Josefa Kochmannová

"Já jsem ze sedmi dětí a měla jsem čtyři bratry. Tři byli starší než já, takže my jsme znali všecko, Vlachovice celé z vršku stromů. A jednou jsem dostala od tatínka bičem takhle přes nohy. My jsme měli krásný les a každý rok bylo nařízeno, lesík jsme tomu říkali. Každý rok bylo nařízeno, že se tam musí vysazovat určitý kvóty smrčků. Aby se ty lesy, co se vykácejí, aby se zase sázely čerstvý. A my jsme, já jsem s kluky, jenom já s kluky, jsme lezli v našem lesíku na smrček, teď jsme se rozhoupali, teď jsme se pustili a jak jsme se pustili na zem, tak jsme ten vršek ulomili. A tatínek svážel dřevo z lesa a slyšel, že se tam něco děje, tak zastavil koně a s tím bičem utíkal tam, kde se něco dělo. Tak mě vzal přes ty nohy, protože on miloval les. A to se nesmělo! To se nesmělo!"

"U nás se tancovalo každou sobotu odpoledne celý léto. V našem lesíku byla postavená podlaha, jezdila tam Humlíčkova kapela. Přijeli do Vlachovic před náš barák, to byl kilometr do našeho lesíka po silnici. Tam začali hrát, vedli nás do lesa, tam už byl postavený tanzplatz. Tam jsme tancovali a v šest hodin ráno jsem jela do práce a tatínek odvážel kapelu."