Marta Kolesová

* 1923

  • „Když mi bylo šestnáct roků, 15. března [1939], jsem šla do školy, kde jsem se učila tou dámskou krejčovou. My jsme také měli tzv. pokračovací školu. Tak jsem procházela náměstí, když přijížděli němečtí vojáci před naši kladenskou radnici, kde stálo takových pět set, šest set Němců, kteří tu armádu vítali. Ženy byly hned v takových krojích, ‚dirndlech‘, tak se tomu říkalo. Chlapečci měli bílé punčošky a krátké kalhotky. Na Kladně bylo dost Němců, protože to byla průmyslová oblast. V Poldovce [huť Poldi Kladno] pracovalo mnoho německých inženýrů a samozřejmě měli s sebou svoje rodiny. Tito lidé se tam shromáždili a vítali je toho 15. března. To byl hrozný, smutný den, byla zima, padal mokrý déšť [sníh]. Celá země plakala, že nás takhle obsazují. Můžu vám říct, že oni byli tak výborně, ti Němci, připravení, že hned druhý den už sbírali naši inteligenci, naše spisovatele. Byla to těžká, těžká doba. To mi bylo šestnáct let a to už jsme těžce nesli.“

  • „Patřím ke generaci, která s velkou láskou a se slzami v očích vítala Rudou armádu. Byli jsme u nás na Kladně, bylo nás tam strašně moc. Přijíždělo jedno auto za druhým. My jsme stáli v takovém okruhu. Zastavilo tam malé nákladní auto, na korbě byl jeden voják a my jsme samozřejmě všichni zdravili a vítali je, jak říkám, se slzami v očích. S kamarádkou jsme se na sebe podívaly, auto zastavilo, protože muselo stát, a my jsme vyskočily. Voják nám podal ruce a my jsme vyskočily na tu korbu. To bylo to malé nízké auto a jely jsme 9. května [1945] na tom autě do Prahy s vojáky. To je moje vzpomínka. Samozřejmě všude byli lidé a vítali, Buštěhrad, Makotřasy a poté už Praha. To bylo opravdu všude s velkou láskou. Lidé si oddechli, že už je konec toho němectví a že budeme mít zase republiku. To mám velkou vzpomínku. Mohly jsme být také dvakrát mrtvé s tou kolegyní, protože když jsme v Praze vyskočily z auta, tak seshora z půdy odněkud z baráku začal střílet nějaký Němčour, který tam byl schovaný. Naštěstí se nestrefil. My jsme pokračovaly za kamarádem, který byl nasazený Němci v tzv. Todtově armádě [Organizace Todt]. On tam pracoval v nějaké malé továrně a my jsme ho jely navštívit a zase tam po nás nějaký Němčour střílel. Pak jsme se dozvěděly, že je dostali z té půdy. To byli ti schovaný, kterým se nepodařilo v té době utéct, toho 8. a 9. května. Tak já vzpomínám opravdu s velkou radostí a můj vztah je pořád k tomu Rusku přes literaturu a přes muziku, kterou mají krásnou, od té doby, od čtyřicátého pátého roku, vřelý.“

  • „Byla tam zatáčka a jelo malé nákladní auto. Na korbě stál voják, tak kolem padesáti. Zastavili, protože tam byla křižovatka, a volali: ‚Děvušky!‘ My jsme se s Marií na sebe podívaly a řekly: ‚A jedem!‘ Vyskočily jsme na auto, on nám pomohl, mávaly jsme lidem a jely jsme až do Prahy, protože v Praze jsme měly kamaráda, který byl Němci nasazen v tzv. Todtově armádě [Organizace Todt]. To byl inženýr Todt [Fritz Todt], Němec, který zařídil, že průmyslováci a mladí dělníci byli nasazeni do větších garáží, kde se opravovala Němcům auta a co Němci potřebovali. On byl v Todtově armádě nasazen a opravoval auta. Marie k němu měla blíž než já, byl to víc její kamarád než můj. Jely jsme za ním s těmi Rusy, oni zastavili na Malé Straně a my jsme vyskočily z auta. Najednou seshora z půdy z domu po nás začal někdo střílet, nějaký Němec. Naštěstí tam byl kamenný sloup, tak jsme se schovaly a ten voják také, protože i po něm pálili. Když to přestalo, přešly jsme na most a přešly řeku a pokračovaly nahoru na Vinohrady, kde byla malá technická pracovna. Prošly jsme vraty na dvorek, kde byla velikánská garáž, a nechaly jsme si ho vyvolat. Z okna v přízemí se dívala paní, my jsme se s ní bavily a najednou na nás seshora zase pálili. My jsme s Marií mohly být obě 9. května mrtvé.“

  • „Mám zkušenost, že jsem jela s nějakým funkcionářem, který nás vzal. Moje sestřenice se přestěhovala do pohraničí, ale nebyla chamtivá, vzala si jen byt v suterénu. Já jsem se za ní jela podívat s jedním funkcionářem, jméno si nepamatuji, který měl auto. Jel jeho příbuzný a já do Kadaně. Ještě tam byli Němci, ještě nebyli všichni odsunutí. Před Kadaní jel Němec s kravičkami, my jsme se vyhýbali a sjeli dolů s autem. Potřebovali jsme auto vytáhnout. On [Němec] se zdráhal, že ne, že nemůže. On [funkcionář] mu vytrhl bič a začal ho šmidlat. Bylo mi to velice nemilé a urazilo mě to. Třeba mu nerozuměl, že chceme pomoct.“

  • „To jsem se dozvěděla… šla jsem navštívit svého chlapce, který byl v jiné skupině. Přišla jsem k nim. Já jsem mu chodívala, když jsem měla volno, naproti. Přišla jsem k nim, zazvonila jsem a přišel mi otevřít mladý soused a řekl mi: ‚Jirku dneska sebrali.‘ To bylo 4. dubna 1945. Tiše jsem se vrátila a říkala jsem si: ‚Co mám dělat? Jestli řekne, že jsem spolupracovala…‘ On věděl, že jsem v té trojce, protože spolupracoval s Karlem [Pomajzlem], a věděl o mně. Já jsem s ním chodila, byl to můj hoch. Říkala jsem si, jestli mě bude jmenovat, ale zřejmě nejmenoval, ale bohužel pravděpodobně jmenoval své dva spolupracovníky, protože je zajali. Oni jim píchali jehly pod nehty. Oni je mučili takhle, ne že by je fackovali. Nebo je šlehali kopřivami. Dvacetiletí nebo jednadvacetiletí kluci... asi museli říct, protože dost z té skupiny bylo zavřených.“

  • „Patnáctého března, když nás okupovali, to mi bylo šestnáct let. Já jsem šla do školy, to jsem chodila do tzv. pokračovací školy při učení, a šla jsem přes kladenské náměstí a kolem radnice už byli Němci, mohlo jich být tak pět set. Přijížděli němečtí vojáci na motorkách, v osobních autech. Hned šli na radnici a sbírali lidi. Starostu hned vedli, to už jsem šla pryč, protože jsem brečela. To byl vůbec ošklivý den, padal sníh, mokrý sníh, všude bylo mokro, zima byla, to nebe plakalo s námi. Po celé republice bylo takové počasí. Zažila jsem, že jsem plakala, a přišla jsem do školy, tam bylo také všechno ubrečené. Je zajímavé, že Němci měli tak dobrou špionáž, že okamžitě druhý den visely plakáty a tam byla jména lidí, které budou sbírat nebo které už sebrali. Další dny už zase byly plakáty, koho hned popravili. To bylo těžké, hodně těžké období pro náš národ. Smutné, těžké a plačtivé.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 17.06.2019

    (audio)
    duration: 01:52:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Hradec Králové, 08.02.2023

    (audio)
    duration: 01:45:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když nás Němci obsadili, nebe plakalo s námi

Marta Kolesová v roli královny, inscenace Hamlet, Hradec Králové
Marta Kolesová v roli královny, inscenace Hamlet, Hradec Králové
photo: Archiv pamětnice

Marta Kolesová, rodným příjmením Svobodová, se narodila 2. března 1923 v Dřetovicích u Kladna. Po obecné a měšťanské škole se vyučila dámskou krejčovou. V Kladně zažila okupaci německou armádou 15. března 1939. Několik měsíců byla totálně nasazená v křivoklátských lesích, kde sázela stromky. Zapojila se do levicově orientované odbojové skupiny Předvoj, která rozšiřovala ilegální tiskoviny a pomáhala perzekvovaným rodinám. V dubnu 1945 unikla zatčení. Devátého května 1945 se vydala s vojáky Rudé armády do Prahy, kde těsně unikla smrti. Osmnáctého května 1945 vstoupila do komunistické strany. Po rekvalifikaci se stala profesionální herečkou. První angažmá získala v Náchodě, kde potkala svého budoucího manžela Radomila Kolesu. Následovala angažmá v Přerově, Opavě, Šumperku, Novém Jičíně a v Hradci Králové, kde působila téměř třicet let. Od roku 1982 byla členkou Československého svazu protifašistických bojovníků, po roce 1989 Svazu bojovníků za svobodu. Pád režimu v roce 1989 nevítala, ale smířila se s ním. V roce 2023 žila v Hradci Králové a nadále byla aktivní členkou komunistické strany, Svazu bojovníků za svobodu a dalších spolků či sdružení.