Jiří Kende

* 1951

  • "Když ve škole chtěli, abychom vstoupili do nového SSM, které vzniklo po ČSM, které se rozpadlo, všichni jsme řekli: To nepřipadá v úvahu, tam nikdo nevstoupíme. A krátce před maturitou, když ve školním rozhlase hlásili: Členové SSM, dostavte se, já nevím, kam, tak se najednou třetina třídy zdvihla, odešla. Věděli, že když tam nevlezou, že nebudou moct studovat. Takhle systém v podstatě i bez tanků, ruských, donutil lidi, ne donutil, ale přivedl lidi k tomu, že prostě fungovali tak, jak systém chtěl. U mě to bylo stejné. Když jsem byl v Přemýšlení v ústavu, kádrovák taky chtěl, abych tam založil SSM, protože tam nebylo. Byl jsem dost oblíbený u mladých lidí, a jelikož mě, zaplaťpánbůh, sekretářka už předtím varovala, že to na mě přijde, tak jsem se trochu mohl připravit. Tenkrát jsem začal studovat dálkově ekonomiku, tak jsem kádrovákovi řekl: ,Soudruhu, já bych to rád udělal, ale teďka musím studovat, bylo by to jen pro formu, a to určitě nechcete.‘ Kdybych to udělal, tak samozřejmě splním, co chtěl. Člověk musel hrát divadlo. On mi, samozřejmě, nemohl říct, že by mu to pro forma úplně stačilo. Hlavně, aby bylo založené. Tak jsem se tomu vyhnul. A ten, kdo to potom převzal, se stal vedoucím oddělení. Takže takhle to, holt, fungovalo za socialismu, bohužel."

  • "Nebylo jasné, jestli povolení nakonec dostanu. Měl jsem známé, kteří měli kamarádku, která pletla šaty pro dámy z vyšších kruhů. To nebylo tak důležité. Důležité bylo, že byla milenkou z ministerstva vnitra. Řekli mi, běž za ní, nech pro Gábinu ušít šaty a třeba ti nějak bude moci pomoct. Také to tak bylo. Byli jsme tam, a nejen pro moji ženu, ale i pro moji tchýni upletli šaty. Stály tenkrát 400 marek, což byla spousta peněz. Nějak si nás vzala k srdci a říkala: Co s vámi bude? Říkal jsem, že bych se chtěl za Gábinou vystěhovat, ale nevím, jestli to povolení dostanu. Říkala: Počkejte, uvidíme, já se vám ozvu. A pak se mi ozvala. Řekla, to bylo jako v James Bondovi: ,Jděte do ulice,‘ to byla, myslím, Spálená v Praze, dům číslo, co já vím, 33, ,v tolik a tolik hodin a vezměte s sebou tolik a tolik peněz.‘ Tak jsem šel v tolik a tolik hodin do té ulice. Otevřely se dveře, vyšel pán, říkal: ,Jste Kende?‘ Říkal jsem: ,Jo.‘ Dal jsem mu obálku, on zase zavřel a zmizel. Nevěděli jsme, co bude. Čekali jsme. Asi za dva měsíce nebo za šest neděl přišlo povolení, že se mohu vystěhovat. Takže jsem se v třiasedmdesátém vystěhoval do Berlína."

  • "Politická situace se uvolňovala, teď jsme mohli už cestovat. Cesta do Ameriky byla fantastická. Těšil jsem se, jak budu klukům vyprávět, co jsem všechno viděl. Pak jsem byl u bratrance, syna od strýce Viktora, v Ohiu na univerzitě, kde studoval. Tam všichni chtěli, abych jim pořád vykládal o socialismu s lidskou tváří, což jsem samozřejmě rád dělal. Pak jednou v noci mě tam někdo budil. Říkal jsem: ,Nech mě být, já vám to budu povídat zítra.‘ Říkal: ,Ne, ne, pojď se podívat, Rusové k vám přišli!‘ Tak, a tím skončilo moje mládí. Pak jsem šel tam po jedné ulici v kampusu a brečel jsem. Měl jsem dlouhé vlasy tenkrát, vypadal jsem jako takový hippie. Zastavili u mě policajti. Mysleli si, že jsem na drogách, protože tam nikdo nechodí pěšky a když tam někdo takhle jde pěšky a brečí, a ještě napůl oblečený… Jenom jsem řekl: ‚Jsem z Československa.‘ Oni řekli: ,Sorry.‘ Omluvili se a nechali mě v klidu."

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 21.10.2021

    (audio)
    duration: 01:23:18
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Kdyby Rusové osvobodili Terezín o čtrnáct dní později, tak bych tu nebyl

Jiří Kende, 1968
Jiří Kende, 1968
photo: Archiv pamětníka

Potomek českobudějovických Židů Jiří Kende se narodil 11. srpna 1951 v Praze Viktorovi a Ireně Kendeovým, kteří přežili věznění v terezínském ghettu. Jeden z dědů Jiří Stadler zahynul ještě v Terezíně, ostatní tři prarodiče Vilém a Valerie Kendeovi a Alžběta Stadlerová byli zavražděni v nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi. V závěru války byl zabit i matčin bratr Rudolf Stadler, který byl zakladatelem v protektorátu ojedinělého časopisu židovské mládeže Klepy. Jiří prožil dětství se starší sestrou Hanou v části Prahy zvané Malý Berlín, kam se do uvolněných bytů po Němcích stěhovali zejména lidé, kteří přišli ve válce o všechno. Při studiu na střední škole využil uvolnění politické situace koncem šedesátých let. Odjel za strýcem do Spojených států, kde ho později zastihly zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Zatímco sestra natrvalo zůstala v Anglii, Jiří se vrátil v roce 1969 do Prahy. Dostudoval a začal pracovat. V roce 1973 se seznámil se svou budoucí manželkou Gabriele, která do Prahy přijela z NSR na poznávací výlet se skupinou studentek. Netrvalo dlouho, oženil se a následoval ji s vystěhovaleckým pasem do Západního Berlína. Tam začal studovat ekonomii, na studia si přivydělával coby pomocný zdravotnický personál při nočních službách v nemocnici. Před odchodem do důchodu působil jako generální ředitel univerzitní knihovny Svobodné univerzity (Freie Universität) v Berlíně. V roce 2021 žil se svou druhou manželkou Petrou v Berlíně.