The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktoria Kolesnikova (* 1959)

• narozena 27. září 1959 v Kyjevě na Ukrajině

• v 15 letech byla s tetou Tamarou na své první archeologické expedici, kde zároveň prvně pocítila stud nad tím, že nemluví ukrajinsky

• po maturitě, v necelých 17 letech, začala pracovat v Archeologickém ústavu Národní akademie věd Ukrajiny

• večerně vystudovala archeologii na univerzitě

• v říjnu 1990 se účastnila „Revoluce na žule“ na kyjevském Majdanu

• na přelomu let 2004 a 2005 se účastnila „Oranžové revoluce“ na kyjevském Majdanu

• od listopadu 2013 do února 2014 se na kyjevském Majdanu účastnila „Revoluce důstojnosti“ (Euromajdanu)

• je spoluzakladatelkou a pracovnicí knihovny věnované Majdanu

• v roce 2016 začala pracovat v muzeu Revoluce důstojnosti (Muzeum Majdanu)

• je spoluautorkou a pracovnicí projektu „Historici o Revoluci důstojnosti“, v rámci něhož nahrává a zpracovává vzpomínky pamětníků

• v roce 2014 odmítla jet na archeologickou konferenci do Moskvy na protest proti ruské okupaci Krymu a Donbasu

• od jara 2014 se připojila k občanské iniciativě „Reanimační balíček reforem“

• při prezidentských volbách v letech 2014 i 2019 volila Petra Porošenka

• od roku 2020 aktivně pracuje ve Společnosti archeologů Ukrajiny

• po roce 2020 působila tři roky jako expertka ukrajinského kulturního fondu

• začátek rusko-ukrajinské války 24. února 2022 ji zastihl na dovolené nedaleko Kyjeva, deset kilometrů od letiště Hostomel

• od 24. února do poloviny července 2022 žila se svou rodinou na vesnici v Čerkaské oblasti a společně s tamními ženami pletla ochranné sítě a připravovala humanitární pomoc pro armádu

• v roce 2023 byla na pracovní cestě v Mnichově v Centru dokumentace národního socialismu

• na konci roku 2023 se účastnila konference ve Vilniusu

• v listopadu 2024 pobývala na pracovní stáži v Praze v Post Bellum

• na konci roku 2024 stále pracovala v Archeologickém ústavu

Kyjevský Majdan je jakési posvátné místo

Archeoložka Viktoria Kolesnikova se narodila 27. září 1959 v Kyjevě na Ukrajině, kde také celý život žije. Pracuje v Archeologickém ústavu Národní akademie věd Ukrajiny jako vedoucí vědecké knihovny. Obhájila dizertační práci z historie vědy, která byla věnována archeologovi českého původu Vikentiji V. Chvojkovi (Čeněk Chvojka). Jako historička vědy se dlouhodobě věnuje fenoménu kyjevského Majdanu.

Rodina

Prarodiče z otcovy strany byli z vesnice Ljubeč v Černihivské oblasti u běloruských hranic. Babička Natalia Dzvynok se narodila v roce 1892 v chudé početné rodině. Ve 12 letech odešla do Kyjeva do služby. Po Velké říjnové revoluci žila a pracovala v dělnické osadě na ostrově Truchaniv. Dědeček Hryhorij Movšek byl z bohatší rodiny, kde většina mužů pracovala jako technici u plavební společnosti. Po první světové válce také žil na Truchanivu, seznámil se s babičkou a kolem roku 1920 se vzali. V roce 1922 se jim narodila dcera Tamara a v 1925 syn Anatolij, otec pamětnice. Koncem 30. let se vrátili do rodné Ljubeče. Jeden z dědových bratrů financoval studia Tamary a Anatolije. Otec Viktorie se stal inženýrem a pracoval na hlavním dispečinku říční dopravy v Kyjevě. Jeho sestra Tamara vystudovala historii a byla archeoložkou: „Pak přivedla k archeologii i mě. Vůbec jsme si hodně podobné. Velmi ovlivnila můj život,“ uvádí Viktoria Kolesnikova. Dědeček zemřel v roce 1962, babička v roce 1987. Otec pamětnice zemřel v roce 1982, teta Tamara o něco dříve.

Dědeček z matčiny strany měl příjmení Hordienko, byl z rodiny železničáře. V letech 1917–1920 žili na Krymu. Měl čtyři třídy školy, většinu života ale pracoval jako hlavní účetní v různých podnicích. „Udělal si nějaké kurzy. (…) Nechápala jsem, jak to může dělat se čtyřmi třídami,“ líčí Viktoria Kolesnikova. Ta byla jeho milovanou vnučkou: „Bylo mi s ním moc dobře, bral mě jako sobě rovnou. Mohla jsem s ním mluvit o čemkoli. Vždy pozorně naslouchal.“ Během stalinských čistek v polovině 30. let 20. století byl dědeček nějakou dobu vězněn. Celý život pak sbíral svědectví o stalinských represích: „Nevím, co se s těmi zápisy stalo, někde se ztratily.“ Babička z matčiny strany se jmenovala Trockaja. I její otec byl železničář a žili na Krymu – tam se seznámili a vzali. Po návratu dědečka z vězení odjeli koncem 30. let do Kazaně. Babička se tam stala lékařkou. Měli tři děti, Viktoriina matka, narozená v roce 1932, byla nejstarší, nejmladší bratr se narodil v roce 1941. V 50. letech se přestěhovali do Kyjeva. „Babička byla vždy velmi elegantní, nosila kloboučky, podpatky… Byla to inteligentní žena s kultivovaným charakterem. Zemřela v 62 letech,“ vzpomíná Viktoria Kolesnikova.

Byli jsme běžná sovětská rodina

Viktoriini rodiče se setkali v Kyjevě, otec byl o sedm let starší než matka. Viktoria byla jedináček. „Byli jsme běžná sovětská rodina. Okťabrjata, Pionýr, Komsomol, učili nás, jak jsme šťastní, že žijeme v SSSR. Když jsem pak v dospělosti četla, co všechno se odehrávalo, když jsem dospívala, říkala jsem si: ‘Bože, kde jsem byla, když se tady tohle všechno dělo?’ 70. léta, disidentství, zatýkání – žili jsme v nějakém paralelním světě a nic o tom nevěděli.“

Vaše holka k nám přijela, a nemluví naším jazykem!

V matčině rodině nikdo nemluvil ukrajinsky. Po přestěhování do Kyjeva děti říkaly, že mají ve škole dva cizí jazyky: němčinu a ukrajinštinu. Babička z otcovy strany mluvila měkkým suržykem ovlivněným běloruštinou. Viktoriin otec i jeho sestra mluvili rusky, ale ukrajinsky uměli. Na archeologických expedicích ve vesnicích mluvila teta Tamara ukrajinsky. Viktoria Kolesnikova vzpomíná, že před smrtí její tatínek mluvil pouze ukrajinsky: „Tehdy jsem pochopila, že ukrajinština byla pro něj přirozená,“ říká. Mladá Viktoria měla ukrajinštinu ve škole a mluvit uměla. Škola ale byla ruská, Kyjev byl převážně ruský a vše ukrajinské bylo znevažováno. Když jí bylo 15 let, teta Tamara ji poprvé vzala na expedici na Dněstr. Cestou v autobusu mluvily rusky. Nějací chlapci „se podívali na Tamaru a řekli: ‘Vaše holka k nám přijela, a nemluví naším jazykem!’ Měla jsem chuť se propadnout podlahou,“ vzpomíná. Uměla ukrajinsky, ale nezmohla se ani na slovo. Po této příhodě začala alespoň na expedicích ukrajinštinu používat.

Studia, zaměstnání, vlastní rodina

Pod vlivem tety Tamary se Viktoria již v dětství začala zajímat o archeologii. Proto po maturitě, ani ne v 17 letech, rovnou nastoupila do práce v Archeologickém ústavu a nikdy odtud neodešla. Univerzitu vystudovala večerně.

Na univerzitě poznala Viktoria Kolesnikova Oleksije, který také pracoval – a stále pracuje (2024) – v Archeologickém ústavu. Vzali se a v roce 1980 se jim narodil syn Arťom. Po 13 letech se rozvedli, stále se ale stýkají a mají těsné vztahy. Syn je podruhé ženatý a pamětnice je babičkou čtyř vnoučat.

Viktoria Kolesnikova pracovala v ústavu na různých pozicích, od roku 1991 je vedoucí vědecké knihovny. V roce 2006 obhájila dizertační práci z historie vědy o archeologovi českého původu Vikentiji V. Chvojkovi (Čeněk Chvojka). Ten přijel na Ukrajinu v roce 1876, objevil několik zajímavých archeologických kultur a v Kyjevě založil první muzeum.

Období rozpadu Sovětského svazu

Po nástupu Michaila Gorbačova rodina i kolegové Viktorie Kolesnikové nadšeně vítali změny. Na Ukrajině narůstala touha po nezávislosti. Když 16. července 1990 Nejvyšší sovět Ukrajiny přijal deklaraci o státní suverenitě, lidé si mysleli, že jakmile se země oddělí od SSSR, ihned nastane krásný život. Mnozí v té době přešli na ukrajinštinu, nejinak tomu bylo i v Archeologickém ústavu.

Viktoria Kolesnikova říká, že počátkem 90. let se paralelně odehrávaly dva procesy – národně-osvobozenecký a antikomunistický. Kromě nezávislosti bylo třeba zbavit se sovětského myšlení. Bohužel představitelé národního hnutí byli vesměs humanisté, s ekonomikou si rady nevěděli.

Změny na pracovišti

Na začátku 90. let si část kolegů z ústavu začala přivydělávat prací na univerzitách. Skončily archeologické expedice spojené s velkými stavbami, zejména na jihu Ukrajiny, které začínaly v dubnu a končily v listopadu. Přestalo financování výzkumů ze státního rozpočtu – dnes se pracuje na základě grantů nebo jde o zahraniční projekty. Také padla tabu: „Třeba Chvojka objevil černihivskou kulturu – a to je vliv Gótů. To se ale nesmělo říkat. Černihivská kultura musela být slovanská.“

Kyjevský Majdan

Kyjevské náměstí Nezávislosti (ukrajinsky Majdan) je místem, kde se píšou moderní dějiny a odehrávají revoluce.

Majdan 1990: Revoluce na žule 

V říjnu 1990 se na Majdanu konala „Revoluce na žule“, studentská hladovka na protest proti snahám o podpis nové svazové smlouvy. Manželé Kolesnikovovi tam chodili i se svým desetiletým synem: „Říkali jsme mu: ‘Dívej se, synu, tihle studenti tu bojují za tvou nezávislost.’“ Protesty probíhaly po celém městě a konal se i pochod z tehdejšího náměstí Říjnové revoluce k Vrchní radě. Viktoria Kolesnikova si pamatuje tu energii, kdy „se v davu cítíte dobře – psychicky, emocionálně, dokonce i fyzicky, protože lidé kolem vás jsou naladěni na stejnou vlnu a vy se pohybujete spolu s nimi“. Lidé chodili v národních oděvech s modrožlutými odznaky. Jejich důstojnost, jistota a pokoj na ni velmi zapůsobily.

Majdan 2004: Oranžová revoluce

V listopadu 2004 probíhaly protesty proti výsledkům prezidentských voleb, v nichž zvítězil proruský Viktor Janukovyč. Protestanti dosáhli opakování voleb a v lednu 2005 se prezidentem stal prozápadní Viktor Juščenko. Viktoria Kolesnikova se událostí aktivně účastnila. „Majdan 2004 byl spíš proti nespravedlnosti,“ říká. „Lidé věřili, že když bude nespravedlnost poražena cestou nového hlasování, vše bude dobré. (…) Spravedlnosti jsme dosáhli a šli jsme klidně domů. Mysleli jsme, že se vše vyřeší bez nás, a to byla největší chyba. Protože vláda bez podpory společnosti nefunguje správně. Muselo uběhnout dalších deset let.“

Majdan 2013–2014: Revoluce důstojnosti

„Je velmi důležité, že Majdan 2013–2014 nebyl ani tak Majdanem PROTI, jako Majdanem PRO,“ říká Viktoria Kolesnikova. „Nebyli jsme tolik proti Janukovyčovi, byli jsme pro jiný směr pohybu. Pro svobodu, důstojnost, nezávislost.“ Rozdíl oproti Majdanu 2004 vidí ve velké iniciativě lidí. Když někdo měl nějaký nápad, přišel a zrealizoval ho. To dávalo lidem pocit osobní zodpovědnosti a osobního vkladu do společné věci: „Cítili jste, že jste v centru formování historického procesu. Historie přes vás kráčí jako přes fyzické tělo a vy ji utváříte vlastníma rukama – vším, co děláte.“ Lidé organizovali řadu věcí – například vznikla „otevřená univerzita Majdanu“, kde denně znělo několik přednášek. Majdan byl i výbuchem tvořivosti – plakáty, samolepky, karikatury, transparenty… Viktoria Kolesnikova měla ráda nápis „Omlouváme se za nepohodlí, přestavujeme zemi“. Líbilo se jí také, že z Majdanu jezdil autobus na exkurzi do Janukovyčovy rezidence: „Pro mě to byl znak vítězné revoluce. Možná trochu vtipný, ale velmi výrazný.“

Muzeum Revoluce důstojnosti (Muzeum Majdanu)

Muzeum Majdanu vzniklo s cílem uchovávat a prezentovat historii Majdanu 2013–2014. Obsahuje víc než čtyři tisíce artefaktů a nyní (2024) shromažďuje i materiály spojené se současnou válkou. Pamětnice tam pracuje od roku 2016.

V muzeu se snaží o neutrální postoj a dokumentují názory všech stran konfliktu. „Demonstrace jiných názorů pomáhá vidět celkový obrázek. Nic není jen černé a bílé. Bohužel ale nemáme žádný rozhovor s opačnou stranou. S někým z Berkutu [zvláštní policejní jednotka] či s někým, kdo byl v Antimajdanu [série provládních demonstrací na Ukrajině, probíhající paralelně k protestnímu hnutí Euromajdan]. Ne proto, že bychom nechtěli. Je to tím, že ti lidé jsou málokdy ochotní komunikovat.“

Knihovna Majdanu

Na Majdan 2013–2014 lidé přinášeli knížky k veřejnému sdílení s tím, že po vítězství revoluce, o němž nikdo nepochyboval, je pošlou do venkovských knihoven. Jenže už třetí den je nebylo kam dávat. „Tak jsme je začali rovnou balit a odesílat. (…) Většinu jsme poslali do různých vesnic a malých měst, odkud byli hrdinové ‚Nebeské setniny‘.“ Zbylé knihy předali organizaci Z krajiny na Ukrajinu. „A ty, které podle nás měly zůstat v muzeu, se dostaly do muzea Revoluce důstojnosti.“ Dnes je v knihovně Majdanu víc než 200 knih představujících různé pohledy na události.

Majdan je jakési posvátné místo

Viktoria Kolesnikova zdůrazňuje, že Majdan vůbec není dobré místo k pořádání protestů – z kterékoli strany je lehké na něj zaútočit. „Proto je to spíš sakrální místo. Proč se všechny ukrajinské revoluce odehrávají tam, nemá logické vysvětlení, kromě toho, že je vnímán jako jakési posvátné místo.“ Pro ni osobně Majdan znamená přechod na jinou úroveň odpovědnosti za život země: „Tam začínáte cítit, nakolik záleží na každém jednotlivci, a začínáte se do těch procesů zapojovat.“

Zapojení do procesu přeměn

Od Majdanu 2013–2014 se pamětnice začala zapojovat do veřejných aktivit. Na jaře 2014 vznikla občanská iniciativa „Reanimační balíček reforem“, jejímž cílem bylo pomoct rychlým reformám v různých oblastech. Aktivně a efektivně spolupracovala s různými parlamentními výbory a s kabinetem ministrů, vnášela opravy do návrhů zákonů, předkládala vlastní varianty. Viktoria Kolesnikova pracovala ve skupině pro kulturu. Kromě toho byla tři roky expertkou ukrajinského kulturního fondu a hodnotila, jsou-li podané projekty hodné realizace. Od roku 2020 aktivně působí ve Společnosti archeologů Ukrajiny, která se mimo jiné zabývá historickou a kulturní osvětou.

Zahraniční vztahy

Archeologický ústav měl i za dob SSSR zahraniční kontakty. Po roce 1991 se staly četnějšími a začaly mezinárodní projekty. Kvůli válce musely být mnohé pozastaveny: „Měli jsme třeba ukrajinsko-litevský projekt, který se zabýval osídlením a opevněním Tjahynka. Je to velmi zajímavé, ale je to v Chersonské oblasti na nyní okupovaném území. Na více bezpečných místech výzkum ale pokračuje. Teď začíná ukrajinsko-polský projekt na Dněstru.“ Do roku 2014 spolupracovali s ruskými kolegy a pořádali společné konference. „V roce 2014 jsme dostali dopis: ‘Drazí kolegové, doufáme, že se máte dobře, my chystáme další konferenci, tak k nám přijeďte.’ Odpověděla jsem: ‘Promiňte, ale já nevidím jako možné jet do hlavního města státu, který bojuje s mou Ukrajinou.’“ Nyní žádné pracovní kontakty s Ruskem nejsou. Po začátku rusko-ukrajinské války pamětnice nedokázala opustit Ukrajinu. „Vnímala bych to jako zradu,“ říká. Až po roce jela na pracovní cestu do Německa, a to jí pomohlo tento blok zlomit. Od té doby pracovně navštívila Vilnius a Prahu.

Začátek války

Rodina vždy měla plán pro případ nečekaných událostí: „Člověku to dává jistotu, že nebude ve zmatku. Ve většině rozhovorů, které teď čtu, vidím, že lidé, kteří odjížděli, nevěděli, co mají dělat.“ Jasný plán jim pomohl zvládnout situaci v roce 2014 po obsazení Krymu, když nejmladšímu vnukovi byly necelé dva roky, a pomohl jim i o osm let později, když začala rusko-ukrajinská válka.

Rodina syna Viktorie Kolesnikové žila od epidemie covidu v roce 2020 v malém domě ve vesnici Lehedzyne v Čerkaské oblasti: „Dva pokoje, ale je tam voda, topení, kanalizace, zahrádka,“ vyjmenovává pamětnice. Ve vesnici je muzeum a rezervace tripolské kultury, mnoho pracovníků Archeologického ústavu tam má chaty. Viktoria Kolesnikova byla před začátkem rusko-ukrajinské války na dovolené asi deset kilometrů od letiště Hostomel. Útok na letiště slyšela, nevěděla ale, že začala válka. To zjistila až od syna: „V půl sedmé ráno volá, budí mě, říká, že to začalo, a já říkám: ‘Dobře, balím se, čekám na tebe,’“ vzpomíná. Odvezl ji do Lehedzyne, v jejich domku bylo však příliš mnoho lidí, a tak se nastěhovala do chaty svých kyjevských kolegů. Bývalý manžel s rodinou zůstal v Kyjevě, kde jeho dcera pracovala jako dobrovolnice. Nejstarší vnučka s matkou odjela a nyní (2024) žijí v Rakousku.

Den po začátku ruského útoku se celá vesnice sešla u muzea. Lidé rozhodli, kde postaví kontrolní stanoviště, rozdělili se do skupin, dohodli, kdo, kdy, kde bude hlídat. „Ženy se scházely v muzeu. Opatřily slepice a přišly do muzea. Tam jsme pletly sítě, zavařovaly konzervy, posílaly je vojákům,“ líčí pamětnice. Poukazuje na schopnost ukrajinské organizovanosti – ten něco plete, ten stříhá, ta přinese oběd: „Tady jsem vám, holky, napekla pirožky.“ Každý se cítí být součástí této společné práce. Archeologický ústav byl zavřený, pracovníci dostávali minimální mzdu. „Na vesnici jsou životní náklady malé, ještě mi zbývalo, abych mohla dávat a nakupovat pro společnou práci.“ Pamětnice v té době zpracovávala rozhovory a čtyři nové natočila. Do Kyjeva se vrátila v první polovině července.

Svoboda Ukrajiny je svoboda Evropy a světa

Viktoria Kolesnikova zdůrazňuje, že to, co se teď (2024) na Ukrajině děje, není jen válka Ukrajiny proti Rusku. Ve skutečnosti je to válka dobra a zla. Týká se celého světa, především Evropy. Říká, že je nezbytné porozumění společné zodpovědnosti: „Protože svoboda Ukrajiny je svoboda Evropy a svoboda světa.“