Pavel Kohn

* 1929  †︎ 2017

  • „To bylo na nádraží v Auschwitzu, v Osvětimi, a tam před těmi vraty esesáci a různý uniformovaný, já nevím jaký, lidi a ty řvali: ,Ven, ven, všechno nechat ležet. Ven, ven!‘ No, tak jsme se pokusili vystoupit, ale takovej vagon, ty vrata mají třeba metr k zemi, metr při vystoupení, tak jsme prostě vyskočili a vypadli a hned nás začali tlouct. Já jsem měl nějakou tornu přes rameno a tu nějakej esesák strhnul a dal mi pár ran. Takovýhle věci člověk samozřejmě nezapomíná, ty vás provází potom celej život.“

  • „Tam čekal hlouček lidí na svý příbuzný, protože samozřejmě nějak se dozvěděli nebo pošta jaksi existovala, a tak čekali na své příbuzné a ti příbuzní vyšli a ti jejich rodinný příbuzní se jich ujali a vezli je tedy pravděpodobně k nim domů. No, a já jsem prostě vylezl z toho autobusu. No, a samozřejmě nikdo na mě nečekal a vlastně jsem nevěděl, kam jít, protože prostě: domů? Co to znamenalo doma? Já jsem věděl, že náš byt byl prostě zabaven. To znamená, že Němci ho zabrali a tam určitě nebo ne určitě, předpokládal jsem, ale taky to byla pravda, že tam bydleli po nás nějaký cizí lidi, a tak jsem prostě přijel do Prahy a neměl jsem kam jít. A tak jsem, protože jsem Pražák, tak jsem věděl, že od Václavského náměstí není daleko Wilsonovo nádraží, a tak jsem šel na nádraží a první noc jsem spal na Wilsonově nádraží.“

  • „Někdo mi řekl, abych hlásil nějaký zaměstnání, abych se udělal starší a abych hlásil nějaký zaměstnání, který by mohlo jako bejt prospěšný třeba válečnýmu průmyslu nacistickýmu. Tak já jsem tam šel a hlásil jsem: Achtzehn Jahre, Maschinenschlosser, osmnáct let, strojní zámečník. No, a ten mě jako... Asi jsem ještě nebyl tak vychrtlý, tak ukázal, kam mám jít, na jednu stranu. A já jsem šel na tu stranu, jak mi ukázal, a naštěstí to byla ta dobrá strana, samozřejmě že to jsme tehdy nevěděli, ale ta druhá znamenala potom plynovou komoru. A můj bratr prošel taky tímhle způsobem. Ten byl o dva roky starší. Nevím, co hlásil, jakýho je povolání nebo... to nevím. No ale pravděpodobně moje maminka, která nebyla s námi, ta bydlela o kus dál v jiném bloku a tam probíhala buď potom, nebo předtím taky takováhle nějaká selekce, tak jestli prošla na správnou, nebo horší, nebo tu katastrofální stranu, to nevím. To jsem se vlastně nikdy nedozvěděl.“

  • Full recordings
  • 1

    byt pana Kohna, 18.10.2016

    (audio)
    duration: 01:08:41
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Domů? Co to znamená doma?

Pavel Kohn v roce 1949
Pavel Kohn v roce 1949
photo: PNS

Pavel Kohn se narodil 14. října 1929 v Praze. V roce 1941 mu byla jako židovskému dítěti zakázána školní docházka a s bratrem se pár měsíců vzdělával v židovské domácí škole. V roce 1942 byla rodina Kohnových transportována do Terezína, kde zemřel jeho otec. V roce 1943 odvezl transport zbytek rodiny do Osvětimi do rodinného tábora. Po pár měsících byl tábor likvidován. Pavel Kohn a jeho bratr selekcí před doktorem Mengelem prošli, ale s maminkou už se nikdy nesetkali. Dále byl pamětník převezen do pracovního tábora Blechhammer a odtud šel pochodem smrti do Buchenwaldu. Tam se dočkal osvobození americkou armádou. Po návratu do Prahy neměl kde bydlet, a tak odjel do ozdravovny na zámku Štiřín, kterou zřídil Přemysl Pitter v rámci akce Zámky. V roce 1967 Pavel Kohn se ženou Ruth emigroval do Německa. Od roku 1968 pracoval až do 90. let pro Svobodnou Evropu. Pavel Kohn zemřel na jaře roku 2017.