Natalija Kolářová

* 1940

  • „Akorát vím, že nám potom vykládal, že chodil po statcích, kde měli dobytek, a že jim sebrali krávu, protože neměli co jíst. A teď ta kráva nechtěla jít do těch kopců, takže jí kroutili ocasem, aby popošla pár kroků. Že to bylo hrozné, říkal. Třeba jim vzali vajíčka, brambory – prostě živili se, jak mohli. Přitom ti sedláci taky brečeli, že jim to berou.“

  • „Vždycky jsme zastavili v nějaké stanici, musela se nabrat voda. A vařili nám. Vařili nám, tam byla někde kuchyně a nosili nám třeba kakao a k tomu – nevím, kde to sebrali – chleba, jestli byl náš, to si nepamatuju. Ale to si pamatuju, že vždycky přišli, měli velikánský hrnec a do toho nám nabrali. Museli jsme mít svoje hrníčky, abychom se najedli. Také polévky dělali. A když potom jsme bydleli v Rýmařově, tak já si pamatuju, Vlastík byl ještě malý, a když si hrál na vlak, tak měl dědeček takovou stoličku u kamen, jenom takové štokrlátko, tak to bylo vlak, a on tam musel mít hrnec. Vždycky prostě ten hrnec prázdný a my jsme se smáli, to je zážitek z toho vlaku. Když nám nosili ráno k snídani a k obědu také. Když jsme stavěli na nádražích, museli dočerpat vodu do lokomotivy a tak, tak jsme mohli třeba... Tam běželi lidi, když tam byla restaurace, že si mohli koupit něco. A já jsem – nevím jak – vzadu na konci vlaku byly takové vagóny, kde měli jenom slámu, a tam byli vojáci, jestli to byli partyzáni, nevím, také si tam běželi pro něco. A já jsem se tam seznámila nebo mě někdo chytnul, že jsem s ním šla. Mamka o něm věděla, on mě přivedl, že se mnou půjde nakoupit. A koupil mi nějaké bonbony nebo co a šli jsme zpátky a ten vlak se rozjel. A on stačil se mnou naskočit do toho jejich vagonu na konci, tam jsem teprve viděla, v jakém hrozném nepořádku tam žijou. Mamka byla z toho úplně pryč, další stanici mě převedl k mamce.“

  • Full recordings
  • 1

    Hejnice, 06.04.2022

    (audio)
    duration: 01:23:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Táta se dal k partyzánům. Maminka si vymyslela, že šel na dřevo a zmizel

Maturitní foto Natalije Kolářové, tehdy Tomáškové
Maturitní foto Natalije Kolářové, tehdy Tomáškové
photo: archiv Natalije Kolářové

Natalija Kolářová se narodila 27. října 1940 v Ljubljaně slovinské matce a českému otci. Prvních pět let života strávila ve slovinském městě Kranj, kde oba rodiče pracovali v textilním průmyslu. Její otec Jan Tomášek odešel v roce 1944 bojovat do hor k jugoslávským partyzánům proti německým okupantům. Po válce vyslyšel výzvu k návratu krajanů do Československa do pohraničí, z něhož muselo odejít německé obyvatelstvo. Rodina se usídlila nejdříve v Rýmařově, později dostal otec práci v textilce v Hejnicích, kde jako odborník na textilní průmysl i učil na večerní škole. Když bylo pamětnici 12 let, přestěhovala se s mladším bratrem a prarodiči za otcem do Hejnic, matka založila novou rodinu v Rýmařově. Pamětnice vystudovala jedenáctiletku ve Frýdlantě, celý život pracovala jako účetní na národním výboru v Raspenavě. Založila rodinu, za svými příbuznými do Slovinska mohla jet až po sametové revoluci. V roce 2022 žila v Hejnicích.