Bernard Kobierski

* 1925  †︎ 2014

  • „Začal jsem studovat v Oxfordu, jelikož tam vojáci, kteří byli ve válce, neměli možnost vzdělání, tak to tam bylo přizpůsobený, že jsme se tam učili a byli tam profesoři a tak dále. Ale onemocněla maminka, to bylo v roce…, to si už nepamatuju. Psal tatínek, abych se dostavil k mamince, že to možná nepřežije, tak jsem se domů dostavil, ale chtěl jsem pak jít zpátky do té Anglie, abych mohl studovat, ale kdepak, komouši řekli: ,Soudruhu, ty jsi bojoval za kapitalisty, a pro kapitalisty, a ne pro nás, nikam nepůjdeš!‘“

  • „Utíkali jsme přes Německo do Francie k jeho příbuzným, to jsme se opravdu báli. No ale co se dalo dělat. Tam na kraji moře byly takové vesnice, které nijak příliš nespolupracovaly s Němci. Angličané měli svoje lodě, které jezdily v noci z Anglie do Francie, přes takový úzký pruh. No a tak jsme se jednou z těch lodí dostali do Anglie do 16. samostatné tankové brigády. Tam jsem sloužil a byl jsem tankistou, tam jsem byl raněný, dostali jsme zásah do tanku, bylo mi takových šestnáct, sedmnáct roků.“

  • „Samozřejmě Němčouři své mužské dávali na frontu, ale doma bylo zapotřebí okopat řípu, brambory a tak dále, žít se musí, tak na to brali chlapy z těch obsazených zemí, kteří museli přijít tam k nim a u nich všechny tyhle práce dělat, okopávat brambory, řípu a já nevím, co všecko.“

  • „S tím Francouzem, takový mladší člověk, jsme spolu pracovali a on říkal: ,Podívej se, přece tady nebudeme takhle, utečeme!‘ Jenže utéct, to není jednoduchá věc, jelikož za okupace, když by člověk přišel kamkoliv k Němcům, tak to okamžitě hlásili gestapu. Čili jsme museli jen v noci a přes den jsme spali v kupce sena nebo slámy. A také bylo třeba jíst, ale co? My jsme neměli možnost jít k těm Němcům, aby nám dali kousek chleba, to bysme byli okamžitě zatčený, tak jsme sbírali mrkev na polích a zeleninu a to jsme vytáhli, umyli v potoce nebo řece a to jsme jedli. Trvalo to něco přes dva měsíce, a ten Francouz měl příbuzné, tak jsme museli jenom v noci, přes den, jak říkám, jsme byli schovaný, aby nás nenašli. Tak jsme přešli, trvalo to něco přes dva měsíce přes tu Francii. Na kanál La Manche, takhle je Anglie, kanál a Francie. A stávalo se, málokdy, ale stávalo se, že přijel rybářský skútr v noci a my, co jsme tam byli schovaný, jsme se dostali na ten skútr a tak jsme se dostali do Anglie.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.10.2012

    (audio)
    duration: 30:36
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Ústřední vojenská nemocnice, 27.09.2013

    (audio)
    duration: 47:35
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Utéct, to není jednoduchá věc

jako_radista.jpg (historic)
Bernard Kobierski
photo: Dobové fotografie jsou od dcery pana Kobierského. Současné fotografie jsou od studentů, kteří pořizovali záznam

Bernard Kobierski se narodil v roce 1925 na Těšínsku v části, která patřila k Československu. Měl pět sourozenců, z nichž někteří ještě žijí. Po vypuknutí druhé světové války byl v pouhých šestnácti letech totálně nasazen v Německu, odkud s kamarádem Francouzem utekli přes Francii do Velké Británie. V Anglii se nejprve léčil s nemocným žaludkem a poté absolvoval výcvik u tankistů. Bojoval ve Francii, kde byl poprvé raněn. Podruhé byl raněn v Itálii během bitvy o Monte Cassino. Po druhém zranění skončil u tankistů a přeškolil se na radistu. Po válce nastoupil ke studiu na univerzitě v Oxfordu, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu maminky se vrátil do Čech. Mezitím však Evropu rozdělila železná opona a komunisté už ho do Anglie zpátky nepustili. Po vyučení v obchodě s potravinami byl v 50. letech nejprve zaměstnán u Oderské plavby, posléze pracoval jako vedoucí finanční účtárny. V roce 1957 se oženil a v šedesátých letech změnil práci - byl zaměstnán jako skladník ve společnosti Technoplyn. Za válečný žold si koupil spolu s několika kamarády činžovní dům v Seifertově ulici v Praze, který jim byl komunisty zabaven a vrácen až po roce 1989. Žil ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, zemřel 19.12. 2014.