The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Kincl (* 1930  †︎ 2019)

Měl jsem kliku, že jsem potkal řadu lidí s profesním i občanským kreditem

  • narozen 19. října 1930 v Praze

  • v roce 1949 maturoval na obchodní akademii v Praze

  • po vojně zaměstnán v nakladatelství Naše vojsko

  • v 60. letech spolupracoval s divadlem Paravan

  • psal písňové texty (především pro Ljubu Hermanovou)

  • s redaktorem Vladimírem Branislavem se podílel na televizním cyklu Zvědavá kamera

  • působil v redakci časopisu Zápisník

  • po roce 1968 redakci opustil a psal na volné noze

  • s Vladimírem Branislavem stvořili např. večerníčkovou postavu Rákosníčka

  • posléze zaměstnán jako účetní v n. p. Kniha

  • po roce 1989 se na několik let k televizní práci vrátil

  • zemřel 26. dubna 2019 v Praze

V 60. letech minulého století vznikaly v Československé televizi odvážné a atraktivní pořady věnující se tématům ještě do nedávné doby vládnoucím režimem nevítaným a zapovězeným. Televize se tak významnou měrou podílela na šíření svobodnější společenské atmosféry a postupném uvolňování politických poměrů. Mezi externí spolupracovníky Československé televize patřil také Jaromír Kincl.

Coby novinář se zabýval kulturním děním, nadšeně sledoval divadla malých forem a psal písňové texty. V televizi nalezl spřízněnou duši v redaktorovi a scenáristovi Vladimíru Branislavovi. Nový autorský tandem našel těžiště své práce v cyklu televizních pořadů a reportáží nazvaných Zvědavá kamera, který často představitele vládnoucí moci rozčiloval a provokoval. Jaromír Kincl nadšeně prožíval profesně plodná léta svého života s podvědomým pocitem, že idylické časy nemusí dlouho vydržet. V tom se bohužel nemýlil.

Pražské povstání na Letné

Jaromír se narodil 19. října 1930 v Praze a dle svých slov pocházel z klasické středostavovské rodiny. Otec pracoval jako pojišťovací úředník a maminka, jak bylo zvykem, se věnovala péči o domácnost. Rodina žila v nájemním bytě na Letné. Své dětství Jaromír zpětně hodnotil jako harmonické a bez materiálního strádání. Idyla ovšem netrvalo dlouho. V březnu 1939 došlo k nacistické okupaci a zřízení protektorátu Čechy a Morava: „Jako dítě jsem si tu dobu moc neuvědomoval. Všecko ale bylo složitější a škola, do které jsem chodil, dvojjazyčná, protože některé předměty se vyučovaly v němčině.“

Výrazný předěl v Jaromírových vzpomínkách tvoří především květnové události roku 1945. Ve svých čtrnácti letech vnímal v letenských ulicích Pražské povstání i projevy násilí na Němcích, které pozoroval s obavami a nelibostí: „Zažil jsem stavění i rozebírání barikád. Až zpětně jsem si uvědomil, že jsem tam měl velice nepříjemný zážitek od rádoby osvoboditelů barikádníků. 9. května, když už vše bylo jasné, honili Němce po jednotlivých domech. Vím, že řada Němců byli grázlové, ale i ty z wehrmachtu bylo třeba zajmout a odevzdat k příslušnému potrestání. Jednoho tam ale chytili, pověsili na lucernu, polili benzinem a zapálili. Byla tu tedy radost z toho, že jsme svobodní, což jsem tenkrát příliš nedoceňoval, ale také trochu vyděšenosti ze surového setkání s tím, co lidi dovedou. To bylo konkrétní a velmi neradostné.“

Jako dospívající kluk vítal občasné víkendové zájezdy amerických vojáků do Prahy. Nedopalky amerických cigaret, které odhazovali, se mladému kuřákovi staly neocenitelným požitkem: „I když šlo o vajgly, tak to byly americké cigarety.“ V roce 1945 se také přihlásil ke studiu na obchodní škole. Ještě před zahájením výuky se však naskytla možnost studovat čtyřletou obchodní akademii s maturitou. Jaromír při natáčení vzpomínal, že únorové události výrazně neprožíval. Prospíval podle svých slov s odřenýma ušima a toužil proplout. Stejné filozofii zůstal věrný i na vojně. Odmaturoval v roce 1949 a následně pracoval jako účetní.

Vojenská služba za Čepičky

V rámci základní vojenské služby byl Jaromír Kincl nejdřív odvelen na měsíční přijímač do Kolína. Posléze se dozvěděl, že je přidělen k tankistům, což jej vyděsilo. Nakonec ale na vojenské správě zjistili, že má Jaromír maturitu, a tak putoval do aspirantské školy a poté na Vysokou vojenskou školu týlového zabezpečení v Žilině. Po roce se dočkal vyřazení v hodnosti rotného a druhý rok své služby strávil na finančním oddělení litoměřické posádky. Atmosféru v Litoměřicích charakterizoval jako o poznání volnější a benevolentnější, než tomu bylo v Žilině: „První rok za Čepičky byl dost tuhý. V Žilině byl tvrdý režim, proháněli nás, ale přežil jsem to. V Litoměřicích jsem měl času dost. Spíš jsem to proflákal a koukal jsem, kam se zašít a jak to skončit bez maléru.“

Jaromírovi šlo o to, vzdálit se co nejvíc všudypřítomnému drilu a naštěstí brzy objevil schůdnou cestu, po které se vydat: „Pochopil jsem, že když budu přičinlivý, tak můžu být dvěma způsoby, buď politicky, což se mi nechtělo, nebo budu v armádní tvořivosti, která byla i technická. Od mládí jsem byl hračička, a tak jsem si stavěl modýlky. Ze špejliček jsem vytvářel model zákopů nebo ostnatých drátů. Prožil jsem díky tomu oddychové chvíle.“ Sám sebe označoval za „švejkovského ulejváka“ a možná by se vzhledem k časovému určení dal se svým přístupem přirovnat k vojínu Kefalínovi, literárnímu alter egu Miloslava Švandrlíka z románu Černí baroni. Vojnu i v tíživých podmínkách 50. let díky své šťastné povaze přečkal bez větších potíží.

Po vojně v Našem vojsku

Ještě na vojně si v Obraně lidu přečetl inzerát, že nakladatelství Naše vojsko nabízí volná místa propagačních referentů. Přihlásil se a byl přijat. Paradoxně se tak stal civilním zaměstnancem ministerstva národní obrany. S odstupem času dodával, že v životě k podobným situacím obvykle přišel jako slepý k houslím. V Našem vojsku však nejdříve pracoval jako plánovač a teprve později došlo k přeřazení do propagačního oddělení. Všeobecná atmosféra 50. let schizofrenně rozdělená na jedné straně do budovatelského nadšení podporovaného stádností a na straně druhé do neustálého strachu a pronásledování Jaromíra ve svém důsledku míjela. Dobové „juchání“ bral zčásti vážně, ale na druhou stranu si z něj dělal legraci.

Během profesního působení v Našem vojsku zakotvil v Československém svazu mládeže: „Našel jsem tam několik duší, se kterými jsem sdílel ten neradostný stav. S Evou Táborskou jsme dělali recitační pásma, ale ne ideologická, spíš odlehčená. Dostal jsem se tam do styku s Armádním uměleckým souborem. Nebyl jsem rozjuchaný, ale v úplné opozici jsem nebyl.“ Recitovala se bojová poezie Pavla Kohouta a Stanislava Neumanna ml. Kromě toho se Jaromír stal dopisovatelem Obrany lidu. Relativní bezstarostnost narušilo velmi nepříjemné setkání: „Najednou jsem zjistil, že existuje vojenská kontrarozvědka, pod kterou spadali i občanští zaměstnanci. Jednou mě vyděsili, když mě pozvali na pohovor, což se, jak jsem pak zjistil, dělalo úplně automaticky. Už jsem měl pocit, že mě zavřou, protože mě odvedli do podivných místností, kde mě vyslýchali, jestli jsem loajální zaměstnanec a občan.“ I coby občanský zaměstnanec podléhal tzv. režimu neustálé pohotovosti, kdy musel počítat s možností nočního povolání za účelem plnění bojových úkolů. Dvakrát jej v noci opravdu vzbudili, ale naštěstí šlo pouze o cvičné poplachy.

S Pavlem Kohoutem a Stanislavem Neumannem se záhy osobně setkal: „Působili na mě trochu jako Švejkové. Byli v základní organizaci svazu mládeže a neplatili příspěvky. Byl jsem delegován do výboru, který měl vybírání příspěvků na starosti. Dohadoval jsem se s nimi a tím jsme se seznámili.“ Z Jaromírových urgencí si Kohout s Neumannem mnoho nedělali. Řešení schůdné pro obě strany se ale nakonec našlo: „Byli v redakci Obrany lidu, což jsem jim záviděl. Tehdy jsem se už pokoušel o psaní. Udělali jsme handl, že já je nebudu honit za příspěvky, budu dělat, že nic, a oni mi otisknou mé první řádky.“ Jaromír se tak pomalu propracovával k vlastní publicistické činnosti, ve které ani v následujících letech neustával. Nejvíce ho zajímala kultura. Přelom 50. a 60. let otevíral v této oblasti lákavé a do té doby těžko představitelné možnosti.

Blízko divadel malých forem

Od konce 50. let vznikala v Československu jako houby po dešti divadla malých forem. Jejich nezaměnitelná atmosféra Jaromíru Kinclovi brzy učarovala. Kromě Rokoka, Divadla Na Zábradlí či Semaforu se na pražské divadelní mapě objevil také kabaret Paravan, neodmyslitelně spjatý s osobností dramatika a spisovatele J. R. Picka. Jaromíra Kincla zaujala přítomnost text-appealů, které v Redutě vymyslel Ivan Vyskočil: „Zjistil jsem, že se na Národní třídě otevírá literární kabaret Paravan a že jsou tam text-appealy, kdy se mohou amatérští autoři vystřídat na jevišti. S drzostí sobě vlastní jsem vzal jednu jistě neobratnou povídku a šel ji tam přečíst. Tak jsem se seznámil s Jiřím Pickem. Potkal jsem se také s hudebním skladatelem Jaroslavem Jakoubkem, se kterým jsem se generačně spřátelil víc než s ostatními. Zjistil, že píšu rýmovačky. Jednu si vzal a zhudebnil ji.“

Záhy psal další písňové texty. Tvořil písničky pro děti, ale také šansony pro Ljubu Hermanovou. Eva Pilarová v roce 1964 nazpívala na Kinclova slova píseň Bílý klapky, zhudebněnou Karlem Marešem. Za písňového textaře se přesto nepovažoval a své počínání v této oblasti popisoval jako příležitostné.

Na konci 50. let se stal redaktorem časopisu Zápisník, který vedl Milan Codr. Jaromír publikoval rozhovory s osobnostmi tehdejší kultury. Seznámil se s Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým či Ladislavem Fialkou. Jeho otec však ze synova profesního směřování nadšený nebyl: „Tatínek byl nešťastný, že to není žádné poctivé živobytí. Říkal jsem, že psaní není definitiva, ale tatínek byl jako úředník zvyklý na jistoty.“

Jaromír zdůrazňoval, že měl naštěstí možnost vyhnout se ideologickým úkolům. Kulturní zaměření těmto tlakům podléhalo přece jen méně a navíc měl Jaromír poměrně svobodomyslné nadřízené. Na ojedinělé výjimky vzpomínal následovně: „Na Den armády jsme museli udělat reportáž s Armádním uměleckým souborem, ve které jsme spíš museli akcentovat, o čem zpívají, než jak zpívají. Snažil jsem se to dostat na profesní linku: jak zpívali, jak to vypadá se souborem a se sólisty… Měl jsem možnost vyhnout se ideologickým úkolům, že musíte psát na téma. Jednou jsem ale na téma psát musel, což mě naštvalo. Byl tu pěvecký soubor Rudé armády. Musel jsem jet až do Kežmaroku na jejich vystoupení, které bylo v rámci Slovenského národního povstání. Musel jsem napsat víc pochvalný článek, než bych to normálně udělal. Dalo se tím proplouvat, ale dalo se samozřejmě taky narazit.“ Vzhledem k Jaromírovým aktivitám by se zdálo, že prožíval nejplodnější etapu svého života. Netušil, že to nejlepší na něj teprve čeká.

Zvědavá kamera

Cyklus reportáží Zvědavá kamera patřil v 60. letech k tomu nejprogresivnějšímu a vlastně i nejodvážnějšímu, co vysílání Československé televize svým divákům nabízelo. Stalo se, že si Jaromíra vyhlédl vedoucí redaktor Zvědavé kamery Vladimír Branislav (přezdívaný Bráňa), a tím vznikl zárodek budoucí mnohaleté spolupráce i celoživotního přátelství. Jaromír Kincl se nikdy nestal zaměstnancem Československé televize a s redakcí Zvědavé kamery spolupracoval externě. Témata, která si oba kolegové vybírali, v mnohém předstihla svou dobu. V roce 1966 šlo o pořad Spor, který představoval spor dvou generací: nadšeného mládí přelomu 40. a 50. let (reprezentovaného Pavlem Kohoutem) a kriticky smýšlejících mladých lidí let šedesátých. Následovala Porota, která uvedené téma ještě více rozvíjela. Premiéry se oba filmy dočkaly až v roce 1968.

Pořad Recese – Všichni skýtáme na vlastní účet (1965) pro změnu ukazoval, že absurdita je nedílnou součástí tehdejší reality. Stačilo vymyslet fiktivní ovoce pymony, přistavit pouliční stánek s prodavačkou a skrytou kamerou pozorovat reakce kolemjdoucích. Stádnost, s jakou lidé vytvářeli frontu na něco, o čem ještě před několika minutami nikdy neslyšeli, mohla působit komickým dojmem. Konečné přiznání v sobě však skrývalo pachuť hořkosti. V zemi, kde se stály nekonečné fronty na banány či mandarinky, není divu, že občané s vděčností vyhlížejí třeba pymony.

Vrátíme-li se do roku 1965, nesmíme opomenout reportáž Viděl jsem zemi jako dětský míč, natočenou o všedních chvílích Jurije Gagarina v Hvězdném městečku. S výsledným vyzněním ale autoři spokojeni nebyli: „Obloudilo nás, že mluvíme s člověkem, který obletěl zeměkouli, a byli jsme moc oslavní a nesmělí. Nebyli jsme správně redaktorsky drzí. Byli jsme přijati v bytě, kde jsme si povídali s kosmonautem, který vyprávěl o tom, jak létal v kosmu. Když jsme ho prosili, jestli by k tomu neměl nějaké dokumenty, fotky a záznamy, řekl, že si pro to skočí, a přinesl je v papundeklové krabici. Žili velmi skromně. Byli jsme pozváni do Hvězdného městečka a měli jsme pocit, že to musí být něco ohromného: komplex téměř mrakodrapů, bydliště prominentů… Zavezli nás ale na sídliště, protože Gagarinovi bydleli v normálním paneláku.“ Na oficiální recepci pražští redaktoři kosmonautům potají nosili vodku či nepozorovaně dali potáhnout z cigarety. Záliba v alkoholu či tabákových výrobcích se totiž neslučovala s představami sovětských ideologů o morálním profilu kosmonautských celebrit.

Redaktorům Zvědavé kamery se podařilo „zasáhnout“ i do nejposvátnější kapitoly sovětských dějin v pořadu Revoluce bez aureoly. Události bolševické revoluce roku 1917 zpracovali způsobem, kvůli kterému se reportáž nesměla objevit na televizních obrazovkách: „Na sdělovací prostředky byl vznesen ideologický úkol k padesátému výročí Velké říjnové revoluce. Zvědavá kamera dostala za úkol natočit o tom pořad. Hloubali jsme, jak z toho ven, a pak jsme přišli na to, že by se to nechalo obejít, kdybychom to udělali na všedních detailech, na normálním občanském pohledu, a ne tom oficiálním.“ Lidský pohled vybraných pamětníků a nová zjištění, k nimž se redaktoři propracovali, vyděsily i pražské televizní vedení. K odvysílání sestříhaného materiálu došlo až v roce 2006 pod názvem Aurora vystřelila… ale pozdě!

Redakční tým byl složen z výrazných publicistických osobností. V redakci působila také Otta Bednářová, která se zaměřovala zejména na sociální a lidskoprávní tematiku. Po roce 1968 aktivně působila v disentu. Pro své nekompromisní postoje byla na konci května 1979 zatčena a v říjnu téhož roku odsouzena ke třem letům vězení. Domů se vrátila s podlomeným zdravím po sedmnácti měsících.

V roce 1968 Vladimír Branislav s Jaromírem Kinclem natočili reportáž z mírovské věznice nazvanou Kontrola. Polemika mezi politickým vězněm a představitelem K 231 Otakarem Rambouskem a sadistickým dozorcem kpt. Smrčkou patří k nejsilnějším a nejodvážnějším scénám v historii celé Branislavovy a Kinclovy televizní tvorby. Netrvalo dlouho a stala se také jedním z nejhlasitějších argumentů televizních normalizátorů proti oběma autorům.

Srpnové události roku 1968 trávil Jaromír Kincl s rodinou na dovolené v Jugoslávii. O emigraci neuvažoval, ale o dalším vývoji doma si iluze nedělal. Realita ale opět jednou překonala jeho představy: „Věděli jsme, že to dopadne blbě, ale ne, že to bude takhle dlouho trvat.“

Autorem pod pseudonymem

V roce 1970 obdržel Vladimír Branislav z Československé televize výpověď. Tím logicky skončila také oficiální externí činnost Jaromíra Kincla. V redakci Zápisníku při politických prověrkách prošel, aniž by musel odvolat své předchozí postoje či podpořit normalizaci. Věděl však, že jeho pozice není z dlouhodobého hlediska udržitelná. Oba přátelé pro televizi paralelně psali scénáře. Kvůli proskribovaným jménům bylo zapotřebí zvolit si pseudonym, a tak se zrodil Karel Vlček: „Střihačka Zvědavé kamery se jmenovala Vlčková, tak jsme si od ní vzali Vlčka a od Karla Kyncla, který s námi spolupracoval, jsme si vzali Karla a vytvořili jsme fiktivního Karla Vlčka.“ Bylo však zapotřebí získat svolení předsedkyně Svazu českých dramatických umělců Jiřiny Švorcové.

Po kladném vyřízení se mohli naplno vrhnout do práce, i když s možnými riziky: „Stokrát jsem mohl s Bráňou psát pod pseudonymem Karel Vlček, ale smlouvu s televizí jsem musel podepsat jako Jaromír Kincl. To šlo jenom tak dlouho, dokud si to v té televizi někdo neuvědomil a neprasklo to. S podivem to ale procházelo tak, že se ani jeden z nás neumazal a ještě jsme ledacos napsali. Dobu normalizace jsme tedy strávili tak, že jsme se ji snažili přežít s čistým štítem a materiálním zázemím.“ Svou tíhu nesla také Jaromírova žena, na které ležela hlavní starost o zajištění rodiny. Z utajované spolupráce nakonec vzešly večerníčkové seriály i televizní inscenace, někdy za pomoci takzvaných pokrývačů.

Nad džbánkem dobrého vína se zrodil Rákosníček, jehož podobu ani hlas autoři z konspiračních důvodů raději nechtěli předem znát. Vyvarovali se setkání s realizačním týmem, a tak se s výtvarným zpracováním Zdeňka Smetany i interpretací Jiřiny Bohdalové seznámili poprvé až při televizní premiéře jako každý jiný divák. Na večerníčkovou tvorbu s odstupem času vzpomínal s radostí: „Večerníčky byly potěšením a obživou. Byl to žánr, který nás bavil. Můžete si tam vymýšlet všechno možné a v pohádce vždycky všechno dobře končí.“

Doba přituhovala a i poslední skuliny ke scenáristické práci se staly neprůchodnými. Vladimír s Jaromírem si museli hledat stálé občanské zaměstnání. Vladimír Branislav zakotvil ve Sběrných surovinách a Jaromír Kincl našel díky svému švagrovi zaměstnání jako účetní v n. p. Kniha, kde zažil i listopadové události roku 1989.

Návrat do televize

Po sametové revoluci vyslyšel Jaromír Kincl svého přítele Vladimíra Branislava a vrátil se zpět do Československé (následně České) televize. Poslední televizní angažmá ale nakonec prožíval s rozpaky: „Byl mi tam svěřen úsek publicistiky, který jsem zúžil na to, že jsem si vybral pořad Vlaštovka, který jsem chtěl transponovat do trochu jiné podoby. Snažil jsem se na tom dva roky kutat a brzo jsem pochopil, že bych neuspěl.“ U svých spolupracovníků narážel na rutinu a nepochopení, a proto se v roce 1994 s televizí definitivně rozloučil.

Ani v důchodu se ale nenudil a do knižní podoby zpracoval večerníčkové seriály o Rákosníčkovi. V rozhovoru se zamýšlel nad lidmi z branže, kteří prošli dobou normalizace, ale k žádnému pokání se nedopracovali. Podobná otázka mu byla položena po pádu komunistického režimu také v rozhlase: „Řekl jsem, že je to otázka pro ně, a ne pro mě a nikomu nebudu dělat ani arbitra, ani soudce. Jen jsem řekl, že jsem si obecně myslel, že každý, kdo tou dobou prošel a projevoval se profesně a občansky, tak to bylo na jeho triko. V profesní sféře musel mít každý trochu másla na hlavě. Jde jenom o to, jestli někomu vědomě ublížil, jestli si moc zadal, nebo nezadal, ale to už je na svědomí jednoho každého. To jsem tam dovyprávěl a za tím si stojím. Jsou mnozí, kteří toho másla měli hodně. Vůbec jim to nevadilo a máslo se nerozteklo. Pořád s ním pochodují.“ Na dotaz, jak by historikové měli psát o Zvědavé kameře, odpověděl: „Nemuselo by to být s velkou uctivostí, ale s oceněním jejích zásluh.“

Být slušný a neublížit

Formulovat jakékoliv poselství či vzkaz se Jaromír Kincl v souladu se svou skromnou a neokázalou povahou zdráhal: „Buď bych říkal formální blbosti, nebo vznešenosti, jak říkal Bráňa. Moje krédo je snažit se být slušný za všech možných okolností, neublížit nikomu a nepošpinit se. To stačí. To je fuška na celý život.“ Jaromír Kincl se i ve vysokém věku vyznačoval skromností, vlídností, smyslem pro humor a nadhledem.

Zemřel 26. dubna 2019 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti devíti let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Filip Stojaník )