Ladislava Klásková

* 1937

  • „My jsme byli Sudety, Ostrava byl protektorát. Jezdili jsme za mými strýci, kteří tam studovali a bydleli u jedné rodiny. My s babičkou jsme jim vozili jídlo. Richterovi, u kterých bydleli, měli všechno na lístky, takže jsme jim vozili z domu potraviny. Vzpomínám si, že jsme museli přes celnici. Byla tam, kde je dnes vlakové nádraží Svinov. Přes to nádraží byl takový most, přes ten most se přešlo a zase tam bylo nádraží, které tam dnes už není, a tam byla celnice. Pak se jelo vlakem do Vítkovic. Z Vítkovic, to už byl protektorát, jsme se dostali do Ostravy.“

  • „Když se tatínek vrátil z práce, tak jsme utíkali do toho bunkru. Tatínek měl obrovský kufr, na rukou malého bratra, který měl tři roky. I s maminkou jsme běželi po louce do toho bunkru. A to už po nás stříleli ze stíhaček. A pak, to bylo z 27. na 28. dubna, se v Porubě rozpoutalo peklo. Už šli Rusové od Hrabyně, kde byly největší boje, a přesouvalo se to do Poruby. My jsme byli od opavské cesty první na ráně.“

  • „Bylo mi osm let. Bydleli jsme v Porubě u myslivny, bylo to skoro u lesa. V barácích, kde jsme bydleli, nebyly sklepy. A tak my, i hodně našich sousedů, jsme si vybudovali u lesa, v místech, kde dnes stojí nemocniční prádelna, takové bunkry, kde jsme chtěli prožít válku. A taky jsme ji tam prožili. Byly to takové díry vyhloubené do svahu. Měli jsme tam i kamna. Když začali bombardovat Porubu, tak jsme tam s rodiči a malým bratrem, který měl tři roky, odešli. Měla tam přijít i babička s dědečkem a strýcové, ale ti se tam už nedostali, protože dědeček byl v práci. Jejich synové, moji strýcové, byli zase v Ostravě ve škole, takže než přijeli, fronta natolik postoupila, že se tam už nedostali, protože už byly velké boje.“

  • "A nějaký vysoký důstojník, který jim velel, se ptal mé babičky, jestli se může k ní do bytu jít. Babička mu to svolila, že ano, že ho ubytuje, nechtěl být v té stodole s těmi vojáky. Babička ho uložila v obývacím pokoji. Protože pocházela ze statku, tak měla krásný nábytek od rodičů, tak tam on se uvelebil, tu vojenskou uniformu si převěsil přes židli, no a spal. A v deset hodin přišel z práce můj dědeček. Moji prarodiče měli na jižní Moravě za Znojmem provdanou dceru a její manžel byl financ. To byl na hranicích takový policista. Dědeček ty Němce v té stodole neviděl a podle té uniformy si myslel, to byl černý pán, můj strýc byl taky černý, on si myslel, že to je jeho zeť. Tak ho vzbudil: ‚Bohuši, co tady děláš?‘ A on to byl Němec. Dědeček, protože uměl německy, tak s ním do rána vykládal. Byl to Rakušan, ti Rakušané byli nuceni do té války jít, a s mým dědečkem si do rána vykládali. A pak bohužel jsme ho s mojí sestřenicí našly vedle u sousedů. Ještě dědečkovi ukazoval svoji rodinu a my jsme ho pak našly na zahradě vedle u sousedů s mojí sestřenicí mrtvého."

  • "Když začali bombardovat tu Porubu, tak tatínek vzal obrovský kufr, mého bratra na ruku, maminka mě a utíkali jsme do toho krytu, což bylo asi 300 metrů, a v tu dobu už po nás stříleli z letadla. Kdo to byl přesně, jestli Rusové, nebo Němci, to nemůžu říct, byla jsem děcko. Ale vlastně jsme běželi mezi těmi střepinami - no štěstí bylo, že nás nic nezasáhlo - do toho krytu. Ale moje babička, protože čekala na ty svoje mladší syny, kteří byli v Ostravě ve škole, s těmi svými mladšími syny už do toho bunkru nestačili přijít, tak ti zůstali v našem domě. No a pak taky bylo pro nás hrozné, že my jsme měli... to byly takové dva domy, babiččin dům, náš dům a stodolou to končilo, a tu stodolu zbombardovali. Viděli jsme z toho krytu, protože to bylo v kopečku, tak jsme pozorovali, když už ta letadla odletěla, co vlastně zbombardovala, a viděli jsme, jak nám hoří ta stodola. No vedle ní byl hned ten náš dům. No ale ten naštěstí nehořel, protože ti kluci, moji strýcové, byli doma a uhasili to."

  • "A pak shodou okolností zbombardovali vedle nás ob dva baráky stodolu a to si vzpomínám, že jak ten nálet byl, tak my jsme se s bratrem, který měl tři roky, schovali do kuchyně pod šicí stroj, mysleli jsme si, že nás to asi zachrání. No a když hodili bombu na tu stodolu, tatínek byl ještě v práci, maminka tam polítávala někde, nevěděla taky, co má dělat, sklepy jsme v tom domě neměli. Takže jsme zůstali v tom bytě, no a když tu bombu shodili na tu stodolu, tak to s námi v tom pokoji úplně tak udělalo, jako bychom byli na nějaké obrovské houpačce."

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava-Poruba, 22.11.2019

    (audio)
    duration: 48:17
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Ostrava, 21.08.2020

    (audio)
    duration: 01:49:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Utíkali jsme přes louku do bunkru, nízko nad námi letělo letadlo a střílelo po nás. Strašně jsem se bála

Ladislava Klásková, cca 1955
Ladislava Klásková, cca 1955
photo: Archiv Ladislavy Kláskové

Ladislava Klásková, za svobodna Matějová, se narodila 21. července 1937 v obci Poruba, která byla později připojena k Ostravě. Po mnichovské krizi byla vesnice začleněna do německých Sudet. Rodina bydlela v domě prarodičů, kde měli malé hospodářství. Otec pracoval ve Vítkovických železárnách. Ladislava pamatuje konec druhé světové války, masivní bombardování Poruby 27. dubna 1945 a osvobození Rudou armádou. Nejtěžší boje přečkala s rodiči a tříletým bratrem v bunkru vybudovaném ve svahu u lesa. V jejich domě se vystřídali němečtí důstojníci i sovětští vojáci. Vystudovala obor zdravotní laborantka na střední zdravotnické škole v Ostravě-Vítkovicích. Pracovala v transfuzní stanici v Ostravě, pozdějším Krevním centru krajské nemocnice.