Ing. Vladimír Kolomý

* 1930  

  • „Potom další pohádka by byla, že jsme jako skauti odvedli z Úval do zoologické zahrady velblouda dvouhrbého. O tom píše Miloš Forman, jak ten velbloud se pásl na polích a místní lidé ho zajali, dali mu koňskou ohlávku a přemýšlelo se, jak ho dopravit, takže skautskou štafetou. Takže já jsem členem s Romanem Bubákem a Vladimírem Kučerou tříčlenné hlídky, která na tom velbloudu jela do Prahy. Na Žižkově jsme toho velblouda měli předat pražské etapě, tam nikdo nepřišel, protože ten obvod Prahy byl nedostavěný na Ohradě, tak jsme museli jít Prahou s tím velbloudem mezi tramvajemi, auty až do zoologické zahrady. Ale to by bylo na delší vyprávění, které jsem používal při zábavných večerech na pražské lesní škole.“

  • „V roce 1945 v květnu jsme se jako skauti soustředili do jedné vojenské čety, která sloužila k obraně města Úvaly, a měli jsme tam skautskou družinu. Byli jsme zařazeni pod tzv. Revoluční gardy, říkalo se jim RG. Potupně se jim také říkalo rabovací gardy. Naší pracovní náplní bylo především postarat se o německé zajatce a německé občany, kteří byli po tu dobu zavřeni. Potom, protože Úvaly jsou uprostřed hlubokých lesů, mezi Klánovicemi, Šestajovicemi, Cibřinou, Říčany, tak v těch lesích byly základny německých vojsk, tak tam odsaď jsme vyváželi dělostřelecké náboje, miny, dost nebezpečné to povolání. Řidič s autem, který nám odvážel ty miny a bomby, odmítal s námi jezdit a my jsme u toho seděli. On se bál, že to bouchne. Taky jsme vodili německé zajatce na polní práce, které se musely zkultivovat, protože v tom květnu tehdy toto místo bylo osvobozeno Rudou armádou, takže pole byla značně rozježděna. Tak tam dělali ti němečtí vojáci. No a tam jsem se setkal poprvé s dalšími usmrceními jak těch německých vojáků, tak také Němci vraždili české lidi. Tahle RG brigáda začala vlastně barikádami, které v Úvalech byly postaveny proti nájezdům německé Schörnerovy armády, která měla své sídlo v Poděbradech, a potom jeho tankových vojsk, protože jižně od Prahy nad Zbraslaví byly soustředěny tankové sbory, prapory a tak, které se chtěly dostat přes Prahu na Západ. Došlo by k obrovským bojům a těm bylo třeba zabránit těmi barikádami. Takže jako patnáctiletej jsem shazoval třeba železniční vagony z mostu dolů, aby tím podjezdem nemohly projet tanky. Bohužel Němci tam také sebrali pár českých občanů Úval a zavraždili je v lese. A potom jsme se taky bohužel setkali s tím, že Rusové začali tyhle německé zajatce střílet na takovém odlehlém místě v lesích a dobíjeli je ranou do hlavy.“

  • „Takzvaná skupinová zkouška PN. PN byly tehdy pohlavní nemoci a tehdy po tom roce 1954 jsme museli absolvovat zkoušku, tam, kde jsme byli, nás zastihli a museli jsme jim odevzdat krev. Tak přijely tam na tu stavbu přehrady Krušberk zdravotnice, nějaké sestřičky, odebraly krev, jestli máme pohlavní nemoci, nebo ne. Tím musel projít každý dospívající mužskej. No a tehdy se krev odebírala tak, že se odebrala dělníkům, inženýrům, nám asistentům a tak dále. Bohužel tam ty sestřičky měly málo jehel, takže na to napichování používaly už použité jehly. A já jsem tam dostal infekční žloutenku. Takže já jsem celou vysokou školu absolvoval v té žloutence čili v dietách, takže jsem měl špatný stravování, což mně pomohlo, že jsem nemusel na tu vojnu nastupovat. Ale bohudík na ten poslední odvod v pátém ročníku mě odváděl lékař, který byl mým starším spolužákem na gymnáziu, a ten mi říkal: ‚Vladimíre, neblbni, je tam na tebe zájem, že bys mohl jít ne k normálnímu vojenskému útvaru s puškou, ale že bys mohl jít jako projektant do toho Vojenského projektového ústavu.‘ No tak to jsem vzal, protože jsem byl zbaven nejen pušky a takovéhle práce a taky jsem bydlel v kasárnách jakoby v Praze, ale bohudík jsem krom prvního měsíce mohl bydlet doma. Takže já jsem kasárny vůbec nepoznal. Taky jsem nepoznal střelbu. Vždycky se našel někdo, kdo si rád ode mě vzal náboje, aby si vystřelil ze své pušky. Já jsem se toho bál, protože všichni museli potom čistit hlavně. Já ji čistit nemusel, protože byla čistá. To stačilo jenom protřít olejem a bylo po problému.“

  • Full recordings
  • 1

    klubovna 18.střediska KRUH, Dejvice, 21.05.2013

    (audio)
    duration: 01:33:57
    media recorded in project Skautské století
  • 2

    Praha 6, 01.12.2015

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Ideje skautingu nás provází za každého režimu i v každém věku, zkrátka celý život

Maják ve výkonu služby
Maják ve výkonu služby
photo: Archiv pamětníka

Vladimír Kolomý, skautským jménem Maják, se narodil 18. března 1930 do katolické rodiny v Úvalech. Jeho skautský i studentský život brzy narušila válka, na jejímž konci společně s kamarády pomáhal v Revolučních gardách starat se o německé zajatce, vyvážet miny z lesů a luk nebo stavět barikády proti vojákům německé Schörnerovy armády. V roce 1947, mezi skauty známém především díky světovému Jamboree v Paříži, vyrazil Maják na sázavskou Lesní školu. Té se později rozhodl věnovat víc a stal se jejím dlouholetým instruktorem. Po únorovém převratu navzdory problémům s režimem úspěšně odmaturoval a pustil se do studií na ČVUT, fakultě inženýrského stavitelství. Tím se také celý život živil. Maják je příkladným skautem, který nejen celý život vyznával skautské hodnoty, ale byl v organizaci aktivní vždy, když to režim dovoloval. V 60. letech zakládal 38. a 41. oddíl Ječná, který stále existuje, dnes pod pražským střediskem s přiléhavým názvem Maják. Dnes je Maják členem dejvického střediska Šipka, pořádá vzpomínkové večery s kamarády jak ze školy, tak z Junáku. Společně s manželkou Dagmar, také skautkou, celý život obdivoval kulturu. Zamlada se věnoval herectví v ochotnickém divadle v Úvalech. Nedávno se stal již dvojnásobným pradědečkem.