceti let došlo 15. září 1970. Tentokrát byl nahrazen nově vzniklou Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže.

[7] Hostující člen se dá počítat za člena normálního, pouze má možnost být registrován ještě v jiném středisku. Mít dvakrát řádné členství nelze.

[8] Šlo o tábor konaný v roce 1938 na ukrajinském Siněvíru, jehož vůdcem byl Jaroslav Foglar-Jestřáb. Na místo vede turistická stezka a stojí tam památník v podobě totemu. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů