Vladimír Kocman

* 1956

  • „My jsme vždycky říkali, že jsi ‚skleněnej muž‘, když jsi prohrál, jo. To znamenalo, že prostě jsi šel proti trenérovi a on dělal, že tě nevidí, jako bys byl ze skla, jo. On prostě… Pomalu mu bylo zatěžko tě pozdravit, jo. A ty Němci nebo Francouzi, nebo já jsem pak pral ještě v Rakousku pár let, hele, prohrál jsi, vyhrál, furt se chovali úplně stejně, jo. V pořádku, dyť je to sport, jo. A já třeba na sklonku svý kariéry, když už mi bylo, já nevím, osmatřicet let, jsem se pral v tom Rakousku, a teprve vlastně mě to judo začalo bavit, tak jak by mě mělo bavit od začátku. Že jsi šel na ty závody a nebyl jsi úplně ztrémovanej, úplně vystresovanej prostě z toho, že když prohraješ, tak že je to hrozný, že když prohraješ, tak nedostaneš, já nevím… Jo, že se to objeví prostě ve všech aspektech tvýho života, vejplatou počínaje, tím, že příště nikam nepojedeš, jo, a tak dále a tak podobně. Čili ten tlak na ty sportovce byl neuvěřitelně větší a těžší, než je to dneska.“

  • „A ještě jsme měli, tomu jsme vždycky říkali nějak ‚mrtvá teta‘ nebo něco. Měli jsme lodní pytel, kde jsme měli salámy – turisťáky, uheráky – deli sušenky, tatranky, polívky v prášku a všechno todle, a z toho jsme tam jako se snažili žít takhle, jo, takže naše slavný prostě výjezdy, jo, vrcholovejch sportovců, reprezentantů, měly tudletu druhou stránku, jo. A třeba si pamatuju, to byla strašná sranda, shodou okolností todle kimono, se kterým jsem trénoval, je taky pěkně zapraný, ale my tam třeba přijeli s kimonama, který byly takhle zažloutlý, a prali jsme si tam v tom Kodokanu, že jo, v té jejich škole, a kupovali jsme si tam nějaký ty jejich prášky nebo jsme tam používali jejich prášky. Jenom takovej detail je to, jo, ale my za to, jak jsme tam byli třeba ten měsíc, my jsme odjížděli, každej jsme měli úplně svítící bílý kimona. Jo, jak prostě ty jejich prášky byly úplně něco jinýho, než jsme byli tady zvyklí. Takže, samozřejmě, to byly takový detaily, ale jako byly třeba podstatný, jo, že… Já si pamatuju, že my když jsme někde nastoupili, a už jenom to, když jsi prostě viděl, jak nastupujou Francouzi, že jo, adidas, jako perfektně, že jo, všechno jim sedělo, a teď jsi viděl, když šel východní blok: Bulhaři, my, jo, a měli jsme takový tepláky Pleas Jablonec, rozumíš, na kolenech to mělo pytle, jo, bílý zipy všude vokolo, na zádech ČSSR červeně, a to bylo prostě tak jako už sepraný, víš, tak jak to bylo takový jo, že to… No vůbec, to už jako kdybys prohrával o tři body, jo, s tím. Protože prostě judo a sport vůbec je o sebevědomí.“

  • „A když jsi prostě přešel tudletu čáru, tak fakt to z tebe úplně spadlo, z tebe ten strach prostě z toho, a fakt jsi najednou… úplně jinak ses tam cítil. Dokonce i když jsme lítali letadlama, tak fakt když ses díval shora takhle, tak jsi poznal, kde končí Česko a začíná třeba Německo, jo. Protože to Česko, to byla prostě tma. To bylo občas nějaký světlo – velký město, pár světel – v tom Německu bylo všechno osvětlený, že jo, silnice osvětlený, všechno, takže to jsme vždycky říkali, jakej to byl rozdíl, a strašně jsme si to užívali… strašně jsme si to vychutnávali.“

  • Full recordings
  • 1

    ZŠ a MŠ J. Š. Baara v Českých Budějovicích, 23.11.2018

    (audio)
    duration: 01:15:43
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Výjezdy z Československa byly možná polovina motivace sportovců

Vladimír Kocman v roce 1980
Vladimír Kocman v roce 1980
photo: Vladimír Kocman

Vladimír Kocman se narodil 5. dubna 1956 v Českých Budějovicích, kde vyrůstal společně se třemi bratry. Jako dítě ve volném čase hodně sportoval: hrál hokej, fotbal, jezdil na kole nebo bruslil. Na gymnáziu začal chodit na judo, které si časem zamiloval, a v každé volné chvíli trénoval. Brzy se dostal do juniorské reprezentace a začal objíždět závody po celém světě. Na olympijských hrách v roce 1980 v Moskvě vybojoval bronzovou medaili. Připravoval se i na další olympijské hry v Los Angeles v roce 1984, kterých se ale nakonec kvůli politickému konfliktu mezi Západem a komunistickým blokem nemohl zúčastnit, stejně jako řada dalších sportovců. I tak se mu díky sportu podařilo procestovat i tu část světa, do které se za socialismu podíval málokdo. Za všechny země je možné zmínit dvouměsíční soustředění juda v Japonsku. Přestože pocházel z ateistické rodiny, dal se během judistické kariéry na víru, což přispělo k ukončení jeho sportovní kariéry. Až do revoluce v roce 1989 musel pracovat jako topič. V 90. letech začal podnikat a otevřel si obchod se sportovními potřebami. Dnes je v důchodu a vede křesťanský sbor.