The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tamara Kobosilová (* 1931)

• narozena 8. března 1931 v Turnově

• šest let vyrůstala bez otce, jenž byl od září 1939 internován v koncentračním táboře Buchenwald

• vystudovala gymnázium v Turnově

• po komunistickém převratu režim pronásledoval otce

• vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 2024 žila v Turnově

Tamara Kobosilová, rozená Svobodová, se narodila 8. března 1931 v Turnově. Zde strávila své dětství a mládí. Až do 1. září 1939 vyrůstala s rodiči a s o pět let starším bratrem. Otec, původním povoláním učitel, se aktivně účastnil politického života jako člen Československé strany národně socialistické, což bylo důvodem k jeho zatčení gestapem v září 1939 a následné internaci v koncentračním táboře Buchenwald. Po otcově zatčení byl rodině kromě jejich rodinného domu zabaven majetek. Rodina se octla zcela bez finančních prostředků. Matka, konzervatoristka, začala dávat hodiny klavíru. To by ovšem rodinu neuživilo. Až po válce se dozvěděli, že peníze, které každý měsíc nacházeli v poštovní schránce, byly od Sokola. To jim zachránilo život, a nejenom jim. Sokol finančně podporoval i jiné takto postižené rodiny. Pamětnice celý život pociťovala vůči Sokolu vděk za záchranu rodiny. Otec se z koncentračního tábora vrátil v květnu 1945.

Führer je vůl

Povinnou školní docházku a gymnázium pamětnice absolvovala v Turnově. Osmiletá Tamara nepřítomnost otce nesla velmi těžko. Chyběl jí, stýskalo se jí, byla na něj citově velmi vázaná. Rodina s otcem mohla udržovat alespoň občasný, byť cenzurovaný, písemný styk. Všudypřítomný strach z náletů, zatemňování oken, vypínání elektřiny, to všechno k jejímu dětství neodmyslitelně patřilo. I přes všechny útrapy ona a její vrstevníci dokázali žít jako děti; ráda vzpomínala na koupání v Jizeře i na to, jak z vlastního popudu se od druhé třídy začala učit francouzsky. Nemohla tušit, jaký význam v jejím životě bude tato znalost mít.

Z gymnaziálních let v době okupace jí utkvěla v paměti zvláště jedna příhoda. V prostorách gymnázia kdosi napsal větu Führer je vůl. To samozřejmě neuniklo pozornosti. Nebyl tím však myšlen Adolf Hitler, ale spolužák takového jména. Na gymnázium dorazila inspekce. Proběhlo vyšetřování, jehož výsledkem bylo vyloučení žáka Führera ze studií a hrozba, že bude gymnázium uzavřeno. K tomu naštěstí nedošlo. Po absolvování gymnázia pamětnice studovala na Pedagogické fakultě v Praze obor čeština-ruština; ten si ještě doplnila dvouletým studiem speciální pedagogiky. Během studia byly pro ruštináře povinné studijní cesty do Sovětského svazu. Nikdo tam nechtěl, pamětnice se však těchto cest nezříkala, a tak měla možnost procestovat řadu sovětských republik. Poznala tam spoustu skvělých lidí, navázala přátelství. I proto jí vadilo, když byli obyčejní lidé ztotožňováni s politikou a jejich představiteli.

Otec byl ochoten pro svoji vlast obětovat život

Pamětnice svého otce po návratu z koncentračního tábora nepoznala. Vrátil se vyzáblý, cizí člověk s podlomeným zdravím. I přes tyto okolnosti se velmi brzy zapojil do občanského života. V červnu 1945 byl povolán do revolučního národního výboru a v roce 1946 se stal předsedou Okresního národního výboru v Turnově. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl zatčen, tři měsíce vězněn v turnovské věznici a poté vypovězen z Turnova. Vyloučen byl ze všech spolků. Rodině byl opět zabaven majetek, jen dům jí zůstal. Otec nejprve učil v Litoměřicích a od roku 1952 v obci Žalhostice. Ale ani tam neunikl dohledu Státní bezpečnosti (StB). Za rodinou mohl jezdit jen o víkendech; později učil v Liberci. V roce 1958 odešel do důchodu, dožil se 92 let.

Speciální pedagogiku uplatnila jako učitelka ve škole pro zrakově postižené děti. Nejdéle pracovala jako redaktorka ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze. Tato práce ji zcela uspokojovala, v nakladatelství setrvala až do odchodu do důchodu. Od gymnaziálních let si dopisovala s francouzským občanem. Toto dopisování nakonec vyústilo ještě v období komunismu v manželství. Získat povolení k cestám do Francie bylo zpočátku velice obtížné. Při své první návštěvě zažila šok – byla ohromena nejenom svobodou slova. Francie ji naprosto okouzlila, poznat tuto zemi byl její dávný sen. Do Francie se však natrvalo neodstěhovala. Zabezpečení péče o rodiče a láska k vlasti byly hlavními důvody.

Pamětnice měla ke svému otci hluboký citový vztah, velice si ho vážila, byl pro ni morálním vzorem. Zmiňovala se o něm i takto: „Otec byl jediný člověk v mém životě, který byl ochoten pro svoji vlast obětovat život.“ Při výchově svých dětí kladl velký důraz na morální zásady. Vštípené morální zásady a humor pamětnici v životě hodně pomáhaly, staly se jejím životním kompasem. Za zvláště důležité považovala: nikomu vědomě neubližovat, být čestný, pomáhat kde je třeba. A také mít rád lidi a být veselý. Tyto zásady se snažila předat i svým dcerám.

Z otcova vyprávění se hodně dozvěděla o nelidských podmínkách v koncentračním táboře, o hrůzách, jimiž byl život vězňů naplněn, ale též o jejich soudržnosti. Tu pociťovala v době války i pamětnice a velice oceňovala pomoc, které se rodině v těžkých dobách dostávalo. Za nejhorší životní období považovala válečná léta. Příslibem lepších časů byla šedesátá léta minulého století; srpnová okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 však znamenala konec nadějím. I ona, jako její otec, se politicky angažovala v Československé straně národně socialistické. Celý život byl pro ni pevným bodem jejich rodinný dům. Zde se rodina vždycky scházela v těžkých chvílích.

Pamětnice vychovala dvě dcery, radost jí přinášela čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata. V roce 2023 žila v Turnově ve svém rodinném domě.