profesor Ing. Milan Kejzlar CSc.

* 1928

  • „Krátce po 15. březnu 1939 jsem se domluvil se svým nejbližším kamarádem, s Josefem Palackým, byl to pozdější předseda městského úřadu, Městského národního výboru ve Valašském Meziříčí. Tak s tím Josefem jsme se domluvili, že půjdeme ke kasárnám a pokusíme se kontaktovat naše vojáky, kteří byli internovaní a zavření do baráků. Trošičku nás jako vystrašilo to, že u brány do kasáren už chodil německý voják s puškou a s bajonetem. A my jsme teda šli radši hodně vzdáleně od plotu kasárenského po takové louce. Dneska už tam ta louka není, je to zastavené, ale tenkrát tam byla louka a my jsme se dostali až do místa, kde byly takové, prostě jímky na popel, který se vysypával z kamen, že, když vybírali popel, teda vybírali shořený, shořený materiál z kamen, a vojáci ho vysypávali tam. A my jsme si tam s tím Josefem Palackým čupli za ten... k tomu plotu a čekali jsme, až přijde některý z našich vojáků. A čekali jsme dost dlouho. A za možná necelou půlhodinu se najednou objevil voják, který nesl kovovou... kovový kýbl, ve kterém byl ještě kouřící popel. A šel, postavil se na špičky a vsypával ten popel do toho betonového skladu, prostě, nebo do té betonové jímky. A my jsme na něj zavolali. A řekli jsme mu: ,Prosím vás, nemohl byste nám podat přes plot nějakou pušku nebo aspoň bajonet?‘ On řekl: ,Kluci! Koukejte honem mazat pryč! Jestli vás tady uviděj Němci, tak bude hrozně zle s váma!‘ Tak jsme potom... Otočil se a odešel zpátky do toho svého baráku. A my jsme smutně odpochodovali domů. Myslím, že to bylo boží řízení. Protože kdybysme se objevili na ulici s puškou nebo s nějakýma zbraněma, tak by to určitě vyvolalo nežádoucí pozornost a byl by z toho nějaký malér. Ale je fakt, že tenkrát, bylo nám jedenáct roků a všecky možné prostě možnosti odporu vůči okupantům jsme jako prožívali velmi intenzivně a chtěli jsme je řešit takovýmto způsobem, který byl víceméně nešťastný.“

  • „Například to osvobozování 6. května 1945 se... prostě bylo provázeno mnoha tragédiemi, že. Například my jsme se s tatínkem byli podívat v obchodě, odhrnuli jsme nějak záclonu a viděli jsme právě mladého ruského vojáka, jak se samopalem stojí před naším obchodem a najednou klesl a prostě byl bez života. Potom jsme se dověděli, že naproti, to je asi osmdesát metrů široké náměstí, že tam byl právě odstřelovač v nějakém vikýři, který si tohoto člověka vybral a jako skosil ho, no. Takže to byla taková smutná věc. Prostě mladý kluk a prostě v posledním dnu války by se dalo říct, nebo předposledním, ztratil život. A takových případů bylo víc.“

  • „A hlavně po atentátu na Reinharda Heydricha. To se vyostřilo tak, že jsme prožili několik prohlídek, kdy na školu prostě přišly německé orgány. Byli to v civilu oblečení lidé, ale například udělali nám prohlídku aktovek. Což bylo, bych řekl, úplně jako nečekané a dosud jsme to nikdy nezažili. No a tenkrát to proběhlo. A ještě proběhla taková velice zajímavá akce, a sice že nás po jednom volali do sborovny a měřili nám dva pánové v bílých pláštích lebku. Prostě takovým posuvným měřítkem nějakým. A zapisovali si naše údaje. Hlavně si všímali, jestli máme blond vlasy, jestli nemáme modré oči a jestli nejsme prostě adepty nordické rasy. Pamatuju si, že jediná dívka z naší třídy uspěla v tomto testování. Ostatní všichni jsme byli ti, bych řekl, neoblíbení Slované.“

  • „A jinak pro mě velmi, velmi těžkou chvílí bylo, když jsem ve Valašském Meziříčí po odstoupení Sudet, to znamená po Mnichově a po odstoupení Sudet, potkal maminku, ženu, která měla na rukou jedno dítě a druhé dítě v takovém batohu na zádech. Plakala a šla, to byl člověk, který musel utéct z pohraničí, zřejmě někde od Nového Jičína, protože Nový Jičín už byl vlastně v záboru. A ta paní vlastně se dostala na naše území, ale byla úplně bez prostředků, beze všeho, a s dvěma malinkými dětmi. Takže to byly okamžiky, které pro mě znamenaly nesmírně těžkou situaci. Ostatně nejen pro mě.“

  • „A potom ale nastala velmi složitá situace, po, jak bych řekl úsloví, slovy klasika: ,Kam s ním?‘ Kam s učiteli marxismu-leninismu? To byla přebujelá katedra, to byl ústav na vysoké škole. A co s těmi lidmi? A ti lidé se dožadovali platu, protože jako oni zůstávali sedět na tom svojem ústavu, že. A ono je nebylo potřeba. A to byl velmi složitý problém, který musel řešit samozřejmě potom rektor, ministerstvo a tak dál, protože tohle vyžadovalo, řekl bych, celostátní přístup k těmhletěm lidem, kteří vlastně ztratili existenci.“

  • Full recordings
  • 1

    Rožnov pod Radhoštěm, 14.12.2019

    (audio)
    duration: 02:35:28
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Hledejte smysl svého života

Milan Kejzlar jako chlapec (rok 1939)
Milan Kejzlar jako chlapec (rok 1939)
photo: Archiv pamětníka

Milan Kejzlar se narodil 25. února 1928 v Olomouci. Jeho otec Ladislav měl ve Valašském Meziříčí až do roku 1948 obchod – Dům módy. V jedenácti letech chtěl spolu s kamarádem získat zbraně od internovaných českých vojáků, ti jim ale naivní a riskantní podnik rozmluvili. Na gymnáziu prožil v době po atentátu na Reinharda Heydricha prohlídky gestapa a přeměřování lebek studentům. Jako nadšený radioamatér sestrojil jednolampový přijímač, na němž pak celá rodina poslouchala ilegální zahraniční rozhlas. Na sklonku války na vlastní oči viděl vraždu odbojáře Antonína Homeho, když se pokoušel ve Valašském Meziříčí utéct z vyšetřovny gestapa. Vystudoval Vysokou školu elektrotechnickou v Brně a má přihlášený patent na měřič mikrovlnných výkonů. Po studiích pracoval v Tesle Pardubice na utajeném programu Radiolokátory, později byl převelen na Slovensko do Tesly Orava, kde pomáhal vyvíjet televizor s nejnižší poruchovostí a také slavný počítač RPP-16. V dalším a již předrevolučním působišti, na Vysoké škole dopravní v Žilině, se snažil o znovuzapojení pedagogů odstavených v rámci normalizačních prověrek do vědeckého bádání.