The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. Milan Klapetek (* 1944)

• narodil se 24. června 1944 ve vesnici Velké Tresné v okrese Žďár nad Sázavou

• v roce 1961 se vyučil soustružníkem

• v letech 1961–1964 studoval na Střední průmyslové škole strojírenské v Brně

• ve 2. polovině 60. let pracoval jako jevištní technik v různých divadlech v Brně

• v letech 1968–1973 studoval teologii na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

• v 70. a 80. letech působil jako vikář Evangelické církve českobratrské ve Vsetíně, Cvikově a Brně

• zapojil se do mírového odboru evangelické církve a účastnil se zahraničních konferencí Světové rady církví

• v letech 1975–1989 spolupracoval se Státní bezpečností

• od roku 1994 vyučuje na Vysokém učení technickém (VUT) v Brně humanitní předměty

• od roku 2005 přednáší na Univerzitě třetího věku při VUT v Brně

Teolog Milan Klapetek, ač hluboce oddaný levicovým myšlenkám rovnosti a sociální spravedlnosti, si uvědomoval, že normalizační socialismus má k ideálu daleko. Ale spíše než protivníkem, kterého je třeba zničit, pro něj bylo zlo prázdnotou, kterou je možné vyplnit dobrem. V tomto duchu usiloval o dialog s tehdejším režimem a snažil se sladit jeho cíle a prostředky s hodnotami křesťanství. Jeho úsilí vyústilo v dlouholetou spolupráci se Státní bezpečností. 

Vyrůstal v chudém kraji kamenitých políček

Milan Klapetek se narodil 24. června 1944 ve Velkém Tresném v okrese Žďár nad Sázavou. „Je to vesnička o šedesáti číslech. Takže už to samo o sobě determinuje dráhu a první pohledy na život, které člověk v kraji Vysočina, kraji kamenitých políček a jedné kravky, mohl nabýt,“ začíná své vyprávění pamětník. Maminka Dana Klapetková, rozená Unčovská, pracovala jako lesní dělnice a kuchařka, tatínek Miloslav Klapetek byl v padesátých letech zaměstnaný na stavbě nedaleké Vírské přehrady. „Pracoval jako dělník, i když měl obchodní akademii. Nebyl s novým režimem příliš zadobře,“ vysvětluje Milan Klapetek.

Aby to měl blíž do školy, bydlel malý Milan od svých šesti let v sousední vesnici Kněževes u svého dědy z otcovy strany. Druhý stupeň pak navštěvoval v Olešnici a Rovečném. Všechny tyto obce leží v okruhu pěti kilometrů vzdušnou čarou a v tomto rádiu se odvíjelo jeho dětství. Dědeček byl vzdělaný člověk, zemědělský inženýr, ředitel hospodářské školy a také tajemník místního národního výboru. Jeho částečně levicové smýšlení Milana Klapetka zásadním způsobem formovalo.

Dědeček z matčiny strany byl stolař, který si prošel první světovou válkou a zajetím. „To v něm vypěstovalo zvláštní druh optimismu,“ vypravuje Milan Klapetek. Kolektivizace nemohla válkou zoceleného dědu vyvést z rovnováhy. „Musíte to vést jako já. Já jsem celý život šetřil, abych koupil louku u potoka, a když jsem si ji koupil, za půl roku jsem ji dal do družstva,“ vzpomíná Milan Klapetek na jeho slova. „Být celý život nasraný, to není žádný umění,“ byla další dědova oblíbená věta. „A to je i moje životní krédo,“ dodává pamětník.

Vstoupit do družstva byla pro mnohé lidi úleva

V padesátých letech se v jeho kraji žilo skromně. „Počítal se každý krejcar,“ říká Milan Klapetek. Se zakládáním družstev se podle jeho vzpomínek tamější lidé smiřovali s lehkostí. „Kolektivizace tam probíhala, mám dojem, hladce.“ Vstoupit do družstva nebylo povinné. „Tam jich několik zůstalo, kteří hospodařili dál,“ vzpomíná Milan Klapetek a jmenuje například rodinu Němečkovu. „Já mám dojem, že oni to vydrželi celý život.“ Děda-optimista byl nicméně rád, že se zbavil pole a krávy a měl o starost míň. „Děda [...] to bral jako jistý způsob úlevy.“

Na své sousedy ve vsi vzpomíná Milan Klapetek jako na apolitické lidi, kteří přistupovali k věcem veřejným s rezignovaným fatalismem. O politických monstrprocesech věděli z rádia, ale nijak se nad nimi nepohoršovali. „Po válce a po tom všem byli na taková dramata celkem zvyklí, takže jim to nepřipadlo nenormální,“ tvrdí pamětník. Protikomunistické letáky, které na jejich ves dopadaly z balonů vysílaných nad naše území Svobodnou Evropou, je nemohly z jejich apatie vytrhnout. Do nepočetné skupiny lidí, kteří režim neschvalovali, patřil pamětníkův tatínek, který se o politice často přel se svým otcem. Milan Klapetek se přikláněl spíše na stranu svého dědy: „Mně připadal ten jeho postoj jako zralejší a autentičtější.“

Náboženský život nebyl ve vzpomínkách Milana Klapetka v padesátých letech nijak omezován. Lidé dál svobodně chodili do kostela. Pamětník si dokonce myslí, že tehdejší moc chtěla minimálně zpočátku s církvemi vycházet po dobrém: „Já jsem měl vždycky dojem, že režim stál o přízeň církve, ale ta se k tomu stavěla ve skrytu odmítavě.“

Mezi dělníky ve slévárně se cítil dobře

Po základní škole se Milan Klapetek začal učit v Brně na tříletém učilišti na soustružníka. Praxi si již od druhého ročníku odbýval v malé slévárně ve Štěpánově nad Svratkou. Zdejší průmyslová tradice měla své kořeny ve středověku, kdy se zde začala těžit železná ruda a vznikaly první hamry. Dělníci se svými zvyklostmi po staletí dotvářeli zvláštní ráz celé vesnice. „Pan farář si stěžoval, že narušují tradici. Ale to bylo tím odlišným stylem života. Dělník dostával výplatu a žil úplně jiným rytmem. Žádné svátky nepotřeboval, ani ten kostel,“ říká Milan Klapetek.

Dělnické prostředí železáren ho myšlenkově posunulo o další krok doleva. „Říká se, že jsou dvě velká centra komunismu –  Severní Korea a Štěpánov nad Svratkou,“ směje se Milan Klapetek. „To nebyli žádní fanatici, ale upřímní lidé, kteří věřili tomu, že ten systém je jejich a pro ně.“ Ve fabrice se cítil dobře, nicméně profesně ho to táhlo jinam. Po dokončení učiliště pamětník studoval v Brně střední průmyslovou školu, ale ukázalo se, že není pro technické obory předurčen. „Mě ta představa, že budu u soustruhu, moc nefascinovala a potom ani ta představa, že bych byl u rýsovacího prkna. Takže jsem to skončil a šel jsem do divadla dělat jevištního technika,“ vypravuje Milan Klapetek.

Obrodný proces v šedesátých letech sledoval s nedůvěrou

Nejprve pracoval jako kulisák v Divadle bratří Mrštíků a v Divadle Julia Fučíka, po vojně pak ve Státním divadle v Brně. Období politického tání a ekonomických reforem v šedesátých letech, které většina Čechoslováků prožívala s optimismem a nadějí, se mu příliš nezamlouvalo. „Podnikání vypadalo tak, že jeden ukradl někde na hřbitově nějakou plastiku a začal ji odlévat z dentacrylu. Tak jsem říkal – safra, to je snad ono?“

Když potom v srpnu 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy, nebyli prý lidé z jeho rodného kraje nijak vyvedeni z míry ani pohoršeni. „Bylo legrační, když tady byli všichni znalci a političtí experti překvapeni příchodem pěti armád,“ říká Milan Klapetek. „V Tresném v hospodě už v dubnu říkali – oni musí přijít, a to bude tak do srpna.“ Okupaci, kterou tak prozíravě předvídali, lidé z Tresného podle jeho vzpomínek nekomentovali ani s nevolí, ani se zadostiučiněním. „Na vesnici je člověk zvyklý spíš konstatovat,“ říká Milan Klapetek.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho nezaskočila

Se stejným stoickým klidem přijal srpnovou invazi roku 1968 i on sám. Tou dobou pamětník stále pracoval v divadle a ani mezi svými kolegy zde nepozoroval žádný odpor nebo šok. „My jsme to opravdu neprožívali jako nějaké drama,“ tvrdí Milan Klapetek. Je toho názoru, že vzhledem ke geopolitické poloze naší země nemůžeme být nikdy zcela svobodní. „Když se podíváte do dějin, tak my jsme vždycky museli mít nějakého bratra, takového ochránce. [...] Sovětský blok nepřinesl nic principiálně nového.“

Z pozice věřícího člověka dnes spatřuje v oněch událostech Boží záměr: „Kdo je na nás mohl poslat jiný než Pán Bůh?“ Inspiraci k porozumění této události nalézal v Bibli: „Když je Jeruzalém obklíčen babylonským vojskem, všichni se chápou zbraní a prorok jim řekne – prosím vás, kdo sem ty Babyloňany asi tak mohl poslat jiný než Bůh? [...] Má vám to něco naznačit!“ Srpnem 1968 nás měla podle Milana Klapetka Boží prozřetelnost přivést „k trochu hlubšímu zamyšlení“.  

Křesťanům a komunistům šlo o totéž

V roce 1968 pocítil vnitřní volání ke službě Bohu a lidem a začal studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Při studiu dospěl k přesvědčení, že mezi komunismem a křesťanstvím existuje hlubší spojitost – obojí podle něj usiluje o spravedlivější svět, důstojnost pro všechny a odstranění společenského vykořisťování. Vnímal proto víru a levicové ideály ne jako protiklady, ale jako dvě cesty vedoucí ke společnému cíli.

„Jedna větev evropské kultury je hluboce orientovaná na rovnostářskou, spravedlivou společnost, kterou se právě komunismus pokouší udělat,“ vysvětluje Milan Klapetek. Antagonismus mezi komunismem a křesťanstvím neuznával – považoval ho za tragické nedorozumění, které brání dvěma podobně smýšlejícím světům najít společnou řeč. „Oni [komunisté] prosazovali dobrou myšlenku blbým způsobem,“ vysvětluje Milan Klapetek. „Domnívali se, že to je věda. Bylo to takové velice brožurkové a zjednodušené.“

K socialistickému režimu byl kriticky loajální

Poté, co v roce 1973 dokončil školu, působil krátce jako vikář Evangelické církve českobratrské ve Vsetíně a potom ve Cvikově, v severních Čechách. V té době se oženil a asi na tři roky z církevní služby vystoupil. V letech 1976 až 1978 pracoval v Brně jako propagační referent Českého svazu spotřebních družstev. Poté opět navázal na svoji duchovní dráhu ve funkci vikáře v Českobratrském evangelickém chrámu Jana Amose Komenského, lidově zvaném Červený kostel, u pana faráře Pokorného. Působil také v Boskovicích a v Brně-Husovicích.

Svůj postoj k tehdejšímu režimu popisuje slovy „kritická loajalita“. Absenci občanských svobod během socialismu vnímal Milan Klapetek jako pochopitelný důsledek zbytečného nesouladu mezi občany a režimem. „Já jsem chápal, že to je dané tou konfrontační nastaveností, kterou jsem chtěl odbourat. Režim čekal ze všech stran nepřátelský útok a lidi taky. Cokoliv režim udělal, považovali za útok.“ Pamětník byl přesvědčen, že kdyby se lidé režimu podřídili, nesvobody a omezení by byly zrušeny. A kdyby ne, pak by snad bylo správné se režimu vzepřít. „Ale někdo začít musí.“

Na estébáky se snažil osvětově působit

V tomto kontextu je pochopitelné, že když ho v roce 1975 kontaktovala Státní bezpečnost a požádala ho o spolupráci, neodmítl. Viděl v tom příležitost k navázání dialogu a překonání z jeho pohledu nesmyslné a nežádoucí propasti mezi komunistickou mocí a národem. Podle jeho slov neměl rozhodně v úmyslu na nikoho donášet. „To jsme si hned ujasnili, že nic takového ode mě nemůžou čekat,“ zdůrazňuje Milan Klapetek. Naopak se údajně snažil svým kolegům ze sboru pomáhat. „[Byl jsem] žehlička malérů, které měli moji kolegové,“ tvrdí pamětník. Po čase ale zjistil, že jeho disidentsky naladění spolupracovníci o takovou pomoc nestáli a ve své konfrontaci se státem si podle jeho názoru spíše libovali.

Se „svým“ estébákem se scházel jednou měsíčně v konspiračním bytě na Obilním trhu v Brně až do sametové revoluce. „Já jsem se snažil mu vždycky ukázat, že církev a křesťanství nejsou svou podstatou žádné protistátní síly. […] Že kořeny křesťanství a komunismu jsou úplně ty samý,“ obhajuje a vysvětluje svou spolupráci s StB Milan Klapetek. „Já jsem cítil povinnost vstoupit mezi ty fronty. […] Oni [estébáci] byli taky, svým způsobem, zmanipulované oběti toho jednostranného pohledu.“ Jestli se je podařilo přesvědčit, neví, ale cítil jako svou povinnost se o to pokusit. Navzdory jeho bohulibým záměrům o své spolupráci se Státní bezpečností se svým nadřízeným, farářem Pokorným, nikdy nemluvil...

V Archivu bezpečnostních složek se svazky Milana Klapetka nedochovaly, a proto zůstává nejasné, nakolik byl pro StB přínosným spolupracovníkem a do jaké míry se mu dařilo prosazovat vlastní záměry.

Zlo se nemá ničit, ale napravovat

Přestože měl Milan Klapetek blízko k levicovým ideálům, dobře viděl, že praxe socialistického režimu často selhává. Odmítal ale považovat komunisty za nepřátele, které je třeba zničit. Zlo chápal stejně jako sv. Augustin nikoliv jako samostatnou sílu, ale jako nedostatek dobra. „Tma nemá ontologickou podstatu. Tma je nedostatek světla. Zlo se v křesťanství spravuje tím, že mu dodám dobro, a ne že ho zlikviduju,“ vysvětluje Milan Klapetek. „S tím, co nazýváme pracovně zlo, [musíme] zacházet trochu jinak než jako s nenáviděným objektem, který je potřeba zlikvidovat.“ Upozorňuje na vykreslení čerta v českých pohádkách – je zde vylíčen spíše jako hloupá a nešťastná bytost než jako ztělesnění zla. Podobně vnímal Milan Klapetek také totalitní režim a podle toho s ním jednal. „Já jsem se se všemi bavil jako s lidmi.“

V letech 1985 až 1989 pracoval Milan Klapetek na částečný úvazek na ústředí Křesťanské mírové konference v Praze a aktivně se také zapojil do takzvaného mírového odboru. Jako jeho člen jezdil koncem osmdesátých let na konference na kapitalistický Západ, konkrétně do Švýcarska a západního Německa. V roce 1988 a také v 1989 strávil jeden semestr na ženevské univerzitě, která pořádala kurzy pro Světovou radu církví. Pobyt na Západě jeho levicové smýšlení nezpochybnil. Naopak se zde utvrzoval v tom, že situace není černobílá. Vzpomíná, jak ve Švýcarsku v roce 1989 diskutoval s ostatními posluchači o západní pomoci československým disidentům. „Utkvěla mně v hlavě slova jednoho Švýcara – oni [Západ] nechtějí pomoct vám, ale sobě.“ Na podzim 1989 pamětník pobýval v západním Německu. „Tam nám myslím v září řekli, že Václav Havel bude koncem roku prezidentem,“ říká Milan Klapetek a naznačuje, že sametová revoluce byla možná zinscenována Západem.

Po sametové revoluci se stal vysokoškolským pedagogem

Vikářem byl pamětník do roku 1991. Pak vyšly Cibulkovy seznamy agentů a jemu se nepodařilo své stanovisko vysvětlit svým nadřízeným v církvi. „Bylo mně navrženo, abych vystoupil z církevní služby,“ říká Milan Klapetek. Nějakou dobu střídal povolání, dělal například vrátného, a v roce 1997 začal na plný úvazek přednášet na brněnském Vysokém učení technickém, kde externě přednášel již od podzimu 1994. Jeho oborem byly humanitní předměty, například Filosofie a kultura, Dějiny a filosofie techniky, Rétorika a Právní minimum. Od roku 2005 přednášel navíc na Univerzitě třetího věku při VUT na různá témata z oblasti komunikace, dějin a filosofie.

Na dotaz, jestli má výčitky svědomí ze spolupráce se Státní bezpečností, která trvala skoro patnáct let (od roku 1975 do roku 1989), odpovídá jednoznačně: „Nemám. Já jsem nikomu neublížil.“ Podle jeho názoru se snažil výhradně pomáhat svým kolegům a působit výchovně na estébáky. Na tenký let se pustil s dobrým úmyslem posunout svět lepším směrem, plně v souladu s biblickým citátem „Snášej protivenství jako ctný rytíř Ježíše Krista“, který patří k dalším jeho životním mottům. „Člověk někdy musí vstoupit do nebezpečné situace, aby něco dobrého udělal, a musí nést to břemeno,“ říká Milan Klapetek.