The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kocman (* 1935)

• narozen 14. října 1935 v Praze

• od dětství se věnoval práci s koňmi

• vyučil se dostihovým jezdcem na učilišti v Chuchli

• začal pracovat u dostihových koní v Chlumci nad Cidlinou

• stal se dostihovým jezdcem stáje v Kolesách

• přešel k jízdě se spřežením, kde dosáhl světových úspěchů

• po skončení jezdecké kariéry se stal trenérem

• je ženatý a má dva syny, kteří se také věnují práci kolem koní a kočárů

• jeho vnuk Jakub je úspěšným dostihovým jezdcem

• v roce 2021 žil v Kolesách u Kladrub

Jiří Kocman je ryzí „koňák“. Má to v genech po tatínkovi i dědečkovi. Měl v životě štěstí. Mohl dělat to, co ho bavilo celý život, dokonce i za komunismu, kdy doba mnohým podobným aktivitám nepřála. On byl prostě machr ve svém oboru. Především v závodech se spřežením, kde se dokonce zúčastnil slavné The Royal Windsor Horse Show v Anglii a skončil druhý. 

Sám přiznává, že mnozí jeho kolegové takové štěstí neměli a uvědomuje si nespravedlnost a omezení, které komunismus mnohým přinášel. Svět vnímal sice převážně přes „koňský hřbet“, ale ve svých vzpomínkách kriticky popisuje mnohé nepravosti, které citlivě vnímal. 

 

Šťastné dětství překazila fašistická okupace

Jiří Kocman se narodil 14. října 1935 v Praze na Hradčanech ve Strahovském klášteře. Jeho otec Josef Kocman jezdil s koňmi a vozil tehdejšího opata Zaorala, představeného kláštera. Dědeček pamětníka Čeněk Kocman dělal totéž. Jako vůbec první kočí jezdil na Strahově a po něm tuto funkci převzal jeho syn. Josef Kocman vozil také arcibiskupa Josefa Berana, než byl komunisty internován.

V arcibiskupském paláci v té době zemřel kočí, a proto arcibiskupství požádalo Strahovský klášter o zapůjčení kočího. Maminka i babička pamětníka sloužily ve Strahovském klášteře v kuchyni. „Já mám strašně krásné vzpomínky na dětství. Chodil jsem do školy Hany Benešové na Hradčanech. Můj chlapecký rajón byla samozřejmě strahovská zahrada, Petřín, Úvoz a Malá Strana. Běhali jsme po Hladové zdi z druhé strany. Chodili jsme se koupat do Vltavy. To si vždycky vzpomenu, když dávají Švejka, tak je tam jedna scéna z místa u Vltavy, kde jsme my s klukama vždycky řádili,“ vzpomíná Jiří Kocman. Rodina bydlela na místě, kterému se vždy říkalo Kočovka. Byla to budova, ve které se dole nacházela stáj s koňmi a nahoře byty pro kočí Strahovského kláštera.

Jiří Kocman začal chodit do školy za války. V té době se na škole vyučovala němčina. Za třídního měli německého učitele. Když přišli do třídy, museli povinně hajlovat. Tenkrát měli k němčině velký odpor. „Později jsem toho trochu litoval, když jsem začal jezdit na závody do zahraničí, že jsem se němčinu nechtěl naučit. Ale já si vždy vzpomněl na koncentrační tábory,“ dodává pamětník.

 

Od dětství chtěl jezdit na koních

Jiří Kocman začal jezdit a starat se o koně velmi brzy. Jako dítě školou povinné vodíval koně v jízdárně Na Baště, kde trénovali sokolové. Byla to nádherná jízdárna, z druhé strany Černínského paláce. Jeho prvním trenérem byl Emil Kotrba, akademický malíř, který nádherně maloval, především kompozice týkající se koní a jezdectví. Po roce 1948 však komunisté skautský oddíl zrušili a koně zabavili.

V té době také došlo k velmi nešťastné likvidaci historické sbírky kočárů na Kočovce. Jiří Kocman dodává: „Naproti stájím, jak byla ta Kočovka, stály čtyři kůlny. Dalo by se říct něco jako kočárovny. Bylo tam několik kočárů, které patřily Strahovskému klášteru. Různé typy. Po znárodnění se ty jednotlivé kočáry rozprodávaly pod cenou i do zahraničí. Některé zdevastovali úplně a prodali jako palivové dříví.“ 

Jiří Kocman vychodil základní školu, pět let obecné školy a tři roky měšťanky, jak bylo v té době obvyklé. Po škole nastoupil do učiliště v Chuchli k trenéru Celerovi, kde se začal připravovat na jezdce z povolání. Měl velké štěstí. V té době tam jezdil s koňmi hrabě Radslav Kinský. Ten přemluvil Jiřího Kocmana, aby šel k němu pracovat do Chlumce na zámek k jeho dostihovým koním. Hraběti Kinskému samozřejmě zabavili komunisté po roce 1948 veškerý majetek, včetně zámku a koní. V této době proto obhospodařoval “své koně“ už v zaměstnaneckém poměru.

V Chlumci dělal vedoucího pobočky dostihového oddělení, které patřilo pod Státní pokusný ústav Slatiňany. Radslav Kinský tam v podstatě dělal správce. „Byl úžasně statečný člověk, velice dobré povahy, velmi pracovitý. Já jsem si s ním rozuměl jako s kamarádem. On mi vlastně nabízel to kamarádství, protože jsme oba milovali koně,“ říká pamětník a dodává: „Já si myslím, že on to nedával na sobě tak úplně znát, ale určitě ho to v hloubi srdce velmi mrzelo, že mu vzali majetek. Chlumecké panství bylo nádherné - zámek, to okolí, a hlavně obora za Chlumcem, kterou taky vlastnil. Byl tam zámeček, překrásné prostředí.“

Na Chlumecku existoval chov speciálního plemene koní s dlouholetou tradicí, takzvané Isabely. Místní lidé tyto koně nazývali „žluťáky“. Chov koní se však podařilo i za vlády komunistů udržet, především díky obětavosti mnoha lidí, kteří koně zkrátka milovali.

 

Z dostihových koní přesedlal na spřežení

Jiří Kocman začínal jako dostihový jezdec překážkové stáje v Kolesách, která spadala pod kladrubský hřebčín. Startoval dvakrát na Velké pardubické. V roce 1960 se umístil na osmém místě s koněm Konsul. Následující rok startoval na koni Lotos. „Nádherný kůň, vynikající skokan, skočil krásně Taxis, ale na ‘velkých zahrádkách’ se zranil a musel jsem dostih ukončit,“ vzpomíná pamětník. 

Jiří Kocman v dalších letech přešel od dostihového jezdectví k jízdě se spřežením s kočárovými koňmi. Možná se projevily naplno rodinné geny a láska k opratím. Faktem je, že právě v tomto oboru dosáhl největších sportovních úspěchů. Dokázal vlastníma rukama řídit dvacet koní v zápřeži při oslavách 400 let chovu koní v Kladrubech.

 

Byl jsem druhý a princ Philip až za mnou

Jiří Kocman byl v roce 1975 pozván na The Royal Windsor Horse Show na královský hrad Windsor v Anglii. Obsadil druhé místo, a to velmi těsně a trochu i nešťastně.

Pamětník na to vzpomíná takto: „Princ Philip skončil až za mnou. Tyto soutěže končí vozatajský parkur. Je tam ohraničení dráhy, takové balónky, které jsou od sebe skoro jen tak daleko, jak měří zadní osa kočáru. Upravují se jako překážka. Já jsem spěchal, abych stihnul dojet včas. A poslední balónek mně spadl a tím jsem vlastně spadl na druhé místo. Nebýt této chyby, Windsor by slyšel československou hymnu. Královna Alžběta mě pak pozvala do windsorského zámku do modrého salonku na večeři. Krásný zážitek, jak z nějakého starého filmu.“ 

Jiří Kocman obdržel zlatý odznak Mezinárodní jezdecko-vozatajské federace v době, kdy předsedkyní byla britská princezna Anna. Startoval několikrát na mistrovství světa, dosáhl mnoha výrazných úspěchů na mezinárodních i národních závodech, především ve čtyřspřeží.

Přiznává, že měl opravdu štěstí, že ho v tehdejší době bez problémů pouštěli závodit do západních zemí. Vzpomíná na rok 1968, od něhož si sliboval i volnější cestování za hranice. “Nabízela se šance, že spousta věcí se zlepší, že za ty hranice se bude moci jezdit bez jakýchkoli obav, bez jakýchkoli papírů, bez běhání po ministerstvech. Především pro ostatní. Já jsem s tím problémy neměl, ale spousta mých kamarádů vozatajů se nedostala třeba jen kousek za hranice do Rakouska.“

 

Kladrubské hřebce cvičil pro královský dvůr

Jiří Kocman se nikdy o politiku moc nezajímal. Vnímal však, jak velká změna se po roce 1989 udála. 
V roce 1994 dánská královna Margaret poslala do hřebčína v Kladrubech nad Labem svého vrchního štolbu. Měl za úkol vybrat kladrubské hřebce pro královský dvůr. Podařilo se a Jiřího Kocmana pozvali do Kodaně k zácviku koní. Strávil tam celý měsíc a byl to pro něj nádherný zážitek. Po měsíci předal vybrané koně královskému vrchnímu podkonímu. „Bylo to krásné, kamarádské. Bydlel jsem v královských kasárnách, každý víkend mě brali k sobě do rodiny,“ vzpomíná pamětník.

Jiří Kocman jezdil do šedesáti let svého věku. Vnímal však, jak velký rozvoj jezdectví zaznamenalo po roce 1989. Oceňoval nové moderní jezdecké areály, moderní spřežení a mnohem lepší finanční zázemí pro výchovu mladé generace jezdců a chovatelů. Po tom, co slezl z kozlíku a přestal závodit, trénoval mladé jezdce, a dokonce vedl i národní tým. U koní zůstával pořád. Navštěvoval všechny akce jezdeckého oddílu, závody a bez pachu koňské stáje prostě nemůže existovat. Pavel Fiala o něm napsal knihu Mistr opratí Jiří Kocman.

 

Koně a kočáry hráli v českých filmech

Jiří Kocman se účastnil mnoha natáčení v českých filmech a seriálech. Všude tam, kde bylo zapotřebí natáčet scény se spřeženími, koňmi a kočáry. Vzpomíná na natáčení pohádky Princ Bajaja. Tam vozil mladou Magdu Vašáryovou šestispřežím kladrubských koní k drakovi. Natáčelo se v Prachovských skalách, kde byla umístěna velmi věrná maketa draka, který kroutil několika hlavami a plival oheň. Herec Ivan Palúch, který hrál prince Bajaju, nejezdil sekat hlavy drakovi. Měl dabléra z pražského jezdeckého klubu. Kůň se však draka bál a nechtěl k drakovi jezdit.

„Řekl jsem jim: ‘Zavolejte do Počernic, tam je zimoviště cirkusu, tam chodí pětadvacetiletý kladrubský hřebec Sacramoso v manéži, ten se určitě bát nebude. Tak tam zavolali. Poslali auto, toho hřebce přivezli a osedlali. Ten jezdec si na něj sedl a kůň bez problému chodil k drakovi,“ vzpomíná pamětník.

Jiří Kocman vozil v kočáru také herce Vladimíra Šmerala jako arcibiskupa olomouckého ve filmu Kladivo na čarodějnice. Samozřejmě nemůže také zapomenout na pohádku Tři oříšky pro Popelku a toto veselé natáčení, zvláště s Vladimírem Menšíkem a Janem Libíčkem. Jeho filmovým vrcholem je zjevně seriál F. L. Věk. Jiří Kocman tehdy v livreji řídil dvanáctispřeží pozlaceného arcibiskupského kočáru z Klárova přes Malou Stranu, při scéně z korunovace císaře Leopolda českým králem. Ten původní arcibiskupský kočár, který Jiří Kocman řídil, je nyní umístěn v kočárovně v Kladrubech.

 

Každé zvíře vycítí, jestli má dobrého pána

Jiří Kocman měl pro svou závodní kariéru skvělé rodinné zázemí. Manželka ho podporovala a starala se o děti, když cestoval po závodech. Starší syn Luboš byl v roce 2021 správcem sbírky kočárů Poštovního muzea ve Vyšším Brodě. Mladší syn Martin pracoval jako mistr sedlář v hřebčíně v Kladrubech. Vnuk Jakub Kocman se vyučil v jezdecké škole v Kladrubech. Poté se dostal do Anglie do Newcastlu, kde jezdil překážkové dostihy. Vrátil se domů a v roce 2021 jel Velkou pardubickou na koni Stretton a skončil sedmý. 

Jiří Kocman dlouhá léta vozil s kladrubským spřežením startéra na místo startu Velké pardubické. Celý jeho život se odehrával kolem koní. Sledoval veškeré jezdecké dění, stále měl svým nástupcům co předávat. Péče o koně a soužití s koňmi není jednoduchá věc. Na sportovní úspěch i neúspěch jsou tu vždy dva a musí spolu souznít. 

„V Kladrubech je jezdecká a chovatelská škola. Každý rok do ní nastoupí tak čtyřicet nových žáků. Někteří vydrží, někteří nevydrží. Pro některé je to představa dobrodružství, westernu. A ti většinou nevydrží. Těm, kteří vydrží, to moc přeji. Práce s koňmi nebo se zvířaty vůbec je velice náročná, ale i vděčná. Každé to zvíře vycítí od toho svého ošetřovatele, jezdce, od člověka, jestli je dobrý, nebo zlý. Já si myslím, že dneska ti mladí lidé mají velmi dobré podmínky, moderní zařízení a stáje. Přeji jim, ať je to baví.“ A své vyprávění zakončuje Jiří Kocman koňařským pozdravem: „Ať ty koně jdou!“