„Já jsem neměl pocit, že – jak to někteří ti kolegové měli, tu takovou manichejskou vizi, že to je ďábel v tom smyslu manichejsko-persko-dualistickém – což já jsem tak nebral. Mám dojem, že to je věroučně autentičtější, ten můj postoj. To milování nepřátel, to je svým způsobem protimluv, ale ten vyplývá právě z toho, že to už není nepřítel. V tomto kontextu křesťanském to je člověk, kterému je potřeba otevřít oči, dodat něco, kterému něco chybí.“
„To byli lidé, kteří pracovali zpravodajsky s určitou organizací, kterou byla církev, o které v podstatě nic nevěděli. A to vedlo samo o sobě k nedorozumění z té jejich strany, poněvadž leckdy viděli konspiraci a nějaký nenávistný výrok v něčem, co normálně je v Bibli a co se vztahuje k úplně jinému kontextu. Takže mně šlo o to, tyto nedostatky jim trochu nějak odstranit, protože nebylo nikoho, kdo jiný by to mohl dělat. Církevní vrchnost, ti by si to nenechali, to by nešlo, a od těch, co byli v tom maléru, taky ne. Takže to byla věc, kterou jsem měl pocit, že je potřeba pro odstranění toho napětí a toho nepřátelství, které je nedorozuměním, jak jsem to chápal já, odstranit.“
„Ta jedna větev evropské kultury je hluboce orientovaná na takovou rovnostářskou, spravedlivou společnost, kterou se právě ten komunismus pokouší udělat. Tam mezi těmi fotkami, které vám posílám, je i jeden citát z Englišovy knihy Národní hospodářství, kde píše: ‚Člověk, který by žil podle zásad lásky k bližnímu, se bude cítit v komunismu stejně svobodný jako individualista v kapitalismu. Ovšem s tím, že mezi egoisty to není možné.‘ Takže já jsem to pochopil tak – ano, to je marná snaha, ale to je těžká otázka, když myšlenku, kterou v podstatě akceptuji, někdo prosazuje, řekl bych blbým způsobem, tedy mocí.“
Milan Klapetek se narodil 24. června 1944 ve vesnici Velké Tresné v okrese Žďár nad Sázavou. Jeho rodiči byli Miloslav Klapetek a Dana Klapetková, rozená Unčovská. V roce 1961 se pamětník vyučil soustružníkem v Brně a další tři roky studoval na střední průmyslové škole strojírenské. Po absolvování základní vojenské služby pracoval dva roky jako jevištní technik v několika brněnských divadlech. V letech 1968–1973 studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. V sedmdesátých a osmdesátých letech působil s krátkou přestávkou jako vikář na několika místech – ve Vsetíně, Cvikově a Brně. Aktivně se zapojil do mírového odboru evangelické církve, díky čemuž se v osmdesátých letech zúčastnil několika zahraničních konferencí Světové rady církví. Usiloval o navázání dialogu mezi církví a tehdejším socialistickým režimem. Součástí této snahy byla jeho spolupráce s StB v pozici agenta mezi lety 1975 až 1989, kvůli níž musel v roce 1991 z církve odejít. Od roku 1994 vyučuje na VUT v Brně například filosofii a rétoriku a od roku 2005 zde také přednáší v rámci programu Univerzity třetího věku.
