Václav Kodytek

* 1953

  • "Ano, ten mně i tátovi připomíná tu událost toho zatýkání. Trošku je k tomu takové legrační vysvětlení, ale je to vysvětlení třeba i o tom, jak ti estébáci pracovali. Když mého tátu zatýkali, tak si všimli v pokoji obrazu Masaryka na koni, tady ho mám u sebe. V té době jeden z estébáků si toho všiml a řekl: ,Jé hele, oni tady mají Masaryka, to je hrůza!' Ale otec byl duchapřítomný a řekl: ,To Masaryka, ale já tady nemám Masaryka kvůli Masarykovi, já ho tady mám vyloženě kvůli tomu koni. Podívejte se, jak má krásně postavenou hlavu, jaký má krásný tělo! Akorát mě mrzí, že ty zadní nohy má tak špatně postavený, tohle není pěkný, to je vada na tom obrázku, ten kůň měl mít jinak postavený nohy.' A tím, že otec mu začal vysvětlovat tuhle věc, tak ten estébák úplně zapomněl na to, že bylo zakázaný v té době vystavovat Masaryka, že ho měl zabavit. Nechal ho tam viset v tom pokoji na stěně. A tím pádem nám zůstal a od té doby si na to otec vzpomínal, když mi vypravoval tenhle příběh. Právě proto je pro mě ten obrázek velice cenný a vážím si, že ho máme. Proto je v té původní podobě, tak jak ho tatínek měl."

  • "Jednoho dne tam teda přijeli několik aut estébáků do statku, bylo to večer, to si pamatuju, že říkali, že to bylo ve večerních hodinách. A přišli na něj s tím, že vlastní zbraně, ať je okamžitě vydá, že se to nesmí a tak dále, a začali prohledávat barák. V baráku, v místnostech, kde byli, nic nenašli. Tak otce zatkli a odvezli k výslechu a manželka, moje maminka, tam zůstala. Ti další estébáci hledali dál. Otce odvezli rovnou do Prahy, na Pankrác, kde je známá věznice a dodneška soud a orgány kolem toho. Tam ho dvě noci a dva dny vyslýchali, o vodě a o chlebu, nic víc mu nedali a neustále se střídal jeden estébák za druhým a pořád z něj chtěli dostat něco, co by vedlo k tomu, že udělal nějakou protistátní činnost, anebo že vlastnil ty zbraně. Ale on nic nepřiznal, protože neměl co přiznat. Zkrátka a dobře výslechy museli ukončit."

  • "V té době se už stávalo to, že už se pohybovali po Československu vojáci, kteří už nebyli přímo organizovaní. A mimo jiné dva vojáci koncem druhé světové války v lese u mých rodičů, u mého táty, si vykopali po ruském vzoru zemljanky a začali se tam schovávat. Jelikož otcovi rodiče měli v lese i lesní školku, proto se tam chodilo hodně pracovat, hlavně v jarních měsících. A když dělali ve školce, tak najednou na ně tam přišli ti ruští vojáci, že mají hlad. Oni se jich nějak nezalekli, nebyli ozbrojení, nebyli na ně zlí, ti ruští vojáci, a tak rodiče se nezalekli. Spíš se tak nějak domluvili, že jim přinesou nějaké jídlo, a oni ty ruští vojáci jim za to chodili pomáhat do té lesní školky. Okopávat stromky, vysazovat, při práci v lese. Rodiče jim za to občas zanesli nějaké potraviny, aby měli z čeho jíst, jíst a žít."

  • Full recordings
  • 1

    Němčice, 11.03.2019

    (audio)
    duration: 32:42
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Totalita už se nesmí nikdy vrátit

Pamětník s obrazem prezidenta Masaryka, který hrál v příběhu jeho otce zajímavou roli
Pamětník s obrazem prezidenta Masaryka, který hrál v příběhu jeho otce zajímavou roli
photo: Archiv PNS

Václav Kodytek se narodil v roce 1953 jako třetí dítě do rodiny sedláka Vojtěcha Kodytka. Na konci války se v jejich lese schovávali dva sovětští vojáci, banderovci, kteří za trochu jídla pomáhali v lesní školce. Některý ze sousedů je udal a byli odvezeni a popraveni. Po roce 1948 Vojtěcha Kodytka opět kdosi udal kvůli údajnému přechovávání zbraní. Státní bezpečnost prohledala jejich dům a jeho samotného dva dny a dvě noci vyslýchala. V domě estébáci nic nenašli a statkář nic nedoznal, byl tedy propuštěn. Vojtěch Kodytek byl progresivní statkář, který studoval nové metody a zlepšoval své hospodářství, spojil se se dvěma dalšími zemědělci a koupili hospodářské stroje. Společně jim to fungovalo a všichni prosperovali. Kodytek tedy měl za to, že v jednotném zemědělském družstvu to bude fungovat podobně, jenže se mýlil. V roce 1968 se uvažovalo o návratu soukromého hospodaření, ale po vstupu vojsk Varšavské smlouvy bylo všechno jinak. Pro Vojtěch Kodytka to bylo velmi tvrdé zklamání a konec všech nadějí. Zemřel v roce 1984 a nedožil se návratu rodinného majetku po roce 1989. O majetek zažádal jeho syn Václav s rodinou. Lesy a pole získali zpět, za hospodářská zvířata a stroje dostali odškodnění.