The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Ingrid Kejkrtová (* 1964)

• narodila se 26. prosince 1964 v Michalovcích na východním Slovensku českým rodičům, vyrůstala v Praze-Bubenči

• v roce 1985 odmaturovala na večerním gymnáziu a nastoupila jako sekretářka na Vysokou školu zemědělskou (VŠZ)

• v květnu 1986 dostala po výslechu Státní bezpečností (StB) výpověď a nastoupila jako pomocná síla do menzy

• od září 1987 začala studovat na provozně-ekonomické fakultě VŠZ, kvůli nátlaku ze strany StB na spolupráci studium přerušila

• v září 1989 se ke studiu vrátila a po zásahu na Národní třídě se zapojila do vedení stávky na VŠZ

• v roce 1990 založila s manželem rodinnou firmu a angažovala se v komunální politice v Praze 6

• v letech 1995–1999 působila na městském úřadě Prahy 6 jako tisková mluvčí, poté pracovala jako asistentka v Senátu a PSP ČR a krátce jako tisková mluvčí Miroslavy Němcové

• v roce 2001 byla zvolena za Unii svobody do zastupitelstva Prahy 6, kde měla na starosti kulturu, sport, volný čas a evropské fondy

• v roce 2004 získala titul bakaláře na Vysoké škole finanční a správní

• od roku 2007 do doby natáčení v roce 2019 zastávala různé funkce na Úřadě městské části Praha 6

V listopadu 1989 se jako jediná žena zapojila do vedení studentské stávky na Vysoké škole zemědělské v Praze (VŠZ, dnes Česká zemědělská univerzita v Praze). Byla u rozhodujícího okamžiku na prvním velkém shromáždění studentů v pondělí 20. listopadu, kde oznámila, že se studenti Vysoké školy zemědělské připojují k celostátní studentské stávce. Tento okamžik považovala za rozhodující, protože část studentů VŠZ s podporou stávky váhala. 

Rodiče vystudovali medicínu na Slovensku

Narodila se 26. prosince 1964 v Michalovcích na východním Slovensku do lékařské rodiny Ivana Stefana a jeho ženy Lady, rozené Korejsové. Oba rodiče pocházeli z Prahy, ale po roce 1948 odešli z politických důvodů na Slovensko. 

Otec Ivan Stefan (nar. 1929) se jako středoškolák účastnil 25. února 1948 pochodu studentů na Pražský hrad a musel kvůli tomu před maturitou odejít z reálného gymnázia v Křemencově ulici. Na Slovensku pracoval jako traktorista, matka Lada (nar. 1930) jako učitelka. „Záhadným způsobem se tam dostali na medicínu a vystudovali ji, a proto jsem se narodila v Michalovcích,“ vysvětluje Ingrid Kejkrtová.

Vyrůstala v Praze-Bubenči, kam se rodina přestěhovala, když otec pamětnice nastoupil v roce 1968 na stáž v západním Německu a maminka nechtěla na Slovensku zůstat sama se třemi dcerami – malou Ingrid, Ladou (1950) a Barbarou (1955). Rodina žila v bytě otcových rodičů v Uralské ulici, kde měl v době první republiky dědeček pamětnice zubní ordinaci. 

Srpnová invaze rozdělila její rodinu

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se rozhodl MUDr. Ivan Stefan zůstat v západním Německu, nejstarší sestra Lada se rozhodla po maturitě v roce 1969 otce následovat. 

„Po uzavření hranic na podzim 1969 zůstala naše rodina rozdělená. Táta a sestra byli odsouzeni za opuštění republiky, maminka podepsala dopis proti vstupu vojsk a tím byl můj další osud daný,“ vypráví pamětnice, která se o deset let později nedostala na žádnou střední školu a po základní škole nastoupila do učebního oboru pro spojovací manipulanty.

„Vydržela jsem tam půl roku. Ve třídě nebyl nikdo, s kým bych se mohla bavit. Vyrostla jsem na knížkách, maminka měla velkou knihovnu a všichni v rodině byli vášniví čtenáři,“ říká. Ve studiu pokračovala na večerním gymnáziu pro pracující, jehož ředitelka byla pacientkou její maminky. Tentokrát už měla na spolužáky štěstí, ve třídě se sešla s mladými vrcholovými sportovci.

Odmaturovala v roce 1985, když už měla se svým prvním manželem dvouletou dceru. Chtěla ve studiu pokračovat na právnické nebo filozofické fakultě, ale nepřijali ji. Začala tedy pracovat jako sekretářka na mechanizační fakultě Vysoké školy zemědělské v Praze 6 u vedoucího katedry využití strojů Ladislava Ondřeje. „Byl to zapálený komunista a milicionář, takže jsem u něj se svou povahou vydržela tři čtvrtě roku,“ vzpomíná Ingrid Kejkrtová.

Okamžitě půjdete s námi!

Místo sekretářky musela ze dne na den opustit v květnu 1986 po výslechu Státní bezpečností, která zjistila, že někteří studenti VŠZ měli v plánu bojkotovat volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, které se konaly 23. a 24. května 1986. 

„Přišli za mnou do práce a řekli, že mám jít okamžitě s nimi. Zapečetili kancelář, ale pochopitelně mi neřekli, o co se jedná. Pak vyzvedli ještě mého manžela a vezli nás autem do Bartolomějské, kde nás rozdělili. Vyslýchali mě asi čtyři hodiny. Ptali se, co připravujeme, kdo co říkal, co kdo dělal. Jeden estébák byl hodný, druhý zlý, naznačoval, že se odtamtud nemusíme dostat,“ popisuje pamětnice a dodává, že ve skutečnosti žádnou akci nepřipravovali, jen „měli řeči u piva“.

Zatímco Ingrid Kejkrtová dostala okamžitou výpověď, její budoucí manžel mohl ke státním zkouškám a školu dostudoval. Na VŠZ se rozhodla zůstat, protože se jí líbil tamní studentský život. Studenti vydávali svůj časopis Carpe Diem a v Klubu F na kolejích pořádali koncerty, výstavy, debaty a další studentské akce. Nastoupila do nultého ročníku, ve kterém se zájemci o studium připravovali na přijímací zkoušky výměnou za to, že pracovali pro vysokou školu – pamětnice nastoupila jako pomocná síla do menzy.

„Zemědělka je specifická škola v tom, že je to kampus. Takových škol v Praze moc není a v Suchdole vznikl prostor, kde se děly zajímavé věci. Měli jsme Klub F, kvůli kterému jsem vstoupila do SSM, abych se mohla stát klubovou programátorkou a pořádat kulturní akce,“ vypráví.

O rok později úspěšně složila příjímací zkoušky a v září 1987 začala studovat na provozně-ekonomické fakultě VŠZ. Její radost, že konečně řádně studuje, ale zkazila Státní bezpečnost, která ji koncem srpna 1987 opět předvolala k výslechu. 

„Měli o mne zájem, protože jsem hodně komunikativní člověk. Začali se mě vyptávat na studenty z mého ročníku, bylo to opravdu nepříjemné. Přemlouvali mne ke spolupráci, a protože jsem nevěděla, jak se z toho dostat, tak jsem přerušila studium. Stejně mi nešla matematika, i když pokud bych s nimi spolupracovala, tak mi slibovali, že mi s ní pomohou,“ popisuje Ingrid Kejkrtová. Státní bezpečnost v období od srpna 1987 do dubna 1989 vedla její jméno v kategorii důvěrník, což podle lustračního zákona z roku 1991 není forma vědomé spolupráce.

Přesvědčila spolužáky, aby se zapojili do stávky

Do školy se vrátila v září 1989 a po zásahu bezpečnostních sil na Národní třídě 17. listopadu 1989 se jako jediná žena zapojila do vedení stávky na VŠZ. „O zásahu na Národní a smrti studenta Martina Šmída jsme se dozvěděli s manželem z vysílání Svobodné Evropy v sobotu 18. listopadu ráno. Byli jsme na návštěvě u rodičů mého manžela a okamžitě jsme jeli do Prahy,“ vypráví.

Její spolužáci, kteří se stali svědky brutálního zásahu proti účastníkům pochodu z Albertova do centra Prahy, začali v neděli 19. listopadu, když se na koleje vrátili mimopražští studenti, organizovat stávkové výbory. Přitom došlo k diskusi mezi těmi, kdo byli na Národní třídě a chtěli se do stávky zapojit, a těmi z vysokoškolského výboru SSM, kteří s podporou stávky váhali. O zapojení do stávky nakonec rozhodlo hlasování, v němž o pár hlasů zvítězili studenti podporující stávku. 

Pamětnice se v té chvíli účastnila setkání studentských vůdců pražských vysokých škol, na kterém oznámila, že se VŠZ připojuje k celostátní studentské stávce. Rozhodující okamžik ale podle ní nastal v pondělí 20. listopadu, když stávku podpořili i ostatní studenti tím, že odmítli jít do učeben. 

„Ráno mi volali, že to vypadá, že VŠZ do stávky nepůjde. Jela jsem tam a viděla na Slunečních hodinách v centru kampusu dav studentů, které profesoři přemlouvali, ať jdou do poslucháren, že s nimi budou diskutovat. Vystoupil tam i chartista Antonín Bělohoubek, který byl tak revoluční, že to vypadalo, že studenti odejdou. Tak jsem chytla mikrofon a řekla jsem, že se učit nejdeme, že jsme se dohodli s ostatními vysokými školami, a v tu chvíli se to rozjelo.“

Přinášela informace z DISKu

Místo výuky začali studenti šířit informace o zásahu na Národní třídě a požadavcích studentů při výjezdech mimo Prahu, zejména do jednotných zemědělských družstev (JZD) a státních statků. Hlavními místy dění byl Klub F a prostranství na Slunečních hodinách v srdci kampusu, kde se studenti každý den scházeli, aby si vyslechli nejnovější informace od celostátního stávkového výboru o vývoji situace, které přinášela právě pamětnice.

Požadavky studentů podpořili také někteří členové profesorského sboru, kteří založili Občanské fórum (OF). Mezi jeho zakládající členy patřili například Dr. Libor Fetter, Dr. Jana Dolejšková, PhDr. Vladislav Labudek, který se stal mluvčím Občanského fóra, nebo Ing. Martin Šindelář, působící jako spojka mezi studenty a zaměstnanci. 

Studenti společně s Občanským fórem formulovali návrhy a požadavky na odstoupení vedení školy a fakult a odchod zprofanovaných funkcionářů bývalého režimu. Požadavkem studentů a OF bylo zrušení celoškolského ústavu marxismu-leninismu, který zajišťoval tzv. ideologickou výuku ve všech ročnících všech oborů a měl kolem čtyřiceti zaměstnanců.

Už v prosinci 1989 proběhly díky tlaku ze strany studentů i zaměstnanců volby nových děkanů a rektora, kteří se ujali funkcí 1. ledna 1990 s platností mandátu volby na jeden rok. Novým rektorem se stal prof. Ing. Jiří Petr, DrSc., dr. h. c. 

Na VŠZ také přijeli vyučovat angličtinu ihned ze začátku roku 1990 rodilí mluvčí. „Zařídil to spolužák Láďa Ptáček, který hned v listopadu zavolal jedné Američance. Sehnala asi deset rodilých mluvčích, kteří nás jako dobrovolníci učili anglicky. Měla jsem štěstí na výborného lektora Keithe, který byl vzdělaný a uměl učit a pro mne a mou kamarádku zařídil tříměsíční pobyt na táboře v divoké přírodě ve Wyomingu,“ vypráví pamětnice.

Angažovala se v komunální politice

Ke studiu na VŠZ se Ingrid Kejkrtová již nevrátila, začala s manželem podnikat – založili rodinnou firmu Pletací stroje a v roce 1991 se jí narodil syn. V roce 1995 nastoupila jako tisková mluvčí na městský úřad Prahy 6, kde pracovala čtyři roky. 

Od roku 1999 působila jako asistentka v Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ČR politiků Unie svobody Hany Marvanové a Roberta Koláře. Krátkou dobu pracovala jako tisková mluvčí předsedkyně PSP ČR Miroslavy Němcové. V roce 2001 byla zvolena za Unii svobody do zastupitelstva Prahy 6, kde měla na starosti kulturu, sport, volný čas a evropské fondy. 

Do roku 2006 pracovala jako produkční v Rádiu Česko, kde se seznámila s dokumentaristy Paměti národa a začala s nimi spolupracovat na výstavách a projektech pro žáky a studenty. Po odchodu z rozhlasu čtyři roky zastávala místo v Radě městské části Prahy 6, kde v době natáčení působila ve vedení živnostenského odboru.

Když Ingrid Kejkrtová po třiceti letech hodnotila sametovou revoluci, litovala, že byla příliš sametová: „Považuji za chybu, že jsme se dodnes nevyrovnali s minulostí. Je mi líto, že se ve školách více neučí o historii 20. století. A také si říkám, že jsme toho za těch třicet let mohli udělat více.“