Krunoslav Keteleš

* 1972

  • „Když jsem zjistil, že vojna nebude normální vojna, která probíhá, že si něco odkroutíte a pak jdete domů na čtrnáct dnů a pak se vrátíte a zase děláte, co vám řeknou, tak ne, tohle byla válka. A v tu chvíli se stáváte spíše žoldákem než vojákem. Když nás poslali na frontu, tak kroužily mezi lidmi skazky, pohádky, story, že chodí v maskáčích speciální chorvatské jednotky v noci a podřezávají mladé kluky. Vlastně se vám snaží udělat obraz nějakého protivníka. Dostat do vás strach, abyste se bránil nebo abyste proti tomu bojoval nějakým způsobem. Jak se tak střílelo a ty tanky tam jezdily, tak člověk měl fakt strach. Ten strach byl reálný. Strach, že vás něco trefí a budete mrtvej. A ten strach je až ochromující. Člověk není schopen přemýšlet, chodit, nic. Co si s tím počnete? Je válka. Jeden skoro nic nezmůže. Ale to trvalo, nevím, tři čtyři dny, týdny. Pak to přejde. A člověk přestane chodit skrčený, přestane nosit tu helmu, přestane se dívat a poslouchat každý zvuk, protože by se z toho akorát zbláznil, a rezignuje.“

  • „Vlastně v té Jugoslávii až do vypuknutí té nešťastné války vůbec člověk nepociťoval, že mluví jiným jazykem nebo je z jiného kulturního prostředí. Já jsem měl kamarády a ani jsem nevěděl, co jsou zač, jaké jsou národnosti. To jsme byli Slováci, Maďaři, Srbové, Makedonci, Albánci, všechno možné. Už na základní škole, měli jinou barvu pleti, jiná jména, jiné náboženství, ale vůbec nikdo se tím nezabýval, že byli jiní. Až jsem šel na vojnu, to bylo v roce 1991, když válka začala. (...) Už se tak nějak tušilo ve světě, že se něco stane. Ale já žil ve Vojvodině, která byla multikulturní, a pořád jsme tomu nevěřili. Pořád si nikdo nepřipouštěl, že by se mohlo něco takového stát. Tak jsem šel na vojnu a říkal jsem: ‚Ne, já nikde utíkat nebudu, do nějaké Ameriky nebo Austrálie.‘ Tam jsme měli rodinu, teta z Austrálie poslala lístek na letadlo, ať neblbnu, že bude válka, ať přiletím, že mám kde žít, že se postarají. Já jsem říkal: ‚Ne, všichni kamarádi jdou na vojnu, tak jdu taky. Vždyť co, přežili to jiní, přežiju to taky.‘ Na vojně, to bylo čtyři sta kilometrů od Nového Sadu v nynější Bosně a Hercegovině, ve městě, které se jmenuje Trebinje, tam jsem už poznal, že se něco děje, protože většina těch vyšších šarží, oficírů, už byli Černohorci, Srbové a ti už nás z nějaké politické doktríny rozdělovali podle jména, podle barvy pleti, kdo by mohl být muslimem nebo Chorvatem. Tam už si člověk musel dávat pozor, kde a komu řekne, co je, odkud pochází a komu věří.“

  • „Byl to začátek všeho toho šílenství. A já jsem měl štěstí v neštěstí, že jsem se přihlásil. Vědělo se, že otec je kameraman. Říkali mi: ‚Ty se taky díváš do kamery, umíš mířit, tak budeš mířit na letadla.‘ Tak jsem šel. Původně jsem chtěl do námořní pěchoty, ale pak najednou nebylo moře, nebyla potřeba námořní pěchota, ale bylo třeba protiletadlové obrany. Tak mě poslali na specializaci, na nějaké střely, které se vypalovaly z ramene, takové mobilní, jmenovalo se to střela 2M. A vlastně potom, když jsem se vrátil ze specializace, tak mě poslali na takový kopeček nad Pelješacem, že jsem viděl na moře. Vlevo jsem viděl skoro na Dubrovník, vpravo na Neum. A měl jsem čekat, až poletí letadlo. A když to nebude naše letadlo, tak ho odstřelit. Jenomže tenkrát žádná letadla nelítala. Tak jsem tam tak seděl na kopečku, díval se na moře a pařil jsem se v kanadách a v uniformě.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 31.10.2016

    (audio)
    duration: 01:12:18
    media recorded in project Slezsko: Paměť multietnického regionu
Full recordings are available only for logged users.

Válka v Jugoslávii poznamenala celou naši generaci

Portrét, po příjezdu do České republiky
Portrét, po příjezdu do České republiky
photo: archiv pamětníka

Krunoslav Keteleš se narodil 19. února 1972 ve Vukovaru na území Chorvatska, pochází z rodiny Rusínů. Vystudoval střední zemědělskou školu a několik semestrů veteriny na vysoké škole. Když v roce 1991 v bývalé Jugoslávii vypukla válka, byl právě na vojně. Jako voják tehdejší jugoslávské armády byl poslán na hlídku k poloostrovu Pelješac a jeho úkolem bylo sestřelovat letadla. Z vojny dezertoval. Nesnesl vědomí, že by se musel zapojit do bojů, které stále sílily, a coby Chorvat pociťoval útlak ze strany srbských důstojníků. S otcem, matkou a sestrou v roce 1992 odjeli do České republiky k rodině z Ostravy, se kterou se už dříve přátelili. Přestože měli kde bydlet a chtěli si najít práci, byli posláni do uprchlického tábora. Až po složitém vyjednávání se jim z něj podařilo dostat. Usadili se v Ostravě. Pamětník nejdříve pracoval jako ošetřovatel v zoologické zahradě, pak si stejně jako jeho otec Miroslav našel práci jako kameraman. Nyní pracuje pro Českou televizi. Je autorem dokumentu Tenkrát na Balkáně, který se zabývá následky války v bývalé Jugoslávii. V Česku si našel ženu a mají spolu dvě děti. Během války přišel o několik blízkých rodinných příslušníků.