Eva Kiedrońová

* 1941

  • „Když končilo JZD, stihli nám ještě vykácet a prodat polovičku lesa. Ani jsme o tom nevěděli. Zůstaly jen větve. Až od sousedky, která má les vedle, jsem se to náhodou dozvěděla. Řekla jsem jí, že musím do lesa na větve. Bylo to před svátky, před Štědrým dnem. A ona mi řekla: ‚Tam máte hodně větví! Máte to tam vykácené. To si tam zajdi.‘ Ještě že se toho tatínek nedožil. Žádné odškodné jsme nedostali. Když jsme chtěli odškodnit, řekli nám, že ty stromy nahradili sazenicemi, které jsou prý dražší než hodnota toho dřeva. Kdo by tomu uvěřil.“

  • „Děti, které kdysi mluvily v rodinách nářečím a chodily do polské školy, při nářečí zůstaly. Kromě toho mluvily polsky i česky, protože český jazyk se učil asi od třetí třídy. Děti z mé generace, které mluvily doma i s jinými dětmi nářečím, ale chodily do české školy, už jím většinou nemluví. Řeknu to upřímně. Bylo to dost kruté, ale tak to bylo, že učitelé z českých škol říkali rodičům, aby nemluvili s dětmi po našimu, protože jsou pak horší v češtině. Někteří rodiče, kterým záleželo na tom, aby děcko umělo češtinu dobře, se toho držely. A další pokolení rodičů z českých škol, anebo z národnostně smíšených manželství, už v nářečí nemluví. A teď je situace taková, nářečí už není běžný jazyk. Ti, co chodili do české školy, se toho nářečí jakoby stydí. A my jsme na to hrdí, že mluvíme nářečím a umíme k tomu polštinu a češtinu.“

  • „Otec byl celý život nešťastný, že podepsal vstup do JZD. Že pracoval, to mu nevadilo, ale že nepracoval na svém, to mu vadilo. Chtěl být soukromníkem, to ho bavilo. A vždycky jsme slyšeli: ‚A já jsem měl emigrovat do Kanady v roce 1936 jako moje sestra. Tam bych měl farmu.‘ Bylo to pro něj neštěstí. Opravdu tehdy chtěl, aby jeli. Maminka, která měla tehdy malou dceru Helenku, to ale viděla jinak. Nechtěla někam jet s malými dětmi. Všecko bylo v pořádku, dokud nezačalo JZD. A tak vždycky říkal: ‚Kdybychom jeli, to by bylo dobře, to bychom měli farmu.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 07.06.2021

    (audio)
    duration: 02:07:45
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 15.06.2021

    (audio)
    duration: 01:37:48
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Od vstupu do družstva se otec trápil, že nemůže pracovat na svém

Eva Sikorová, po sňatku Kiedrońová / přibližně 1960
Eva Sikorová, po sňatku Kiedrońová / přibližně 1960
photo: archiv Evy Kiedrońové

Eva Kiedrońová, za svobodna Sikorová, se narodila 26. února 1941 v horské osadě v Návsí v Těšínských Beskydech. Pochází z pěti dětí. Rodiče hospodařili na středně velkém gruntu se sedmi hektary polí. Za druhé světové války, kdy Těšínsko zabrala Německá říše, čelila rodina germanizačnímu nátlaku. Roku 1942 je nacisté kvůli polské národnosti vyhnali z jejich statku a dosadili tam německou rodinu z Besarábie. Rodiče a nejstarší syn byli deportováni na nucené práce do Německa. O pamětnici a zbytek sourozenců se starala babička. Po válce rodiče obnovili rodinné hospodářství. Do roku 1957 odolávali nátlaku komunistů na vstup do jednotného zemědělského družstva. Pamětnice vystudovala vyšší pedagogickou školu a až do důchodu učila na polských školách v regionu matematiku a chemii. Propagovala tamní historii, tradice a nářečí. S výjimkou tří válečných let žila v rodném domě. Po pádu totalitního režimu dostala rodina zpátky pole a les.